Krutý osud sudetských Němců. Češi je vyhnali, v Německu končili v táborech

Peter Kurzeck toho už ve svých čtyřech letech viděl až příliš. Rodák z Tachova přijel do Německa v zaplombovaném dobytčím vagonu, ve kterém cestou umírali staří lidé a děti. Když se dveře vagonu otevřely, skončilo sice jeho vyhnání z Československa, ale začalo období ponížení.

„Nadávali nám, říkali, že jsme špinavá chátra. Odmítali, že bychom také byli Němci. Ptali se nás: Proč jste nezůstali tam, odkud jste přišli?“ vzpomíná sudetský uprchlík ve sborníku s názvem Cizí vlast.

Podobným osudem prošly miliony dalších vyhnanců. V samotném Německu je čekalo nejen materiální strádání, ale také nepřátelství místních.

Z Československa a Polska bylo po válce odsunuto mezi 12 a 14 miliony etnických Němců. Zčásti prchali jen s tím, co dokázali naložit na záda nebo trakař, zčásti byli odsouváni s příručními zavazadly.

Přicházeli do vybombardované a vyhladovělé země. Západnímu Německu v důsledku odsunu přibyla desetina obyvatel, přičemž válka zároveň zničila celou čtvrtinu bytového fondu. Starousedlíci často sami nevěděli, kde budou bydlet a co budou jíst.

Milionový příval Němců z Východu vnímali spíše s pocitem ohrožení než se solidaritou. Ve zničených Brémách se objevily plakáty s nápisem „Víc už přijmout nemůžeme! Konec přistěhovalectví!“

Ke strachu se přidružily i další emoce. Sudetští a polští Němci byli často považováni za odlišné a podřadné etnikum, které k „pravým“ Němcům úplně nepatří. Při jejich popisu často přišla vhod zažitá nacistická terminologie. Zaznívaly termíny jako „cizáci“, „jiná rasa“ nebo „protinárodní elementy“.

V říjnu 1945 napsali obyvatelé Šlesvicka petici maršálu Montgomerymu. Žádali, aby jejich vlast „zbavil uprchlíků“. „Tito cizinci z východních oblastí představují riziko pro nordický charakter naší země a nebezpečí pro náš národ,“ píše se v dokumentu. V Bavorsku se zase šířily letáky, které vyzývaly k vyhnání „Prušáků a Slezanů“.

První zastávkou vyhnanců byly zpravidla tranzitní pohraniční tábory, jako třeba ten v bavorském Furth im Wald. Mezi „uvítací“ proceduru patřilo odvšivení za použití vysoké dávky DDT. Poté odsunutí pokračovali dále.

Spojenecké úřady se je snažily udržet mimo vybombardovaná města a rozprostřít jejich nápor mezi vesnické oblasti. Narážely ale na zatvrzelé odmítání sedláků, které museli k tomu, aby rodiny s dětmi přijali pod střechu, nutit vojáci se samopaly v rukou.

„Zvláště nedůstojné scény se odehrávaly, když si sami sedláci mohli vybrat, koho z přicházející skupiny uprchlíků jsou ochotni přijmout,“ píše v knize Čas vlků Harald Jähner.

„Připomínalo to tržiště s otroky. Vybírali se nejsilnější muži, nejkrásnější ženy a slabí byli odstrkováni s posměšnými narážkami. Někteří sedláci považovali vyhnance za právoplatnou náhradu za nuceně nasazené dělníky a na požadavek, aby ,Polákům‘ napříště vypláceli odpovídající mzdu, reagovali vztekle.“

Pro část vysídlenců se ubytování nenašlo. Na roky skončili v uprchlických táborech. Zrodil se fenomén „homo barackensis“ – lidí odsouzených k životu v táborových barácích. Často se přitom jednalo o lágry, ve kterých jen krátce předtím pobývali ti, které nacistický režim odsoudil do role otroků.

Sudetští Němci tak byli ubytováni třeba v koncentračním táboře v Dachau, kde došlo v roce 1948 dokonce ke vzpouře tamních uprchlíků. Poslední velké tábory pro vysídlence mohly být uzavřeny až v roce 1966.

Vyhnaní Němci se při svém exodu právě s vězni a nuceně nasazenými často potkávali, míjeli i střetávali. Odhaduje se, že těchto „vysídlených osob“, jak je nazývala spojenecká okupační správa, tedy zavlečených proti své vůli do třetí říše, bylo v Německu na konci války osm až deset milionů. Osvobození je často zastihlo na pokraji smrti a po řadě nepředstavitelně krutých zkušeností.

Není divu, že řada z nich hledala odplatu. Někteří nuceně nasazení ve zmatku bombardování unikli svým věznitelům. Vytvářeli skupiny, které někdy přepadaly vesnice a kromě rabování potravin sáhly i k násilí proti civilistům.

Spojenci se k vězňům a nuceně nasazeným chovali se sympatiemi a snažili se je, například v přístupu k potravinám, upřednostňovat před Němci. Vítězové ale byli zkrátka převálcováni jejich množstvím. Znovu a znovu docházelo k nedorozumění a potyčkám. Ve výsledku museli mnozí nuceně nasazení dál obývat tábory obehnané ostnatým drátem a hlídané vojáky, tentokrát spojeneckými.

Obzvlášť krutý byl osud přeživších židovských vězňů. Velké části vzhledem k naprostému vyčerpání nezbylo než zůstat v táborech smrti, kde je našli osvoboditelé. Ještě v létě 1945 psal Trumanův pověřenec Earl Harrison: „Vypadá to, že se k Židům chováme přesně tak, jak se k nim chovali nacisté, jen s tím rozdílem, že je nevyhlazujeme. Stále jsou umístěni v koncentračních táborech a místo jednotek SS je nyní hlídá naše armáda.“

Přes všechny potíže a zdevastovanou železniční síť se masy vězňů po skončení války vydaly na cestu směrem domů, zpravidla opačným směrem, než kudy putovali vyhnaní Němci. V květnu 1945 opouštělo Německo na sto tisíc osob denně.

Našli se ale i perzekvovaní, kteří v Německu chtěli zůstat nebo se do něj dokonce snažili uprchnout. Nešlo jen o hrstku přeživších německých Židů. Jen krátce po válce došlo v Polsku k děsivým pogromům. Část tamních navrátilců z vyhlazovacích táborů hledala paradoxně bezpečí v Německu. Přesněji v Bavorsku, které spadalo pod americkou okupační správu a které bylo tím pádem chápáno spíš jako americká provincie než jako součást bývalé třetí říše. V Mnichově velmi krátce po válce vznikla živoucí čtvrť s živoucím trhem.

Středobodem židovského života v poválečném Bavorsku se ale stal bývalý tábor pro nuceně nasazené Föhrenwald poblíž Mnichova. Do bývalého tábora pro nuceně nasazené se postupně přesunulo více než pět a půl tisíce Židů.

Do městečka, kde se mluvilo jidiš, měli Němci zprvu vstup zakázán. Rozbujel se v něm pozoruhodný společenský život. V táboře vycházely noviny, fungoval sportovní oddíl Makabi, divadlo, knihovna, škola, poštovní úřad a několik synagog. O pořádek pečovala táborová policie, o vliv na místní radnici bojovaly politické strany.

Pro většinu obyvatel byl sice Föhrenwald jen přestupní stanicí na cestě do Palestiny a dalších zemí, ještě v roce 1957 ale v táboře žilo na 800 židovských uprchlíků. V témže roce německé úřady tábor nuceně uzavřely a zbývající obyvatele rozdělily mezi různá německá města.