Čeští filmaři jako jediní točili ničení tibetských klášterů. Jejich snímky ožívají

Byli prvními „západními“ návštěvníky po obsazení Lhasy, jak ostatně napovídají čísla jejich vstupních víz. Od jejich cesty uplynulo více než sedm desítek let a po jejich stopách se letos vydala Expedice Neuron.

Vedle srovnávacích fotografií prováděli její členové etnografický, kulturně-sociologický a botanický výzkum, součástí projektu je i výstava Cesta vede do Tibetu 2.0, která je do konce srpna k vidění v pražském kulturním centru Velký mlýn.

Chystá se i film, který v průběhu expedice natočil David Sís, syn jednoho z tehdejších dokumentaristů. „Číňané tu silnici proměnili v obří atrakci, které říkají Road 318 – Nejikoničtější silnice světa,“ říká třiašedesátiletý filmař, který současně dokončuje životopisný film o svém otci.

„Čínským komunistům se pořád ještě nepodařilo příběh Tibetu úplně převyprávět. A nyní chtějí zejména mladé lidi definitivně přesvědčit, že osvobodili zaostalé pastevce a přinesli jim civilizaci. Z toho, co jsem viděl, mi přišlo, že se jim to daří,“ připojuje David Sís další z jeho postřehů z Tibetu.

Vaším záměrem bylo projet úsek z Chengdu do Lhasy pokud možno ve stopě silnice, jejíž výstavbu v roce 1954 dokumentovali filmaři Josef Vaniš a Vladimír Sís – váš otec. Do jaké míry se to povedlo?

Jeli jsme ze S'-čchuanu do Lhasy a potom až do nepálského Kathmandu, celkem 3333 kilometrů. Naše průvodce jsme docela mučili, protože hlavní silnice dnes často vede jinudy, než putoval otec s Pepíkem, takže jsme často odbočovali do úplných zapadákovů. Cestou jsme opakovali záběry z přesně stejných míst, jako ti dva v roce 1954, a občas jsme některé scenérie vůbec nedokázali poznat.

Jak dnes ta první slavná silnice do Tibetu vypadá?

Číňané ji z velké části proměnili v obří atrakci, které oficiálně říkají Road 318 – Nejikoničtější silnice světa. Začátek je bombastický: stojí tam obří pneumatika, megalomanské muzeum, na parkovišti stovky off-roadů. Muzeí, připomínajících „mírové osvobození Tibetu“, je na celé trase asi čtrnáct, všechny nově postavené, klimatizované, vstup zdarma. Cílené budování legendy o „záchraně zaostalé a ubohé země“ je až děsivě výkonné. A pobavilo mě, že součástí těch muzeí jsou monumentální obrazy a dokonce i sousoší, kde jsou úplně identicky ztvárněny scény z otcova a Pepíkova filmu Cesta vede do Tibetu.

Vždyť ta silnice je stará sedmdesát let…

Čínským komunistům se pořád ještě nepodařilo příběh Tibetu úplně převyprávět. Tak chtějí zejména mladé lidi definitivně přesvědčit, že zaostalé pastevce vlastně osvobodili a přinesli jim civilizaci.

Zůstalo něco z té původní cesty z padesátých let?

Pramálo. Ona to vlastně byla o trochu lepší polňačka, vykutaná krumpáči a vystřílená dynamitem za cenu tisíců lidských životů uprostřed hor, aby tudy mohly projet náklaďáky pětikilometrovou rychlostí. A když jsme nějaký zachovalejší kousek našli, hned tam byli policajti a už nás obraceli – takže zas takovou volnost při natáčení, jak jsem zkraje tvrdil, jsme vlastně neměli. Dnes tady vznikají hned dvě hypermoderní dálnice a buduje se i tunel rychlovlaku, který prý do Lhasy pofrčí čtyřsetkilometrovou rychlostí.

Ví se dnes přesněji, kolik lidí při stavbě silnice zahynulo?

Peking připouští tři tisíce lidských životů, já bych to viděl na třicet tisíc, protože obvyklý poměr lží a pravdy v takových případech bývá zhruba 1:10. Nahnali tam vojáky, obyčejné vesničany a spoustu politických vězňů. A dnes ty padlé na mnoha pomnících pokrytecky oslavují.

Jak vlastně vznikl nápad, aby stavbu čínské silnice dokumentovali českoslovenští filmaři?

Myslím, že to začalo v Moskvě v lednu 1950. Stalin tehdy pozval Mao Ce-tunga a zachoval se k němu hnusně: nechal ho odvézt někam na daču, kde ho nechal měsíc vyhnívat bez jakéhokoliv kontaktu. Mao zuřil, dokonce si zapsal do deníku: „Proč tady jsem? Abych jenom žral a sral a nikoho neviděl?“

Odlétal do Moskvy plný ideálů, jak se bude bratřit, místo toho Stalin řešil se svými poradci, jestli má čínským komunistům věřit. Maovi tehdy něco přecvaklo v hlavě a telegrafoval do Pekingu: „Vezměte armádu a obsaďte Tibet.“ Došlo mu, že každý nárazník na západní hranici se může jednou hodit. Armáda ale vzkázala: „Jak to máme udělat, když tam nevede žádná cesta?“ Načež Mao vyhlásil jedno ze svých mouder: „Vždy s útokem je třeba budovat silnici!“ A protože se chtěli před světem pochlubit, jak do Tibetu přivezou mír, zdravotní péči, zemědělskou techniku a vůbec pokrok, potřebovali to bombasticky zdokumentovat.

Místo sovětských filmařů, jak by se tehdy nabízelo, byli proto v roce 1953 angažováni váš tatínek Vladimír Sís a Josef Vaniš?

Myslím, že to tak mohlo být. Číňani tehdy neuměli točit na barevný film, navíc ve vysokohorských podmínkách, a protože se zrovna podepsala nějaká smlouva o hospodářské spolupráci, obrátila se čínská armáda na Prahu. Moje teorie je, že si Číňani řekli: „Když pozveme umělce, tak nám zdrhnou. Tak to uděláme přes ministerstvo obrany, dostanou to rozkazem a musí s námi vydržet.“ A oba ti chlapi byli tehdy důstojníci Armádního filmu.

Kolik času nakonec v Číně a Tibetu strávili?

Dohromady rok a tři měsíce, samotná cesta do Lhasy trvala devět měsíců. Dostali tam po všech stránkách zabrat. Jídlo bylo zoufalé, hygiena taky. Pepík Vaniš přišel o všechny zuby, a to mu bylo teprve sedmadvacet. Otec skončil v čínské nemocnici a kdyby mu z Prahy neposlali antibiotika, dopadlo by to blbě. Hlavní útrapy však představoval třicetičlenný armádní štáb, který vyfasovali, a se kterým se velmi složitě dohadovali.

Jak spolu mluvili?

Domluva byla možná v ruštině, ale nešlo jen o jazykovou bariéru – obě strany měly hodně odlišné představy o výsledné podobě filmu.

Z deníků obou filmařů, které letos vyšly knižně, je znát velké filmařské zaujetí.

Po téhle stránce si to samozřejmě užili, podívat se v té době do Tibetu bylo úžasné. Byli tam jako první Čechoslováci, tehdy devatenáctiletého dalajlámu prý filmování těšilo, při slavnostních průvodech je zvědavě sledoval a dával najevo, že o nich ví. Ale spolupráce s čínským štábem byla frustrující a Pepík s Vládíkem si museli připadat bezmocní. Oba byli dokumentaristi tělem i duší a nechtěli dělat paskvil. Otec už předtím spolupracoval s Františkem Vláčilem. A vysnil si film, který se mu nakonec nepodařilo přivézt, protože všechno podléhalo čínskému velení.

Zkusili se vzepřít?

Myslím, že hodněkrát. Největší vzpouru si dopřáli v případě takzvaných „kvajčů“, jak si poznamenal otec v denících. Šlo o inscenované studiové dotáčky ze schůzí, které měly film propagandisticky vyztužit: vystupovali v nich skuteční funkcionáři a různí generálové křečovitě pronášející politické fráze. Číňani si je nakonec museli natočit sami, protože Vládík a Pepík je s tím poslali do prdele. Byl to zkrátka neustálý souboj o dva rozdílné přístupy, které bych nazval jako „civilně realistický“ a „propagandisticko-budovatelský“. Proto film nakonec vznikl ve třech verzích – československé, čínské a mezinárodní, která byla určena pro filmové festivaly.

Velmi cenné jsou záběry z buddhistických svatyň, které dnes už v originální podobě neexistují.

Stali se prvními a bohužel i posledními návštěvníky, kteří kdy nafotili klášter Džókhang – nejsvětější místo tibetského buddhismu, pocházející ze sedmého století. Jako vůbec první pozemšťani totiž dostali svolení použít zábleskové světlo, takže jedině na jejich fotografiích je něco vidět – jinak je tam tma jako v pytli a žádný jiný cestovatel tam s bleskem fotit nemohl. V roce 1966 přišli kulturní revolucionáři, které poslal Mao, všechny sochy vyvláčeli ven a roztavili. Budovy pak sloužily jako kasárna či prasečinec. Dnes je klášter vzorně opravený, ale původního v něm moc nezůstalo.

Co na vás v Tibetu udělalo největší dojem?

Neskutečně se tam staví. Když někdo říká, že starý Tibet neexistuje, má do jisté míry pravdu – zaniká masivně a tempo se zrychluje. Na druhou stranu, skoro všechny kláštery, které Číňané zničili v rámci kulturní revoluce, vystavěli kompletně znova. Neodborník jako já na první pohled nepozná, že jsou to kopie. Část zdí pochází třeba ze čtrnáctého století a zbytek je fejk.

Nejsou to jen kulisy, které slouží propagandě a turistickému průmyslu?

Ne tak úplně. V některých klášterech žijí mniši, konají se tam bohoslužby i náboženské slavnosti. Je to financované z darů věřících, podporuje to i vláda a různé kulturní komise. Ale opět to má líc a rub. My jsme tam byli v době největšího budhistického svátku Saga Dawa, nic důležitějšího pro buddhisty neexistuje – jako naše Velikonoce. Kolegyně tibetanistka nás připravovala, že přijedou desítky tisíc lidí a všude bude obrovský nátřesk.

Nakonec dorazilo jen pár poutníků, protože aby mohli přicestovat z jiného kraje, potřebují něco jako výjezdní doložku. A nedostali ji. Okruh k posvátné hoře Kailás, na který v době Saga Dawa tradičně vyrážejí davy věřících, omezily úřady na zlomek někdejšího množství – s odůvodněním, že je tam nedostatečná infrastruktura a trpí příroda. U některých klášterů bylo víc policajtů než věřících. Mniši, jejichž počet je státem striktně regulován, prý musí procházet kurzy vlastenecké výchovy.

Tibet dnes navštěvuje přes padesát milionů turistů ročně. Jak se to projevuje?

Kolem poledne jsou v uličkách vidět stovky mladých Číňanů, kteří si v půjčovnách pronajímají tradiční tibetské kroje a s profesionálními fotografy pózují před chrámy, aby měli co dát na své sociální sítě. Jinak všechna turistická infrastruktura je předimenzovaná. Občas jsme narazili na areály duchů, jedno z těch prázdných měst se jmenovalo Lulang. Stála tam spousta moderních budov – hotely, kulturní haly, muzeum – ve stylu etnika Kongpo, designový ethno rezort jako z nějakého apokalyptického filmu. Na starých plakátech, se kterými si pohrává vítr, jsme se dočetli, že tam předloni proběhla mezinárodní ekologická konference. Teď je tam otevřených šest krámků a ubytování, kde jsou rádi za každého hosta.

Hlavním městem Tibetu je Lhasa, kterou pořád mnozí máme v představách jako nějakou větší vesnici v horách. Jak to tam dnes vypadá?

Lhasa je, aspoň pro mě, vůbec největší pecka z celého Tibetu. Třicetipatrové baráky, pod Potalou vede šestiproudá silnice, celkově to město působí větším dojmem než Praha – takový nápaditější Jižák, roztažený i skrz tradiční čtvrti. Obyvatel neustále přibývá, protože v Číně pořád ještě probíhá řízená migrace, takže se sem lidé stěhují ve velkém. Překvapila mě čistota a je tam i absolutně bezpečno, protože cizinci se nesmí nic stát – za napadení hrozí až trest smrti. A co je pro nás Evropany senzační: na každém půl kilometru najdete veřejný záchod ozdobně označený nápisem v angličtině Public Toilet.

Stavební boom, o kterém jste mluvil, se odehrává v režii státu?

Ten systém je ještě trochu jiný. Strana nařídila, že bohatší čínské regiony si musí najít partnera v chudších oblastech, případně jim bude přidělen. Jako kdyby si třeba Praha „adoptovala“ Šluknovský výběžek a musela tam ze zákona nasypat několik miliard ročně. A zároveň tím pomoci i sobě – poslat tam svoje lidi a stavební firmy, které by postavily malé letiště, nové silnice, turistické komplexy…

Jakým způsobem jste se po Číně a Tibetu pohybovali?

Malým busem s průvodcem a řidičem. Uvnitř byly dvě kamery – jedna mířila na nás cestující a druhá na šoféra. Nad sedadlem spolujezdce byl router se čtyřmi anténami, který podle mě nonstop něco někam posílal. Věděli jsme, že nás odposlouchávají a že existují automatické překladače češtiny. A protože jsme potřebovali mluvit, vytvořili jsme si systém kódových slov – byť nijak nápaditý, třeba dalajlámovi jsme říkali papež.

To nezní o moc svobodněji než před dvaasedmdesáti lety, kdy na stejných místech natáčel váš tatínek.

Musíte mít předem od cestovky vypracovaný itinerář a kdybyste ho nedodržel, hrozí vám zadržení a vyhoštění. Když jsme přijeli k hezkému jezeru, bylo vyloučené si odskočit na dvoudenní trek. Průvodce nám vysvětlil, že když někam nedojedeme v určený čas, začnou se po nás shánět a odneseme to všichni. Turista nesmí přebývat u nikoho v soukromí, pouze v hotelech certifikovaných pro západní cizince.

Film, který bude srovnávat Tibet z roku 1954 a 2026, chcete mít na podzim hotový. Myslíte, že kolem vás budou kroužit lidé z čínské ambasády?

Doufám, že ne. Ovšem když otec zemřel, našli jsme u něj pod postelí šílené záběry z povstání v roce 1956. Jsou to fakt drsné záběry, jak vojáci vyhánějí mnichy z klášterů, zabíjejí obyčejné Tibeťany… Natočili to zřejmě kameramani z onoho štábu, kteří mu je sem nějak propašovali. Nechal jsem ty kotouče přepsat a kdybych ten materiál pořádně zpracoval, bude i dnes šokující. Zvlášť, když se to srovná s tím, co ukazuje jejich propaganda. Ale možná to už Čína vnímá jako omluvitelné přešlapy, které neohrožují soudobou politiku čínského snu, která má do roku 2049 vytvořit z Číny globálně dominantní velmoc.

Myslíte, že Tibet nakonec úplně zanikne?

Ten starý, teokratický Tibet už neexistuje. Ale chci společně s dalajlámou věřit, že v lidských duších, srdcích a ve víře zůstane stále živý. Když pozdravíte tibetským „tashi delek“, tváře Tibeťanů se rozzáří. Oni se pořád ještě necítí jako součást Číny, i když mají čínskou občanku. Mrzí mě, že v Česku dnes Tibet není velké téma, a přitom máme tak podobnou okupační zkušenost. Proto jsem vděčný všem, kteří se ho snaží připomínat. Peking se již nyní připravuje na reinkarnaci příštího dalajlamy, kterého chce sám vybrat a schválit, což drtivá většina Tibeťanů odmítá. Myslím, že z toho bude velká mela. Mimochodem: už jen vlastnictví fotografie 14. dalajlamy je v Tibetu trestné a považované za projev separatismu.