Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Vědci už dlouho varují, že lidmi způsobená klimatická změna může vést ke kolapsu takzvané Atlantické meridionální cirkulace (AMOC), jejíž součástí je i Golfský proud, což by mělo nejen pro Evropu nepředstavitelně katastrofální následky. Světová média navíc nedávno informovala o nové studii, podle které je kolaps AMOC mnohem pravděpodobnější, než jsme si mysleli, a možná již brzy překročíme bod zlomu, ze kterého není návratu.
Dalo by se důvodně očekávat, že takto závažná zpráva vyvolá větší odezvu, ale žádné projevy paniky, masové protesty či horlivé výzvy k zeleným reformám nenastaly – zdá se, jako by místo toho světová veřejnost, média i politici zkrátka jen pokrčili rameny, jak se to v poslední době v podobných případech děje takřka vždy.
Není to přitom tak dávno, kdy měla klimatická témata ve veřejné debatě mnohem silnější pozici. Po vydání zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) v roce 2018 prolétla světem vlna nevídaného zeleného aktivismu. Demonstrace hnutí Fridays For Future či Extinction Rebellion přitáhly i v Česku tisíce lidí, do protestů a dalších aktivit se zapojila nová generace a na chvíli se zdálo, že veřejný tlak na řešení klimatické krize bude jen dál uspokojivě sílit.
Šest let poté to ale působí jen jako nostalgický sen. Z radikálního zeleného aktivismu je opět spíše terč nadávek či vtipů, veřejný zájem opadl nebo se minimálně utišil a proměnil. Experti s odstupem začínají debatovat, co se stalo špatně a jak populaci znovu motivovat k efektivnímu boji s klimatickou krizí. A i když má celá situace řadu zjevných příčin a východisek, některé faktory při současné zpětné reflexi bohužel přehlížíme.
Globální krize a debaty o pesimismu
Vyčerpání klimatického hnutí nedávno v Respektu rozebíral Petr Horký v českém kontextu, ale řadu z jeho závěrů lze uplatnit i globálně. Nejpodstatnější příčinou je pochopitelně fakt, že do hry vstoupily dějiny, tedy pandemie, válka na Ukrajině a související ekonomická krize, kvůli kterým veřejnost přestala řešit zdánlivě méně akutní klimatickou hrozbu.
Důležitou roli sehrálo i vyhoření a střídání aktivistických generací (typický problém zejména u studentských hnutí), sílící represe ze strany bezpečnostních složek a také čím dál efektivnější greenwashing a šíření klimatických dezinformací z dílny fosilní lobby, ale to vše samo o sobě k vysvětlení nepostačí – pandemie je dávno za námi, život jde dál, projevy klimatické krize sílí, a jisté dílky mozaiky tu ještě schází.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Podstatnou, ale přehlíženou příčinu změny veřejných nálad v Horkého analýze dobře vystihl ekologický novinář a aktivista Radek Kubala, který konstatuje, že lidé dospěli k dojmu, že „klima už se řeší“, a propadli tak pasivitě. Je to zásadní postřeh, který také v zajímavém rozhovoru pro Guardian rozvádí expertka na klimatickou komunikaci Genevieve Guenther. Ta upozorňuje, že kamenem úrazu se stala právě racionální „ekonomizace“ celého tématu.
Krize se sice prohlubuje a každým dnem se blížíme k oněm nevratným bodům zlomu, které dál uspíší kolaps, ale veřejná debata se od horlivého aktivismu a znepokojení posunula k útěšnému čarování s čísly, procenty, emisními povolenkami, podílem recyklovaných plastů apod.
Průmyslová a fosilní lobby záměrně vytvořila dojem, že klimatická krize je řešitelná dílčími ekonomickými reformami, čímž veřejnost opila rohlíkem a změnila vnímání problému – Guenther používá trefnou metaforu, že lidé teď klimakrizi vnímají jako chronickou, ale medicínou zvládnutelnou nemoc typu cukrovky, i když jde ve skutečnosti o fatální hrozbu typu agresivní rakoviny.
Mnohovrstevnatá a všechny oblasti života zasahující krize se smrskla do debat o parametrech Green Dealu či výroby spalovacích motorů, což jen dál přispívá k obecné nechuti a nezájmu o zelená témata. A Guenther podotýká, že za to nemůže jen fosilní lobby, ale i jistá část klimatického hnutí. Ta totiž už v oné zlaté éře na konci minulé dekády začala horovat za optimistický přístup k věci a ústup od temných varování a paniky, které přece nikdy nedokážou k zelené transformaci přitáhnout investory a konzervativní politiky.
Dobře si na tehdejší debaty pamatuji. Zjednodušeně řečeno stál na jedné straně tábor pesimistů (či módněji doomerů), kteří chtěli veřejnost burcovat „plnou“ pravdou a upozorňováním na kritickou vážnost a brutální dopady klimakrize – do jisté míry by se k nim dala zařadit i zmíněná mladá aktivistická hnutí. A proti nim pak argumentoval tábor optimistů, kteří namítali, že vyvolávání strachu a paniky se může vymstít a lepší je konstruktivní a motivující, umírněný přístup ke klimatické komunikaci, jehož součástí je právě i racionální ekonomizace problému.
Zvítězila spíše vize optimistických utěšovačů, která ovšem v konečném důsledku selhává a veřejný zájem o boj s klimakrizí tlumí a otupuje. A i když by dnes doomeři jistě mohli škodolibě podotknout „my jsme vám to říkali“, ani jejich přístup nebyl bez závad.
Guenther upozorňuje, že existují různé druhy doomerismu. Velmi častý je čirý zoufalý nihilismus vedoucí k představě, že kolaps je neodvratný a nic s tím nenaděláme (občas i s elitářskou příchutí „a já jsem jediný, kdo si to uvědomuje“). Ten je pochopitelně špatný. Pak je tu ale i pesimismus vycházejí z frustrace nad nečinnými politiky a dalšími hráči, a ten je naopak velmi přínosný – skrze poukazování na děsivou realitu a nicnedělání světových lídrů totiž vede k sílícímu tlaku a volání po změně a zásadních reformách.
Kde znovu najít lásku k planetě
Spor o to, zda je lepší „optimistický“ či „pesimistický“ přístup ke klimatické komunikaci, stále není dořešen a jeho výsledek nakonec zásadně ovlivní naši schopnost boje s klimakrizí. Jde o komplexní téma s mnoha aspekty, na jejichž rozbor tu nemám prostor ani kapacity – důležité jsou v něm jak četné praktické otázky (kdo, kde, jak a co komunikuje, jak překonat vliv klimatických dezinformací apod.), tak i teoretické úvahy nad tím, jak se vlastně obecně stavíme k roli člověka v rámci křehkých ekosystémů a fungování celé planety.
A právě v této, jistě trochu abstraktní oblasti, si občas všímám silného komunikačního deficitu. Jednoduše řečeno, veřejnosti schází nejen dostatek informací, ale i silnější identifikace a emoční pouto k přírodě a planetě. Když se pak debatuje o tom, zda má smysl „strašit lidi“, nesmíme zapomínat právě na tento faktor. Pokud děsíme planetárním kolapsem někoho, kdo o přírodě a klimatu nemá žádné informace ani žádný hlubší emoční vztah, skutečně se nám to může škaredě vymstít. S dostatečným informačním a emočním základem to naopak může fungovat velmi dobře.
Na otázku, jak veřejnost správně informovat a přivést k hlubším emocím a „lásce“ k přírodě, také existuje nesčetně odpovědí, ale rád bych tu vyzdvihl roli kultury. Není žádnou novinkou, že v ekologickém aktivismu hraje kultura silnou roli, a knih, filmů, hudby a dalších artefaktů se zelenými tématy máme k dispozici nespočet. Zároveň je to ovšem tak trochu minové pole, protože i zde se dostáváme ke sporům, jak veřejnost skrze kulturu v otázkách klimatu informovat a motivovat „správně“.
Nejen v západních zemích je už dlouho zjevné, že zásadním problémem v našem vztahu k přírodě je sebestředný antropocentrismus, tedy vnímání člověka jako výjimečného a ústředního aktéra v rámci živého i neživého světa. Řada vědců, aktivistů a umělců se tento náhled snaží změnit a v poslední době se to výrazně projevuje i v literatuře. S takzvanou klimatickou fikcí se doslova roztrhnul pytel a řada zajímavých počinů vzniká i na poli literatury faktu.
Před třemi lety jsem v tomto newsletteru upozorňoval na nové publikace Merlina Sheldrakea, Eda Yonga či Jamese Bridlea, kteří popisují, jak zásadní roli hrají pro člověka a planetu komunikační sítě hub a stromů, jak se jiné živočišné druhy nejspíš dívají na realitu zcela jinak než my, a jak je čím dál jasnější, že žádný člověk ani jiný organismus nemůže existovat mimo síť vztahů s jinými jedinci a druhy.
Tyto a další podobné knihy jsou jistě důležité počiny, které nám mohou trochu snížit přebujelé ego a upřesnit naši pozici v rámci křehkých a nesmírně složitých ekosystémů. Tím také přispívají k informování veřejnosti a vytváření emocionálního pouta se světem kolem nás, ale stejně mám občas dojem, že jde jít ještě dál.
Zírání do kamene a hovory s větrem
Lakonicky řečeno, „kytky a zvířátka“ není těžké mít rád, a kromě orangutanů a velryb se můžeme naučit milovat i podhoubí. Nejen v oblasti klimatu ale hraje zásadní roli i neživá příroda, a k vodě, kamení a větru se poučený a hluboký vztah vytváří o dost hůře. I tady se ale na poli beletrie i literatury faktu začínají objevovat nové zajímavé tituly, které stojí za pozornost.
Pozitivní ohlasy nedávno vyvolala kniha Turning to Stone, ve které americká profesorka geologie Marcia Bjornerud podrobně rozebírá zdánlivě nudnou podstatu své profese, tedy zírání na skály. Jak totiž vysvětluje i v tomto rozhovoru, kamení nám toho může hodně prozradit o historii planety i o nás samotných, a často jsou to dost nepříjemné lekce.
V jednotlivých kapitolách pojmenovaných po žule, bazaltu, pískovci a dalších horninách a nerostech popisuje, jak dané geologické útvary vznikly, jak se kolem nich dlouho vedly vědecké spory, jak si k nim sama nacházela cestu a jak se jejich výzkum protínal s různými úseky jejího pestrého a často dost těžkého a tragického osobního života.
Od mnoha podobných knih se ale liší tím, jak důsledně vymezuje hranice lidského a nelidského, emocí a faktů. Její život se ve skalách nijak doopravdy neodráží. Je jim naprosto ukradená, a i když poskytují jejímu prožívání zajímavé kulisy, pohled do stovky milionů let starých geologických vrstev je pro ni především cenným střetem s věčností a nepředstavitelnými horizonty geologického času.
Díky geologům víme, že dramatické změny klimatu nejsou na Zemi žádnou novinkou, ale teprve po dekádách podrobného studia si Bjornerud začíná uvědomovat plný význam svých zjištění. Zdánlivě prázdné a mlčící skály ukazují, jak dalekosáhlé a rychlé mohou klimatické změny být, a jak by mnohé události z dávných geologických etap byly neslučitelné s existencí současné lidské civilizace.
Emise skleníkových plynů teď produkujeme rychleji, než to dřív dokázaly sopky a další jevy. Často diskutované body zlomu se z abstraktních pojmů najednou stávají historickou realitou doslova tesanou do kamene, a koukání na minerály tak nakonec může být pro ekologický aktivismus stejnou či větší vzpruhou než procházky v zeleném pralese.
Bjornerud se drží vědeckého přístupu, přírodu odmítá antropomorfizovat a nesklouzává k jinde oblíbeným ezoterickým úvahám o „paměti“ či vzájemných „poutech“ člověka, přírody a krajiny. I tyto „polidšťující“ přístupy ale mohou mít v literatuře svou roli a dokážou poutavě přiblížit jinak neviditelný a abstraktní, ale kriticky důležitý svět neživé přírody, klimatu či meteorologických jevů.
Britská spisovatelka Sarah Hall čerstvě vydala rozsáhlý román Helm, ve kterém se točí kolem krajiny, lidí a historie svého domovského regionu Cumbria v severozápadní Anglii. Historických fresek mapujících na stovkách stran duši daného místa vychází také víc než dost, ale Hall se kromě stylistického mistrovství a hravých jazykových experimentů odlišuje i netradiční hlavní postavou – tou je totiž vítr zvaný Helm.
Jediný britský „pojmenovaný“ vítr (podobně jako jadranská Bora či provensálský Mistral) začal z horských hřebenů vát do údolí poté, co z Británie odešly poslední ledovce. Pozoruje a glosuje pravěkou faunu, pak příchod prvních lovců a sběračů, a pak další nespočetné generace lidí až do současnosti. V románu promlouvá řada postav, pro které je vítr často jen neviditelnou každodenní kulisou, ale zároveň Helm tak či onak zásadně ovlivňuje jejich osudy.
Občas poťouchlý, jindy zlý a malicherný, často smutný vítr zosobňuje agendu a „život“ skrytý ve zdánlivě neživém meteorologickém jevu. A rychle se rodící a zase umírající lidi konfrontuje se zmiňovanou věčností geologického času, která ovšem nakonec zase tak věčná není.
Tisíce let trvající historii jednoho zvláštního větru vidíme z pozice současného pozorovatele a do knihy se proto vkrádá úzkost, protože víme, že malí lidé budou mít nad „věčným“ větrem poslední slovo – až kvůli nám zmizí Golfský proud nebo nevyhnutelně dojde k jiné fatální klimatické změně, zmizí i unikátní meteorologické podmínky v anglickém údolí a s nimi také Helm a jeho příběhy.
Bylo by jistě naivní očekávat, že pár knih dokáže ohnout rozsáhlý posun společenských a politických hodnot, a že koukání na druhohorní sedimenty nebo přemítání o historii větru samo o sobě dostane lidi do ulic. I tak je ale dobré, když si občas uvědomíme skutečnou, velmi nejistou pozici lidského druhu na Zemi, kde jsme sice vůči kolosálním pohybům vody, větru či tektonických desek zdánlivě neviditelní, ale zároveň ne zcela nepodstatní.
I když vzestup a pád nových klimatických hnutí ukázal, že milosrdné lži, utěšování a poučky o tom, že už to vše bankéři, politici a technologové „nějak vyřeší“, jsou cestou do pekla, neznamená to, že nepříjemná pravda o postupu klimatické krize a plamenná varování před blížící se zkázou samy o sobě vše zachrání.
Pokud se máme o něco skutečně bát a snažit se to proto zachránit, musíme to nejdřív dobře znát a mít rádi. Hřejivé pocity vůči čistému lesu či kvetoucím kopretinám má leckdo, ale ke strachu o mořské proudy je od nich ještě daleko. A právě v této mezeře se možná na poli klimatické komunikace otevírá cesta ke změně.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
