Pomoc Sovětskému svazu se jim vymstila. Šestice Čechů skončila v gulagu

Byli to patrně dobří přátelé, scházeli se pravidelně u sebe doma v kyrgyzském hlavním městě Frunze (dnešní Biškek), povídali si, hráli karty. Společně v roce 1925 přijeli z Československa se stovkami dalších nadšenců do zaostalé sovětské Kirgizie budovat komunistické družstvo Interhelpo a s ním i sen o rovné společnosti.

Ten už byl však dávno pryč, stejně jako mnozí jejich staří druhové. Ti se buď rozčarováni vrátili do Československa, nebo zmizeli koncem 30. let na popravištích a ve spárech tajné policie NKVD v době takzvaného Velkého teroru neboli Velké čistky. Jde o označení několika represivních kampaní vedených Josifem Stalinem ve 30. let 20. století proti opozici.

V nevelké české komunitě v podhůří Ťanšanu po Velkém teroru z let 1937–38 na chvíli zavládl klid, ale když 22. června 1941 Hitler napadl Sovětský svaz, země byla vzhůru nohama a NKVD dostala další příkaz k bdělosti a aktivitě. Už o týden později se cely věznice NKVD v centru Frunze začaly znovu plnit a mezi zatčenými bylo i šest Čechů.

Rudolfa Horáčka, Viktora Doležala, Antonína Jílka a Františka Štefana zatkli 28. června 1941, o dva dny později si přišli pro Jindřicha Neubauera a 3. července ve spárech NKVD skončil Tomáš Glozl.

Tento příběh bylo možné poskládat díky expedici Gulag.cz do Kyrgyzstánu, která proběhla v září 2024. Výzkumníci sesbírali různá rodinná vyprávění českých potomků Interhelpa, útržky z prací badatelů a především údaje přímo z archivu kyrgyzské NKVD a KGB, k nimž se jim podařilo získat přístup.

Při studiu zápisů si všimli téměř shodných dat zatčení skupiny šesti Čechů a začali rozplétat tento zapomenutý příběh masového procesu proti českým krajanům v Sovětském svazu. Po uvedení filmu z expedice „Pohřbené naděje“ se navíc přihlásili příbuzní zatčených a historici získali další kousky do mozaiky neznámé tragédie.

„Chválil fašistický systém v Německu a vedl poraženeckou propagandu proti sovětské moci ve válce Německa se SSSR,“ objasnili příslušníci NKVD zatčení Antonína Jílka v jeho vyšetřovacím spisu. Je zřejmé, že vyšetřovatelé si obvinění zcela vymýšleli nebo pracovali na základě udání.

Později v 50. letech po Stalinově smrti byli Jílek i jeho druhové sovětskými orgány rehabilitováni pro absenci reálného provinění. Téměř nikdo z nich se toho ale nedožil. Byli totiž zatčeni a odsouzeni k mnoha letům v táborech gulagu v již poměrně pokročilém věku. Šance na přežití se snižovala – v prvních válečných letech 1941 až 1943 panovaly v gulazích extrémní podmínky a úmrtnost vězňů dosahovala až 25 procent.

Všichni ze šestice zatčených pocházeli z průmyslových center Československa, vynikali technickou zručností a v rámci svých dělnických profesí byli považováni za odborníky. Společně budovali dělnické družstvo Interhelpo, které před sto lety přineslo obrovský pokrok do sovětské Kirgizie.

Vše, co Čechoslováci vybudovali, sovětské úřady později přebraly a znárodnily. V době zatčení 62letý Jindřich Neubauer pracoval jako mistr tkalcovské dílny, 58letý Tomáš Glozl pracoval jako tkadlec a 43letý Rudolf Horáček jako vedoucí koželužny. Topiči Antonínu Jílkovi bylo 52 let a stolaři Viktoru Doležalovi jen o rok méně. Slévač František Štefan, který do Interhelpa přijel ještě jako dítě, byl nejmladší – při zatčení mu bylo jen 30 let.

Výpovědi o důvodech jejich uvěznění se rozchází. Podle jednoho svědectví tradovaného mezi potomky Čechů v Kyrgyzstánu Rudolf Horáček, Viktor Doležal a František Štefan společně s dalšími členy družstva po práci hrávali karty (podle spisu NKVD se jednalo o „nelegální schůzky“ probíhající u Horáčka a u Štefana). Když jeden z nich prohrál, měl se splácení sázky vyhnout tak, že ostatní hráče udal.

„Když otce soudili, byla jsem maličká. Soud byl pro veřejnost uzavřený, ale já se nějak dostala na chodbu,“ vzpomínala dcera Rudolfa Horáčka v rozhovoru s badatelem Jaromírem Markem.

„Najednou jsem uviděla otce, jak tam sedí úplně sám. Bez dozoru. Rozběhla jsem se k němu. Víte, já otce moc milovala. Vsunul mi do ruky kousek papírku a řekl: ‚Utíkej a dej to mámě!‘ Poslal jí po mně vzkaz, ve kterém bylo napsáno, kdo jej udal. Byli to čtyři Češi, čtyři sousedi. Hráli karty a otec vyhrál. Aby mu nemuseli zaplatit, raději jej udali. Vlastní lidé. Udali ho, že je nepřítel státu.“

Další úhel pohledu do nejasností kolem zatčení interhelpovců vnáší Antonín Korima, který se s Rudolfem Horáčkem přátelil. Ve svých pamětech, které badatelům nedávno předal jeho syn, píše: „Stalo se jednou, když jsme stavěli nový cech, že jsem přišel v poledne na staveniště, a když jsem zařídil, co bylo nutné, vytáhl jsem chleba s cibulí – tehdy byla právě doba, kdy sádlo nějak nebylo – a dal se do jídla. Horáček se ke mně otočí a žertem povídá: ‚Tak taky jíš sovětské sádlo?‘ Já jsem řekl něco v tom smyslu, že cibule je zdravá, ale někdo už zavolal obsah těchto slov na bezpečnost a milého Horáčka odvezli k výslechu. Pak přišla jeho manželka za mou ženou a řekla jí, že ví, kdo jejího manžela udal: ‚Byl to ten hubený černý vztekloun!‘ To ovšem sedělo na mě.“

Nejistota vyplývající z několika různých výpovědí, minimum informací předávaných potomkům i strohé úřední záznamy NKVD ilustrují bezohledné rozměry sovětského státního teroru a atmosféru strachu a paranoie, která mezi družstevníky koncem 30. a začátkem 40. let panovala.

Antonín Jílek, jenž měl údajně vychvalovat Hitlerovo Německo, byl podle spisu NKVD nepřátelský vůči stávajícímu režimu, když „prováděl kontrarevoluční agitaci mezi obyvatelstvem zaměřenou na diskreditaci činnosti prováděné Všesvazovou komunistickou stranou bolševiků a sovětskou vládou“.

František Štefan měl podle vyšetřovacího spisu „nejednou provádět kontrarevoluční agitaci mezi občany Frunze“. V roce 1940 v přítomnosti dalších občanů údajně diskreditoval „jednoho z vůdců sovětského státu“. Příbuzní Františka Štefana, kteří dnes žijí v České republice, se s badateli podělili o rodinnou legendu, podle níž měl František Štefan přikreslit rohy Stalinovi na fotografii v novinách a někdo ho nejspíš udal.

Po několika měsících ve vězení byli Rudolf Horáček, Antonín Jílek a Viktor Doležal za antisovětskou propagandu a agitaci odsouzeni k deseti letům pobytu v táborech gulagu a ztrátě občanských práv, Jindřich Neubauer byl odsouzen na osm let, František Štefan na šest. Odsouzeni byli všichni ve dvou dnech mezi 7. a 9. říjnem 1941. 

Další osudy všech obviněných po vynesení rozsudku zůstávají neznámé a neznají je ani žijící příbuzní. Ani jeden z těchto interhelpovců se domů už nikdy nevrátil. Jejich soudní rehabilitace z roku 1958 byla jen chabou náplastí na způsobené rodinné tragédie, s jejichž důsledky se rodiny mnohdy vyrovnávají dodnes.

Neteř Františka Štefana ke strýčkovu pobytu v lágrech gulagu má jen tuto vzpomínku: „Když pak strýčka odsoudili do gulagu, jedna z matek – Horáčková, nebo Doležalová – se vypravila až na Sibiř do gulagu. Šla hledat svého syna. Když se vrátila, vyprávěla, že mluvila akorát s jiným mužem, kterého nemohla poznat, byl celý zarostlý, plnovous měl až na hrudník. Ptala se jej na syna a on jí řekl, že už ho dávno neviděl. Ať prý pozdravuje doma, že je od Štefanů, přece ten František.“

Jediný Tomáš Glozl byl za „antisovětskou agitaci“ odsouzen až 29. dubna 1942 „jen“ k pěti letům v pracovně-nápravných táborech mimo společný proces svých druhů. A měl neuvěřitelné štěstí – ač mu bylo již téměř 60 let, pobyt v gulagu přežil. Podle jeho příbuzných žijících dnes v České republice se totiž v 50. a 60. letech čas od času do Československa vracel, dokonce žádal prezidenta Antonína Zápotockého o plnou repatriaci, bohužel bezúspěšně.

Podrobnosti o jeho pobytu v gulagu však nejsou žádné. Podle jeho příbuzných se totiž o těchto věcech i v komunistickém Československu mezi dospělými jen špitalo, a tak se nepřenesly do dalších generací a vymizely z rodinné paměti. „Mohli mluvit jen o strastech v začátcích Interhelpa, o těch pozdějších už se báli mluvit,“ objasňuje Petr Pavlíček, praprasynovec Tomáše Glozla. Informace o pobytu jeho příbuzného v gulagu tak pro něj byla novinkou.

Srovnání fotografií, které družstevníci Interhelpa předkládali ještě v Československu k žádostem o vydání pasu v roce 1925, s vězeňskými podobenkami NKVD z roku 1941 vypovídá mnohé o tom, jak veškeré sny o lepším životě v SSSR pohřbila brutální realita sovětského státního teroru. Příběh šesti Čechů odsouzených počátkem 40. let k pobytu v gulagu je jen jednou z epizod této historie. Před expedicí badatelů Gulag.cz do Kyrgyzstánu se hovořilo o zhruba 20 obětech sovětských represí z řad Čechoslováků v sovětské Kirgizii.

Badatelé díky sběru informací zjistili, že popravených či vězněných Čechů či osob spojených s Československem bylo nejméně 53 (z nich nejméně 15 bylo popraveno, 11 jich věznění prokazatelně přežilo a osud ostatních zůstává nejasný). V Biškeku jim badatelé nainstalovali v památníku obětem sovětských represí improvizovanou pamětní tabulku. Seznam však zdaleka není konečný a i díky novým svědectvím příbuzných se pořád rozšiřuje. Stále to není uzavřená historie.

Autorem textu jsou Štěpán Černoušek a Judith Krulišová z Gulag.cz.

Text v rozšířené podobě vyšel též ve virtuálním muzeu Gulag.cz.