Hlavní obsah

Konec věčného Stalina v Praze: Komunisté se báli, kam se skutálí jeho hlava

Foto: Lomoz Viktor, ČTK

Mezinárodní den žen u Stalinova pomníku. Snímek z Letné z 8. března 1956.

Reklama

6. 11. 12:39

To si soudruzi za rámeček dát nemohli. Chtěli mít pomník tak velký a natolik nerozborný, že ho stavěli příliš dlouho. A tak když největší evropské sousoší 1. května 1955 slavnostně odhalovali, byl Stalin už dva roky po smrti.

Článek

Stalinův pomník v Praze měl být „na věčné časy“. Tak ho tesali ze žuly. Měl to být láskyplný monument, dar osvoboditeli Československa. Tak byl obrovský. Stalin se dárku nedožil. Nový sovětský vůdce Nikita Chruščov na slavnost nepřiletěl. Tou dobou se už připravoval na projev o Stalinově kultu osobnosti.

Z velkolepého gesta byl najednou spíš trapný vtip. Nad Prahou se tyčil sedm let.

Co s tím? Prezident Antonín Zápotocký prý vesele veršoval „postavíme Stalina, že bude vidět z Kolína“.

Teď se tam tedy opravdu diktátor monumentálně tyčil. Ale rychle začal převažovat pocit, že by bylo lepší, kdyby se spíš schoval.

Nějakou dobu se politici snažili tvářit, že se nic neděje. Ani nestalo. Pomník? Jaký pomník?

Trpělivost Chruščova ale donekonečna napínat nemohli. 6. listopadu 1962 byl Stalinův pomník v Praze demolován.

Pomník podlézavosti, krátkozrakosti a neschopnosti československých komunistických vůdců.

Vůdce a jeho lid I

Myšlenku na stavbu Stalinova pomníku měli komunističtí lídři v hlavách už od konce druhé světové války. Tehdy vypadala samozřejmě a logicky – osvoboditel.

Trvalo ale ještě čtyři roky, než myšlenka nabyla konkrétní podobu. Byla tu nová silná motivace – blížily se Stalinovy sedmdesátiny.

V roce 1949 rozhodla komise v čele s hlavním stranickým ideologem Václavem Kopeckým, že pomník bude stát na Letné, a vyhlásila sochařskou soutěž.

+20

Do soutěže přišlo šedesát návrhů a všechny, až na jeden, počítaly pouze s postavou Stalina. Komisi oslovil právě ten jediný návrh sousoší – vůdce je následován osmi postavami ve dvou řadách. Ty symbolizují oddanost představitelů československého a sovětského lidu. Autorem byl úspěšný sochař Otakar Švec, se kterým spolupracovali architekti Vlasta a Jiří Štursovi.

Přes protesty autorů vybrala komise jako stavební materiál žulu. A to byl spolu s gigantickými rozměry monumentu kámen úrazu. Obtíže projektu podrobně popisuje historička Hana Píchová ve studii Případ Stalin. A ukazuje, že členové vládní komise byli vedeni především „ideologickou horlivostí“. Konkrétní technická, logistická i umělecká řešení byla často mimo horizont jejich vnímání či chápání.

Stalin a jeho osm oddaných následovníků měl mít i s podstavcem 30 metrů na výšku, 12 metrů na šířku a 22 metrů na délku. Jen Stalinovy boty měly měřit 2 metry. Knoflík na jeho kabátu měl průměr 60 centimetrů. Letenský svah nemohl žulový monument těchto rozměrů unést. Nejprve tak bylo třeba vybetonovat základovou desku a na ní vystavět dvoupodlažní sklepní prostory zpevněné železobetonovými sloupy.

A průběžně se na staveniště navážela žula z lomů na Liberecku: Celkem 31 733 žulových kvádrů, z nichž některé vážily více než čtyřicet tun. Vozily je speciální vagony nebo upravené automobilové tahače. Některé mosty a silnice na trase musely být rozšířeny a vyztuženy.

A stavba trvala o více než dva roky déle, než bylo v plánu.

Stalin mezitím zemřel. A začínal být dokonce i mezi komunisty podezřelý z toho, že spíš než milovaný vůdce a osvoboditel je masový vrah.

Vůdce a jeho lid II

„Oddaný lid“ prodělával zkoušky nejenom na staveništi. 1. června 1953 vyhlásila vláda měnovou reformu. Připravovala ji v utajení od roku 1952 za pomoci sovětských poradců. Měla řešit poválečnou ekonomickou krizi a přechod československé ekonomiky na model ekonomiky sovětské. Každopádně ale okradla masu lidí o úspory. A brutálně snížila jejich kupní sílu.

V tom byla její základní logika. Lidé měli peníze, ale neměli si za ně co koupit. Stát se po sovětském vzoru orientoval na těžký a zbrojní průmysl, spotřebitelského zboží byl nedostatek. Tak lidem peníze odebral. A vyráběl po sovětském vzoru dál.

To ale bez reakce neskousl ani „oddaný lid“ v 50. letech minulého století. Na mnoha místech lidé protestovali i stávkovali. Největší protest se odehrál v Plzni, kde masová demonstrace přerostla v povstání – nespokojení lidé obsadili radnici nebo budovu rozhlasu. Na jeho potlačení byly povolány milice i armáda.

A pracovat přestali dokonce i dělníci na jednom z ideologicky nejvýznamnějších projektů – na stavbě Stalinova pomníku.

Na staveništi tehdy zasahoval osobně prezident Zápotocký. Bývalý kameník, který se s řadou kolegů „od Stalina“ dobře znal. Kameníci s ním mohli mluvit bez zábran. A podle pamětníků došlo i na taková slova: „Hele, Tondo, na ty řeči se ti vyse*eme, vy si vozíte p*dele v tatraplánech, a my tady dřeme jako hovada.“

Zápotocký je nakonec přesvědčil a práce byla obnovena.

Na zdroje oddanosti se už příliš spoléhat nedalo: Že pracují na pomníku masového vraha, si mnozí z nich neuvědomovali. Ale s jistotou věděli jinou věc: Jeho pohrobci je okradli.

Sochař

Čemu byl oddaný sochař Otakar Švec? Těžko říci.

Každopádně to byl velmi talentovaný a úspěšný sochař z doby první republiky. Byl to umělec, bohém. Podle pamětníků měl rád společnost a zejména pak společnost žen, které se mu líbily.

Proč vytvářel monumentální pomník Stalina? Protože se bál odmítnout, když ho funkcionáři vyzvali k účasti v soutěži?

Foto: Novák Rastislav, ČTK

Fotografie z 15. 1.1953: Práce na zhotovení modelu Stalinova pomníku v ateliéru sochaře Otakara Švece.

Autor knihy Žulový Stalin Rudolf Cainer k tomu říká: „Když byla v roce 1949 vypsána soutěž na návrh sochy J. V. Stalina, sešlo se v prvním kole velmi málo návrhů. Nebylo se čemu divit. Soutěžní zadání ukládalo předložit model sochy vysoké 30 metrů. V druhém kole museli nějaký návrh předložit – pod nevyřčenou hrozbou nepříjemností v případě nesplnění – všichni známější sochaři, mezi nimi také Otakar Švec.“

V pořadu České televize Osudové okamžiky situaci podobně hodnotí sochař Olbram Zoubek: „Přihlásili se všichni. Já ne, já jsem měl štěstí, byl jsem tou dobou na vojně. Ale kdybych byl v civilu, asi bych nenašel odvahu, abych návrh do soutěže neposlal.“

Podle Cainerovy knihy byl natočen televizní film Monstrum. I ten ukazuje Otakara Švece jako slušného člověka, který věřil, že do soutěže se hlásí jen formálně, že nemůže vyhrát. Ale vyhrál. A proti své vůli se stále více a více zaplétal s „monstrem“.

Otakar Švec posílal svůj návrh do soutěže v roce 1949. A otázky, které řešil, byly aktuální ještě minimálně dalších čtyřicet let. Jak moc je možné se s režimem zaplést? A jaké hranice už nelze překročit? Aby si člověk uchoval svobodu, důstojnost, vnitřní klid…

Pro Otakara Švece to možná byla ještě náročnější situace než pro někoho o jednu dvě generace mladšího. Švec zrál a stárnul v úplně jiné době, než ve které se narodil a zažil první úspěchy. Vystavoval, jezdil po světě, byl známý v Paříži, jako mladý talentovaný umělec portrétoval prezidenta Masaryka a podle této předlohy později vznikl prezidentův pomník v Lounech… A teď?

Odhalení Stalinova pomníku se každopádně nedožil. Spáchal sebevraždu několik týdnů před slavností. Byl nešťastný. Jeho manželka se otrávila, trpěl depresemi, kvůli práci na pomníku se od něj odvraceli někteří přátelé a kolegové…

Vzal si život kvůli „monstru“?

Odstřel

„Bylo to pro nás drama – autor se zabil a investor nechal dílo zbourat,“ vzpomíná sochař Josef Klimeš, který na stavbě pracoval jako student. A dodává: „Přišlo nám až komické, že lidé, kteří kolem stavby dělali takovou propagandu, to samé zbořili.“

Foto: ČTK

Odstřel pomníku J. V. Stalina v Praze na Letné. „Přišlo nám až komické, že lidé, kteří kolem stavby dělali takovou propagandu, to samé zbořili.“

Josef Klimeš je také autorem unikátních fotografií. Převlékl se za stavebního dělníka a dostal se do blízkosti odstřelu. Široké okolí bylo totiž uzavřeno nejenom z bezpečnostních důvodů. Také proto, aby se akce obešla pokud možno beze svědků. Bez dokumentace. Zadání komunistické strany: Žádný film, žádné fotografie, žádné zmínky v médiích.

Nejprve bylo třeba odstranit Stalinovu hlavu. Hrozilo, že při odstřelu by se mohla skutálet ze stráně dolů až na most.

Pamětníci také tvrdí, že pro některé stranické funkcionáře byl odstřel Stalinovy hlavy stále ještě „svatokrádeží“. „Takže jeho hlava a hlavy alegorických postav, které stály za ním, se musely sbíječkami rozbít na kousky. A pak se teprve rozstřílela ta vrstva, která znázorňovala ty postavy. Celkem ne příliš moc razantními náložemi, aby se to rozpadlo na kousky. A co vím, tak ta první vrstva, sochy jako takové, skončily někde v řečišti Vltavy,“ říká Rudolf Cainer.

Stačily tři nálože v rozmezí několika týdnů. Oblak prachu. A pak ticho.

Rozlámaná žula končila na místech, která znal jen úzký okruh zasvěcenců, aby kámen někdo nezneužil k politické provokaci.

Celou akci zachytilo kromě Josefa Klimeše jen několik málo fotografů z bezpečných míst na druhém břehu Vltavy. Několik desítek vteřin tajně natočeného filmu ukazuje i okamžik, „kdy se z toho místa jen zaprášilo“.

Pomník? Jaký pomník?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované