Pod čarou: Cokoliv pořídit z gauče? Pohodlí má cenu, kterou jsme nechtěli

Vzpomeňte si na rok 2010. Po čem jste tehdy toužili? Tedy, alespoň na poli nových technologií, vynálezů a pokroku? Leckdo jistě snil o zlepšeních v medicíně, jiný o letech do vesmíru, ti skromnější by ocenili výkonnější počítače, někdo už možná přemýšlel o umělé inteligenci nebo robotech žehlících prádlo.

Vsadil bych se ale, že jen opravdu málokdo očekával, že si kdykoliv bude moci pár kliky v aplikaci přivolat kurýra s vystydlým burgerem nebo si nechat doručit levný čínský nesmysl do zásilkového boxu na rohu. Přesně to nám ale zářná budoucnost (na rozdíl od létajících aut či prázdnin na Měsíci) přinesla.

Jsme obklopeni technologiemi a službami, které ve skutečnosti neřeší žádné reálné potřeby či problémy. Teprve je vytvářejí a následně nabízejí neodolatelné pohodlí, efektivitu a rychlost, které jejich prostřednictvím jistě získáme. Když se ale na věc podíváme s odstupem, zjistíme, že mnohé technologické zlepšováky příliš času, peněz či úsilí neušetří a naopak nám i jiným spíše kazí život. A nabízí se otázka, proč jsme jim vlastně tak snadno podlehli.

Položil si ji i americký novinář Gabe Bullard, který začal zkoumat, proč se z pohodlí stala zdánlivě všudypřítomná potřeba, obchodní artikl a takřka společenská ideologie. Výsledky svého pátrání shrnuje v knize Against Convenience (zde krátká ukázka), která hned po vydání přitáhla zaslouženou mediální pozornost – řeší totiž fenomén, na který většina lidí ve vyspělých zemích naráží takřka denně.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Technologie nejsou ničím špatným a bylo by směšné nadávat na technologický pokrok jako takový. Užitečné vynálezy by šlo vyjmenovávat donekonečna a nikdo by se asi nechtěl vracet do dob před elektřinou či antibiotiky. A i když se posuneme na přízemnější konzumní úroveň, také tam najdeme řadu nepopiratelných zlepšení – když byl představen první iPhone, lidé se oprávněně radovali z povedeného výrobku a možnost nosit v kapse neomezenou hudební knihovnu, mapu a telefon zároveň jistě není k zahození. Pak se ale vše začalo nepozorovaně kazit.

Typickým příkladem mohou být samoobslužné pokladny. Když se po začátku milénia začaly pomalu zavádět, výrobci je často přirovnávali k bankomatům. Bullard ale upozorňuje, že je tu jeden podstatný rozdíl.

Bankomat je typickým projevem automatizace, protože zastane práci úředníka za přepážkou. Někomu nejspíš sebral práci, ale alespoň ji skutečně převedl na stroj. Samoobslužná pokladna ovšem nic takového nedělá. Práci prodavače teď dělá zákazník a ve výsledku trvá stejně nebo ještě déle. Očekávané snižování počtu personálu se také mnohdy nekonalo. A zdánlivé pohodlí pro nakupujícího spočívá hlavně v tom, že nemusí prohodit pár slov s pokladní.

Podobných příkladů kolem sebe vidíme mnoho. Jsou to i zmiňované dovážkové aplikace, u kterých je větší pohodlí zákazníka vykoupeno nejen jeho penězi, ale také dřinou špatně placeného kurýra, zvýšením dopravy či vyprazdňováním měst i restaurací, kterým dovážkové služby zpravidla přinášejí více problémů než zisku.

Bullard rozebírá třeba situaci v kavárenském řetězci Starbucks. Tomu možnost objednávky přes aplikaci nakonec v USA přinesla výraznou finanční ztrátu a dříve útulné kavárny proměnila v anonymní výdejny, kde navíc zákazníci zdržují obsluhu komplikovanými objednávkami – nahlas by se je dříve styděli vyslovit, ale při klikání v aplikaci ostych mizí a dvojité karamelové matcha latté bez kofeinu je přece tak lákavá volba.

A když na chvíli necháme stranou tvrdé dopady na trh práce, urbanismus, ekonomiku či životní prostředí, jsou tu i méně viditelné, ale neméně závažné sociální následky – především nekončící vlna osamělosti a individualismu.

Bullard konstatuje, že boom falešných pohodlností je v nepřímé úměře se socializací a komunitním životem. Ať už se bavíme o streamovacích portálech, dovážkách, online službách či aplikacích všeho druhu, vždy je s nimi spojená rostoucí anonymita a soběstačnost.

Vše si jejich prostřednictvím zařídíme sami a takřka bez nutnosti komunikace s jinými lidmi. Jakýkoliv sociální kontakt (ať už je to potlach s prodavačkou nebo setkání s kamarády v hospodě) s sebou nese jistou míru nepohodlí. Když podlehneme pohodlnější, digitálně zprostředkované alternativě, propadáme se stále více do úzkostné samoty a jde tak trochu o zrádnou smlouvu s čertem.

Většina tohoto falešného pohodlí (potažmo technologií a služeb, které nám ho mají zajistit) má několik shodných rysů. Čas, peníze a práci šetří jen málo a pouze tyto náklady přenáší jinam – ideálně do míst, kde to není vidět, aby tak bylo dosaženo co největší anonymity a uživatelé si negativní externality (ať už v oblasti životního prostředí nebo vykořisťování pracujících) neuvědomovali.

Vedle toho také zpravidla nabízí hi-tech řešení na problémy, které buď řešit nepotřebují, nebo si s nimi lze poradit jinak. Čekat chvíli na obsluhu v restauraci není nic nesnesitelného, a pokud už by to někomu vadilo, lze to snadno vyřešit najmutím dalšího číšníka a nikoliv přechodem na objednávky v aplikaci.

Falešné pohodlnosti se poznají i tak, že vždy spočívají v posilování konzumu a jejich primárním účelem je zisk provozovatele – vakcína proti chřipce nebo spalovací motor nebyly vynálezy, u kterých by šlo jen o profit (byť na nich jistě vydělat šlo), ale dovážkové aplikace nebo chytré ledničky měly primárně komerční motivaci.

A v neposlední řadě tu vždy dochází ke kolizi pohodlného, hladkého digitálního světa (tedy například když sledujeme našeho řidiče v digitální mapě na displeji telefonu) a špinavé fyzické reality, která na dopady těchto služeb a technologií není připravena – ať už to jsou města přecpaná kurýry, přepracovaní kuchaři v restauraci, závěje odpadu z levných balíčků apod.

V pražských ulicích jsme to dříve viděli třeba při vzestupu a pádu sdílených koloběžek, čím dál víc nároží hyzdí neudržitelné bujení zásilkových boxů, ale kola „pohodlné“ ekonomiky se roztáčejí dál.

Falešným pohodlnostem snadno podléháme z mnoha příčin. Už dříve jsem v tomto newsletteru psal třeba o tom, jak dovážkové aplikace, kurýři a další poloanonymní pomocníci mohou takřka každému alespoň na chvíli dodat opojný pocit osobního služebnictva. S tím úzce souvisí i dříve často diskutovaný fenomén „mileniálské lifestylové dotace“ – tedy situace, kdy si mladí lidé navykli na zprvu štědře dotované služby typu Uber, které by si jinak nemohli dovolit.

Bullard ovšem uvádí i další zajímavé motivace. Upozorňuje, že bujení falešné pohodlnosti začalo už dávno před érou internetu a mobilních aplikací. Chvíli se zdálo, že automatické pračky a další užitečné elektrospotřebiče osvobodily ženy od nekonečných hodin úmorné dřiny, jenže pak začaly pod vlivem reklamy růst i nároky na čistotu domácnosti a ve výsledku trávíme úklidem a dalšími pracemi takřka stejnou dobu jako před desítkami let.

S podobnou logikou pracuje i zdánlivá potřeba neustálých „upgrades“ všech spotřebičů a služeb. Skutečně nových vynálezů se objevuje jen minimum (Bullard podotýká, že většina moderních novinek v našich domácnostech by naše pradědečky zase tak nepřekvapila). Proto také nepotřebujeme stále nová udělátka, ale to by se byznysu moc nelíbilo a tak jsme si navykli každých pár let pořizovat vylepšené telefony či software, i když to reálně nepřináší žádné velké benefity a více „pohodlí“.

A kdyby se snad někdo eticky rozhodl, že nové nesmysly nepotřebuje, je tu samozřejmě i reklamou poháněný obecný tlak na rostoucí životní standard jako takový – najednou máme pocit, že věci, o kterých jsme dříve nevěděli ani neměli nějakou hlubší potřebu je mít, najednou nemůžeme ztratit.

Asi nejdůležitějším poselstvím Bullardovy knihy je jeho důraz na rozdíl mezi samotnými technologiemi a způsobem, kterým je využíváme. Smartphony šlo využít mnoha různými způsoby, ale nekontrolované bujení aplikací umožňujících rozmach predátorské gig economy byla jen lidská volba – a rozhodně ne neodvratná, jak se to zpravidla velcí hráči z jádra technologického průmyslu snaží naznačit.

Když někdo konstatuje, že chytré hodinky jsou nesmysl a vystačíme si s těmi obyčejnými, často může být nařčen z pozérství a zbytečné nostalgie. Bullard ale vysvětluje, že je zásadní rozdíl mezi nostalgií a luddismem. Pokud někdo používá starý walkman, jde spíše o nostalgii, protože mít muziku uloženou digitálně je skutečně pohodlnější než na kazetách a návrat do minulosti je tu spíše jen módou. Pokud ale někdo vymění chytré hodinky za normální, jen tím odmítá zbytečný konzum a stroj určený mimo jiné k těžbě uživatelských dat, a bojuje tím tedy o lepší budoucnost.

Nostalgie hledí do minulosti, luddismus do budoucnosti. A opakované odkazy na luddity v Bullardově knize i u dalších obdobných autorů nejsou náhodné. Původní luddité na začátku 19. století v Británii neodmítali nové technologie jako takové. Usilovali o jejich rozumné spravedlivé nasazování s minimem negativních dopadů, a především o širší společenskou debatu o tom, jak, kde a proč je vlastně využívat. Právě ta dnes ovšem v politice i médiích citelně schází.

Bullard varuje, že individuální spotřebitelská volba (tedy naše osobní rozhodnutí falešné pohodlnosti nepoužívat) tu stejně jako v jiných oblastech mnoho nezmůže. Ale pokud už se na ni zaměříme, měli bychom si vždy před nákupem či použitím nové aplikace či služby v hlavě položit několik základních otázek.

Co tím ušetřím a co mě to bude stát – ať už po stránce peněz, času či práce? Čeho se kvůli tomu vzdávám? Jaký problém to řeší? Co je jeho příčinou? Co tuto službu či produkt umožňuje? Jaké má negativní dopady, kde a na koho? Zbaví mě to skutečně něčeho, co je jinak složité, drahé a náročné? A nemohl bych tohoto cíle dosáhnout i jinak?

A když tento výslech sebe sama provedeme, většinou se dobře vyjasní, jaký je skutečný přínos a míra pohodlí, kterou získáváme – automatická pračka, paralen nebo mobilní telefon z tohoto posuzování vyjdou výrazně lépe než dovážka smaženého kuřete, objednávka nových sluchátek nebo upřednostnění Netflixu před kamarády.

Skutečná cesta ke zlepšení poměrů nicméně vede až přes širší společenskou debatu, kolektivní organizaci v odborech a spotřebitelských svazech, a tlak na regulace, což jsou také metody, které v závěru své knihy doporučuje Bullard. I zde by ale šlo jen o prázdné fráze, kdyby jim nepředcházelo právě zmiňované opatrné posuzování skutečné užitečnosti a smyslu nasazení nových technologií.

Sluší se dodat, že známe příklady situací, kdy k takové kolektivní rozvaze dochází. Často bývají v této souvislosti zmiňovány náboženské komunity severoamerických amišů. Jejich život bychom si neměli idealizovat (jde o fundamentalisty se spoustou vnitřních problémů a nevábných kauz), ale jejich přístup k technologiím je velmi inspirativní a zdaleka ne tak odmítavý, jak by se na první pohled mohlo zdát při pohledu na jejich koňské drožky.

Dopodrobna ho rozebírá mediální teoretička Lindsay Ems ve své publikaci Virtually Amish. Vysvětluje, že amišové mají k technologiím vcelku neutrální vztah a vždy řeší především to, jak daná novinka může v dobrém i zlém ovlivnit život jejich společenství. Od toho pak odvozují následná pravidla a metody „správné“ aplikace, které nám mohou zprvu přijít úsměvné, ale ve skutečnosti dávají dobrý smysl.

Ems uvádí řadu zajímavých příkladů – třeba amišské počítače bez internetu vybavené pouze textovým editorem, tiskárnou a faxem pro posílání „e-mailu“, protože více pro jejich účely není potřeba. Anebo otázku mobilních telefonů. Bez těch se lze dnes obejít jen stěží, některé komunity amišů je proto (bez internetu a dalších nadbytečností) povolují, a ty radikálnější vymyslely kuriózní řešení – pevnou linku, kterou lze ale zapojit do zásuvky v autě a vytvořit tak primitivní mobil, který k základní komunikaci mimo domov postačí.

Běžný obyvatel západního velkoměsta má samozřejmě zcela jiné potřeby než radikální křesťanská sekta farmařící na americkém venkově. Nicméně tuto logiku lze na obecné úrovni aplikovat kdekoliv, ať už se bavíme o využívání AI nebo rozvoji elektromobility. Kdybychom před širokým zavedením nové technologie nejprve debatovali o možných dopadech a benefitech pro společnost, vyhnuli bychom se řadě problémů.

Rozhodně by to nebylo nemožné. Nešlo by o žádné zpátečnictví a boj s „neodvratným“ pokrokem. Prospěšné by to bylo i ekonomicky a otevřely by se nové možnosti k rozumnějšímu nasazení jinak nepopiratelně slibných vynálezů. Pořád je tu sice inspirativní možnost udělat z výdejních boxů králíkárny, jako to nedávno v Brně provedl sochař Pavel Karous, ale kdybychom technologický rozmach měli pod kontrolou od začátku, bylo by to mnohem přínosnější – i když bychom možná stále museli nepohodlně dojít na poštu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.