Pod čarou: Všechno a všichni se mění v prach. Kdo to ale bude vysávat?

Prach většinou ignorujeme. Když už mu začneme věnovat pozornost, většinou je to proto, že začne dělat problémy. V žádném případě ho nechceme mít doma. Zaprášené police a chuchvalce prachu pod skříněmi nejsou nic hezkého. Návštěvy by nás jistě pomluvily a zdravé to rozhodně není. Do hry tak vstupují hadry, vysavače, prachovky a další udělátka. A když konečně byt zbavíme prachu, za chvíli můžeme začít znova – prach se odněkud zase vyvalí.

Ani mimo domov není prach vítaným společníkem. Zejména ve městech si právem stěžujeme na znečištění a vysokou prašnost, trápí nás astma a další problémy. Jsou i vzácné chvíle, kdy prach vezmeme na milost a bereme ho jako zajímavou kuriozitu (třeba když v zimě pokryje sníh růžový prach ze Sahary) nebo i trochu nečekanou ozdobu – to když narazíme na nějaký romanticky zaprášený kout nebo paprsky slunce kreslící ve vzduchu kdesi na půdě malebné pruhy právě díky prachu.

Doma bychom ale tuhle romantiku provozovat nechtěli. Na prach rychle zapomeneme, minimálně dokud se nám opět někde nenastřádá. Když ovšem začneme o prachu přemýšlet systematicky, začne nám docházet, že zdánlivě nicotný objekt je ve skutečnosti fascinující téma.

Dobrým vstupním bodem k přemýšlení o prachu může být útlá knížka Dust od Michaela Mardera. Vyšla v roce 2016 v rámci povedené edice Object Lessons, která se v desítkách esejistických titulů věnuje právě analýzám opomíjených každodenních objektů či jevů, od brambory či zapalovače až po rez, mlhu či křik.

Marder je profesorem filozofie a svůj ponor do prachu proto nepřekvapivě začíná pokusem o definici poněkud neuchopitelné věci. Prach je bezesporu velmi hmotná záležitost a v bytech, ulicích i atmosféře ho poletuje gigantické množství. Zároveň je ale symbolem nicoty. Ne vždy je vidět, ne vždy se ho můžeme dotknout a na první pohled také jen těžko rozeznáme, čím je vlastně tvořen.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

V prach se nakonec změní vše, a to zcela doslovně, nikoliv jen v biblických citátech. Část prachu tvoříme i my samotní – to když z nás doma nepozorovaně opadávají kousky kůže, vlasů apod. – a pochopitelně jej také neustále vdechujeme, často s nepříjemnými zdravotními následky. Fráze, že je něco „všude a nikde“, je trochu nadužívaná, ale zrovna v případě prachu je zcela namístě. Prach je opravdu všudypřítomná, i když mnohdy neviditelná věc. Nevnímáme jej proto jen jako reálný fyzický objekt, ale i jako metaforu.

Když je něco zaprášené, chápeme to jako staré, poškozené či přežité. Věci bez smítka prachu naopak automaticky signalizují svou novost. Pokud se něco pokryje prachem, zásadně to změní způsob, jakým se na onen předmět díváme. A i samotný jazyk nám ukazuje, jak paradoxní a mnohoznačnou věcí prach je. Marder to demonstruje třeba anglickým výrazem dusting, který coby sloveso znamená oprašování, ale v podstatném jménu se mění na poprašek – platí tu nepsaný zákon zachování prachu, který sice odněkud vymeteme, ale vždy se jen přesune jinam.

V mnoha ohledech prach připomíná i takzvané liminální prostory typu různých chodeb, skladů, přestupních stanic apod. Také ty jsou zcela hmotné a viditelné, ale zároveň jim většinou nevěnujeme pozornost a představují pro nás pomyslnou nicotu a zanedbatelnou výplň světa.

Pokud už si jich někdo záměrně všímá, většinou to bývají umělci, a s prachem je to nejinak. Marder na konci své knížky vyjmenovává řadu tvůrců, kteří s prachem cíleně pracovali a mnohdy si všímali právě jeho nepohodlné podstaty. Třeba jako Marcel Duchamp, který v rámci „chovu prachu“ nechával dlouhé měsíce prachem pokrývat své objekty a pak je jeho kamarád Man Ray fotografoval v nových souvislostech.

V tuto chvíli by jistě leckdo mohl namítnout, že s trochou sečtělosti a rétorického talentu se dá takto planě filozofovat naprosto o všem – cokoliv může být metaforou a malé a velké lžičky v našem šuplíku tak jistě ukazují, že na světě jsou malí a velcí lidé.

Marderovo zamyšlení nad prachem ale stojí za pozornost právě proto, že rozhodně není prázdným přirovnáním. Konstatování, že se vše obrátí v prach a prach je všude a nikde, jsou totiž zcela věcným popisem reality a v prachu jsou velmi čitelně zapsány problémy naší civilizace i celá její historie.

Pokud chcete v ponoru do prachu pokračovat nad rámec abstraktní filozofie, asi nejlepším čtením v této oblasti je kniha Dust: The Modern World in a Trillion Particles, kterou v roce 2023 vydala britská geografka a novinářka Jay Owens.

Slovo „oblast“ není nadsázkou – interdisciplinárnímu výzkumu prachu a obdobných fenoménů se začíná věnovat překvapivě hodně vědců a zformovala se dokonce akademická subdisciplína discard studies, která se zaměřuje na odpad, znečištění a civilizační zbytky všeho druhu. I Owens rychle dochází k tomu, že prach je neoddělitelným průvodcem a kronikou moderní průmyslové civilizace a globalizace. Své pátrání nicméně začíná přesně tam, kde se s prachem setkává většina z nás.

Jednoho dne bezcílně vysedávala doma a trudomyslně pozorovala chuchvalce prachu, které jí hyzdily podlahu. Většina z nás by je prostě vysála a pak na ně ráda zapomněla. Owens ale neskončila jen u úklidu a stejně jako všichni dobří vědci a novináři si začala klást zdánlivě banální otázky. Odkud se prach pořád bere? Kam mizí? Co v něm je? Proč ho vlastně musím uklízet? A proč mi tak vadí, když na něj musím koukat?

Začít je potřeba u závažných praktických problémů. Vše se skutečně mění v prach, což v současnosti znamená, že kolem nás poletuje stále více mikroplastů, tzv. věčných chemikálií, nejrůznějších dalších jedů a škodlivých látek. Owens se vydává na cesty po různých koutech světa, od smogem zahalených měst přes pustiny amerického Středozápadu až po prašné pláně na místě bývalého Aralského jezera, a všude zjišťuje, jak velkou hrozbou se prach stává.

Průmyslová civilizace produkuje stále více znečištění, klimatická krize vše vysušuje a rozprašuje, škodlivé vlivy se tak navzájem posilují a výsledkem je přidušená a kýchající planeta. Bouře v pouštních oblastech dokážou obratem zvednout do vzduchu tisíce tun prachu, zapomenuté průmyslové odpady na dně vyschlých jezer se vznášejí do vzduchu a vše, co jsme kdy napáchali, se nám najednou vrací v podobě prachu – Owens mimo jiné zkoumá i děsivé dopady, které měl nejen v USA radioaktivní prach rozptýlený v atmosféře při jaderných testech v období Studené války.

Složení a množství prachu přesně kopíruje historii, vzestupy a pády civilizací (známou anekdotou je třeba fakt, že grónské ledovce ukrývají stopy po smogu z hutního průmyslu starého Říma). Lidé ke svému okolí nikdy nebyli a nejsou zcela nevšímaví, a tak si prachu postupně začali všímat a řešit, co s ním. A právě v tomto bodě dochází Owens k zásadnímu poznatku, který propojuje prach coby praktický hmotný nepořádek s prachem coby filozofickou metaforou – takřka jakákoliv důležitá věc časem dostane i společenskou a politickou roli, a ani prach není výjimkou.

Počátek prachu coby společenského fenoménu datuje Owens do 16. století, kdy se v tudorovské Anglii začalo poprvé ve velkém topit uhlím. Londýn i další města postupně zahalil neprostupný smog. Prach a znečištění se začaly stávat závažným problémem a s nástupem průmyslové revoluce se debata kolem prachu roztočila do dříve netušených rozměrů.

V průběhu 19. století přibývalo nejen prachu a špíny, ale i vědeckých poznatků o důležitosti hygieny. Průmyslová revoluce zároveň způsobila, že i chudší domácnosti si najednou mohly dovolit mnohem více nábytku, oblečení a dalších předmětů – dá se to popsat i tak, že aby se z prachu stal problém, musel být nejdříve vynalezen konzumní způsob života.

V domech a bytech přibývalo prachu a krámů, na kterých se usazuje, ale zároveň stoupal tlak na čistotu. Zatímco ve středověku se prach moc neřešil (ve městech ho bylo méně a hospodyně měly jiné starosti), moderní éra z něj udělala zásadní hrozbu a vše nakonec vedlo k banálnímu závěru – někdo to prostě uklidit „musí“.

Prostřednictvím prachu se tak můžeme dobrat i k odpovědi na každodenní paradox: Nové technologie by nás zdánlivě měly osvobodit od úmorné dřiny při úklidu a dalších domácích pracích, ale lidé – bohužel stále především ženy – jimi netráví nijak výrazně kratší dobu, než tomu bylo před sto a více lety. Mohly za to především právě stoupající požadavky na čistotu a bezprašnost, které rychle začaly získávat morální rozměr.

Dnes už máme takřka automaticky vštípeno, že pořádná žena s čistou domácností je lepším člověkem než ta ušmudlaná se zaprášeným bytem, že čistota implikuje bohatství a dobro a špína zase chudobu a zlo. Owens ale velmi přesvědčivě popisuje, že většina těchto hodnot a názorů jsou relativně novými koncepty, které mají kořeny právě v 19. století. Neznamená to, že by do té doby špína byla zcela v pořádku a na čistotu všichni kašlali, ale prach a špína nebyly vnímány jako jasné morální poklesky a na ženy v domácnostech nebyl (alespoň ve sféře úklidu) vyvíjen zdaleka takový tlak.

Když se hodnoty začaly měnit, vedlo to i k mnohem větší náloži práce na služebnictvo (v bohatých rodinách se najednou muselo oprašovat mnohem více než dřív, a zejména před vynálezem vysavače to byl dost sisyfovský úkol), a ani v dalších historických érách se to moc nezlepšilo. Owens cituje publicistku Barbaru Ehrenreich, která kdysi trefně konstatovala, že domácí práce v dnešním slova smyslu byly vynalezeny až na přelomu 19. a 20. století hlavně proto, aby středostavovské ženy měly čím zaplnit nově získaný volný čas a moc si nevyskakovaly.

Ke stoupajícím nárokům na čistotu nevedl jen samotný přibývající prach, ale hlavně sílící představa prachu a špíny coby hrozby. To vedlo k hodnotové změně a od ní byl už jen krůček k politice.

Představa, že prach je cizorodý a škodlivý prvek, který ohrožuje rodinu a podrývá svátost domova, se celkem snadno propisuje do politických programů (vždy se najde nějaká ta hrubá tmavá cizácká špína údajně obléhající domácí bílou a lesklou čistotu), ale také do architektury a všech dalších oblastí kultury a společnosti.

Není náhodou, že bojem s prachem byli posedlí modernističtí architekti a že ve světlých minimalistických interiérech působí prach mnohem hůře a nepatřičněji než v potemnělém secesním budoáru. Hezky to vykresluje třeba britský keramik Edmund de Waal v knize Letters to Camondo, kde odkrývá detaily ze života milionáře, který ve svých pařížských palácích na konci 19. století hromadil rozsáhlé umělecké sbírky a donekonečna řešil, jak je zbavit prachu, i když právě ten jim dodával svébytný půvab a historickou paměť – doslova stopu v prachu.

Skrze proměnu hodnot se do prachu začínají promítat i naše úzkosti a strachy. Když jsme ve stresu, začínáme kolem sebe uklízet. Když je něco zaprášené, a tím i neviditelné či nejasné, je to automaticky nebezpečné a podezřelé. Proto je to potřeba odkrýt, nasvítit a učinit transparentním a sledovatelným, a tentýž myšlenkový proces pak probíhá i na celospolečenské úrovni.

Prach či jeho absence se mění v arénu třídních a kulturních konfliktů. Když je čistota znakem moci a bohatství, stává se paradoxně ještě větší obsesí pro chudší vrstvy (milionáři může být jedno, že chodí v děravých keckách, kdežto pro chudšího člověka mají sněhobílé nové tenisky a lesklá kuchyňská linka mnohem větší význam). A ať už to osobně máme s prachem a čistotou hozené jakkoliv, Owens varuje, že bychom nikdy neměli zapomínat na základní fakt – čistota a uklízení nikdy nejsou hodnotově neutrální věcí či aktivitou a vždy se do nich zásadně promítají společenské a politické konflikty.

Ve výsledku to bývá smutná záležitost, protože posedlost čistotou a oprašováním ignoruje zásadní vlastnost prachu – zkrátka se ho nejde trvale a dlouhodobě zbavit. Jako jednotlivci i celá společnost jsme posedlí kontrolou, ale té se prach jen zvysoka směje. Přibývající prach je nejen produktem a indikátorem klimatické změny, ale i její metaforou – je to zásadní problém, který nemá jednoduché řešení. Skoro jako by se „nedal zamést pod koberec“, a i tato fráze je v případě prachu zcela doslovná a výstižná.

Prach vymetený z bohaté domácnosti se dost možná ocitne v té chudé a lepší lidé vždy bydleli v té méně zaprášené části města. Stejná hra se rozjíždí v globální politice, ale kdybychom více studovali prach, dojde nám, jak pošetilý proces to vlastně je. Owens uvádí výstižný příklad, kdy londýnský dopravní podnik nechal z jedné mimořádně zašlé linky metra nákladně odstranit tuny prachu a špíny, ale po skončení generálního úklidu tam koncentrace prachu ještě výrazně stoupla (pokud nestíháte celou knihu, zde je ukázka).

Prach se nejen vzpírá kontrole, ale logicky je i prvkem nejistoty. Nečekané pohyby a koncentrace prachu snadno rozhodí klimatické modely a prach může život zároveň dávat i brát – třeba když se úrodná půda amerických prérií ve 30. letech minulého století kvůli necitlivému zemědělství změnila v pustou Dust Bowl.

Když tak stejně jako Jay Owens sedíme v obýváku a nakvašeně koukáme, jak na náš útulný byt dopadá další a další prach, můžeme se alespoň trochu utěšit tím, že negativní emoce v nás nebublají přirozeně, ale jen protože v sobě máme vštípené trochu samoúčelné hodnoty moderní společnosti.

Neznamená to, že bychom na vysávání měli rezignovat, ale je dobré nezapomínat, že čistota je vždy jen relativním pojmem a úplná bezprašnost stále větší iluzí. A studium prachu nám nejen může dát užitečné tipy, jak a kde vlastně s klimatickou krizí, znečištěním a dalšími problémy bojovat, ale hlavně do nás dostává i trochu důležité pokory.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.