Hlavní obsah

Pod čarou: Ty nejchytřejší počítače nám možná rostou v květináči

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Inteligence a vědomí byly tradičně chápány v rámci sestupné hierarchie, na jejímž vrcholu stojí člověk. Nové objevy tuto představu bourají.

Reklama

1. 10. 2022 13:00

Lidská inteligence není v přírodě nic výjimečného. Potvrzuje to i několik bestsellerů o nových objevech v oblasti zvířecího či rostlinného vědomí.

Článek

V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

V současném globálním dění není jednoduché najít něco, z čeho by šlo čerpat naději a optimismus. Mně se to občas daří díky nekonečnému přílivu objevů a vynálezů, který snadno vyvrací oblíbené řeči o tom, že vše podstatné již bylo objeveno.

Naposledy jsem si to uvědomil, když v průběhu několika uplynulých měsíců zaplavily sociální sítě obrazy generované umělými inteligencemi. Jejich schopnosti nám doslova sílí před očima a už teď je jasné, že tyto technologie zcela promění vizuální kulturu i řadu dalších oblastí.

Další z věcí, které nejen ve mně vyvolávají úžas z odhalení nových limitů a směrů našeho poznání, je rostoucí objem poznatků o šíři a pestrosti inteligence a vědomí jiných organismů. A není náhodou, že se odborníci v oblasti neuronových sítí a strojového učení stále častěji nechávají inspirovat právě nejrůznějšími přírodními systémy.

V posledních letech vyšlo hned několik knižních bestsellerů, které shrnují čerstvé výzkumy v této oblasti a ukazují, jak omezené byly naše představy o výjimečnosti lidské inteligence. A přirozeně si získaly velkou pozornost v pandemickém období, které řadu z nás vedlo k přehodnocení postavení a role lidského druhu a kdy se zároveň začaly stále více diskutovat možnosti a rizika umělých inteligencí.

Svět očima chobotnic

Inteligence a vědomí byly tradičně chápány v rámci sestupné hierarchie, na jejímž vrcholu stojí člověk. Pod ním jsou o kus méně chytřejší šimpanzi či gorily, vysokou inteligenci jsme časem začínali přiznávat i delfínům a jiným kytovcům, trochu úcty si zasloužili i ptáci, ale tím vše na dlouhou dobu končilo. Pak se ovšem začalo stále více ukazovat, že složitou inteligenci, pocity a vědomí mají takřka všechna zvířata včetně hmyzu.

Proč jsme se k tomuto poznání dobrali tak pozdě? Odpověď hledá publicista a nedávný laureát Pulitzerovy ceny Ed Yong ve své letošní knize An Immense World. Na příkladu mnoha živočišných druhů vysvětluje, že každý z nich vnímá díky svým smyslům jen velmi omezený výsek reality.

Například lidé sice mají relativně dobrý zrak, ale na rozdíl od hadů či hmyzu nevidí ultrafialové či infračervené světlo. Ptáci či želvy vnímají magnetické pole Země, pavouci cítí mikroskopické vibrace, netopýři ohmatávají svět prostřednictvím echolokace a ve výčtu podivuhodných smyslových krajin by šlo ještě velmi dlouho pokračovat.

Způsob vnímání a života daného organismu zásadně ovlivňuje i směřování jeho inteligence, kterou proto jen těžko můžeme jednoznačně ohodnotit jako vyšší, nebo nižší než tu naši. Jednoduše řečeno, lidé sice umí skvěle luštit matematické rovnice, ale při lovení myší jsou kočky výrazně chytřejší než my.

Newsletter si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zkreslené představy o inteligenci a prožívání zvířat pak vedly nejen k nepochopení řady ekosystémů a jejich následné devastaci, ale mimo jiné i k tomu, že i navrhování a hodnocení umělých inteligencí odvozujeme od fungování lidské mysli, a často pak míříme vedle (jako onen nešťastný inženýr Googlu, který uvěřil v samostatné vědomí pokročilého chatbota).

Kořeny a ekologické dopady antropocentrického myšlení dále rozebírá loni vydaná kniha biologa Roba Dunna A Natural History of the Future, kterou jsem na pultu knihkupectví nepřekvapivě našel hned vedle Yongovy publikace. Dunn vychází z myšlenky, že na planetě nejsme sami, naše přežití je naprosto závislé na symbióze s jinými organismy, a nemůžeme k nim proto přistupovat jen optikou zisku a užitku. Ta sama o sobě není nijak přelomová, ale zajímavější je její pozadí.

Svět totiž vnímáme lidskými měřítky a optikou nejen kvůli jisté přirozené sebestřednosti, ale také proto, že zkrátka nejsme schopni vnímat a chápat život a důležitost organismů, které se od nás zásadně liší.

Zraněný slon v nás vyvolá empatii a snahu o jeho záchranu, ale pochopit a soucítit s vymírajícím planktonem nebo potížemi lišejníků je již výrazně těžší, a už vůbec nemůžeme do svých kalkulací zahrnout organismy a procesy, o kterých dosud vůbec nic nevíme. Bez toho je ovšem naše další přežití čím dál tím těžší.

Povídání s květinami

Poznatků o zvířecí inteligenci se za poslední dekády sešlo mnoho, a není už proto tak kontroverzní uznat, že i chobotnice nebo včely mohou mít velmi složitou paměť, emoce, schopnost učení a další znaky vyspělé inteligence a sebeuvědomění. To pravé rodeo se ovšem rozjelo ve chvíli, kdy pár odvážných vědkyň a vědců začalo tvrdit, že bychom si totéž měli připustit i v případě rostlin či hub.

Klopotné prosazování této myšlenky dobře popisuje třeba tento starší longread Michaela Pollana v New Yorkeru. Když bioložka Monica Gagliano prostřednictvím experimentů s rostlinami citlivými na dotyk prokázala, že i „hloupé kytky“ mají schopnosti učení, dlouhodobé paměti a širokého smyslového vnímání, konzervativnější kolegové se jí vysmáli s tím, že rostliny nemají mozek ani nervový systém, a těžko tak mohou mít nějakou inteligenci či vědomí, a jde tedy jen o jakési automatické reflexy a mechanismy.

Její závěry ovšem začala potvrzovat řada dalších výzkumů, které ukázaly, že rostliny zkrátka inteligenci mají a pokud ji nedokážeme vtěsnat do naší dosavadní definice, nejspíš jsme o ní přemýšleli špatně.

Pravděpodobně nejslavnějším představitelem nového myšlenkového proudu se stala kanadská ekoložka Suzanne Simard. Ta na konci 90. let v převratné studii popsala, jak jsou jednotlivé stromy v lese propojeny vlákny nejrůznějších hub, jejichž prostřednictvím si navzájem posílají živiny a informace.

Staré stromy posílají uhlík mladým semenáčkům, zdravé stromy podporují ty nemocné, navzájem se varují před škůdci a složitá symbióza funguje i mezi různými druhy stromů. Její výzkum inspiroval sci-fi blockbuster Avatar i oceňovaný román Richarda Powerse Stromy znamenají svět, navázal na něj i v Česku populární lesník Peter Wohlleben a sama jej pak shrnula v loni vydané autobiografii Hledání mateřského stromu.

Objev takzvaného „Wood Wide Web“ zcela rozvrátil dosavadní představy o tom, že život v lesích i jiných ekosystémech je definován právem silnějšího, konkurencí a nelítostným bojem o přežití.

Ukázalo se, že mnohem důležitější roli hraje symbióza, vzájemná komunikace a vyvažování potřeb všech druhů v daném ekosystému tak, aby vše fungovalo co možná nejvíc harmonicky. A možná ještě důležitější jsou věci, které Simard a její následovníci svým výzkumem stromových sítí nezjistili – je totiž zjevné, že jsme zatím odhalili jen špičku ledovce a většina nesmírně složitých vztahů mezi jednotlivými druhy je nám stále utajena.

Nejistá hranice člověka a houby

Představa stromů, které si navzájem povídají a pomáhají si, je atraktivní, ale také riskantní – opět nás totiž svádí k antropocentrismu a polidšťování věcí, které v sobě nic lidského nemají. Solidarita mezi stromy nemusí mít nic společného se solidaritou mezi lidmi a kamarádící se smrčky jsou jen malou součástí mnohem složitějších sítí.

Dobře to ukazuje další z relativně čerstvých přírodovědných bestsellerů, Propletený život od britského mykologa Merlina Sheldrakea. Ten svými výzkumy symbiózy a komunikace mezi houbami a rostlinami v tropických džunglích v mnohém navázal na výzkumy Simardové a zároveň ukazuje, jak obrovský je onen příslovečný potopený ledovec dosud nepoznaných souvislostí.

Mimo jiné popisuje, že v komunikaci mezi stromy nehrají sítě podhoubí roli pasivních komunikačních „kabelů“, ale coby další organismus mají v celé věci své vlastní zájmy a přenosy látek a informací mezi stromy ovlivňují ve svůj dlouhodobý prospěch.

Rozpadají se tak jasné lidské kategorie dárců, příjemců, altruistů a parazitů, a nakonec i představa o tom, kde končí a začíná jedinec.

V sítích podhoubí je téměř nemožné rozlišit individuální organismy, houbová vlákna jsou často nerozlučně propojena s rostlinami až na buněčné úrovni. Navíc fungují jako dálnice pro nejrůznější mikroby a už tak složité propletence vztahů navíc nejsou neměnné a role jednotlivých organismů se v nich mohou podle potřeby proměňovat.

Sheldrake popisuje případy, kdy parazitické houby napadají určitý druh mravenců a pak je doslova ovládají jako bezmocné roboty plnící jejich přání, a kromě konceptu individuálního organismu tak naleptává i představu o tom, jak máme sami pod kontrolou naše myšlení a rozhodování.

Od poznání, že jsme hrubě podcenili inteligenci a schopnosti zvířat, jsme se posunuli k ještě nečekanějším objevům v říších rostlin a hub a naše dosavadní představy o inteligenci a vědomí se pak ještě dále rozpadly kvůli smazávání hranic mezi jedincem a složitými mezidruhovými sítěmi a vztahy (a někteří filozofové dokonce spekulují o tom, že určitou formu vědomí může mít i zdánlivě neživá hmota).

Sheldrake to glosuje s tím, že to připomíná situaci, kdy by mimozemský antropolog desítky let studoval lidstvo a až potom najednou zjistil, že existuje internet.

Systémy pro přežití

Bylo by krásné, kdybychom si z těchto poznatků odnesli víc pokory a otevřenosti vůči okolnímu světu a jeho tajemstvím, ale zdá se, že v současnosti slouží především kybernetikům a vývojářům jako zmiňovaný zdroj inspirace pro rozvoj nových technologií.

A když jakoukoliv složitou a nejednoznačnou věc uchopíme jen jako praktický nástroj pro konstrukci lepších (a více vydělávajících) digitálních udělátek, je jasné, že máme místo řešení akutních krizí zaděláno na další problém.

Právě okolo těchto rizik se točí další ze zajímavých nových publikací na pomezí ekologie a technologií, letos vydaná Ways of Being od mediálního teoretika Jamese Bridlea. Ten popisuje, jak již od počátků vývoje internetu a souvisejících technologií hledali jejich tvůrci inspiraci v přírodě. Není totiž moc složité přijít na to, že digitální sítě se podezřele přesně podobají těm přírodním, třeba zmiňovanému podhoubí, a dříve zdánlivě nesouvisející vědecké obory se stále více prolínají.

Nové poznatky okolo fungování organických sítí a inteligencí skutečně otevírají fascinující možnosti v oblasti IT – Bridle i další výše zmiňovaní autoři často popisují příklad jistého typu plísní, které dokážou najít a „vypočítat“ optimální trasy ve složitých sítích s mnoha uzly mnohem rychleji než výkonné počítače, a tak byly využity třeba při optimalizaci dopravního systému v Tokiu.

Pokud ale přemýšlíme jen o tom, jak dané přírodní systémy něco dělají, ale nikoliv proč, z dlouhodobého hlediska si moc nepomůžeme – je to jako kdybychom si přišli pro radu za zenovým mudrcem, ale místo jeho výkladu věnovali pozornost tomu, jak má hezké a pohodlné sandály. Lepší umělé inteligence jsou samy o sobě k ničemu v situaci, kdy budou jen dále využívány k rozvoji neudržitelného ekonomického systému a vytěžování přírodních zdrojů.

Bridle konkrétně rozvíjí tři hlavní směry, kterými bychom se měli pod vlivem výše popsaných objevů vydat v uvažování o AI a dalších nových technologiích.

V první řadě jde o odklon od antropocentrismu. Pokud budeme umělé inteligence dál budovat jen jako obraz lidského mozku a stejným způsobem o nich přemýšlet, nedokážeme využít jejich plný potenciál. Počítač zkrátka z logiky věci nemůže vnímat a myslet jako člověk, stejně jako to nedokáže netopýr či muchomůrka, a naopak – fungování jiných než lidských inteligencí prostě nikdy plně nepochopíme.

Dalším směrem uvažování je rezignace na individualismus a vlastní agendu konkrétního jedince či druhu. Žádný člověk ani jiný organismus nemůže existovat mimo složitou síť vztahů s jinými jedinci a druhy a není také jasné, kde začíná a končí individuální vědomí a rozhodování. Už vůbec se o to nemá smysl snažit v prostředí digitálních sítí a také v tomto ohledu nám zastaralé formy uvažování jen brání v rozhledu.

V neposlední řadě je tu pak otázka připravenosti a adaptace na nové hrozby. Přírodní systémy a jejich propojené inteligence totiž zjevně usilují o dlouhodobě udržitelné fungování a rovnovážný stav (homeostázi), kdežto my i naše dosavadní technologie a umělé inteligence směřujeme jen k dalšímu rozvoji, a tím i destrukci a chaosu.

Mimo jiné se to projevuje i v tom, že je vyvíjíme k tomu, aby řešily nám známé a existující problémy (a jistě se v tomto ohledu umí skvěle učit), kdežto živé organismy dokážou reagovat a přizpůsobovat se naprosto novým a dosud neznámým podmínkám (a proto také přežívají desítky milionů let, jako to ukazuje Sheldrake na příkladu evoluce hub).

Fascinace novými poznatky v oblasti jiných než lidských inteligencí a mezidruhové komunikace je sama o sobě velmi příjemný pocit. Nemůžeme je ale brát jen jako nové cesty a zlepšováky k zachování našeho neudržitelného životního stylu.

Naopak bychom se jim měli připodobnit ve svém fungování a uvažování o světě, a tím si vybudovat větší šance na přežití. Vzhledem k tomu, jak jdou nové knihy o fascinujících světech hub, borovic či velryb aktuálně na dračku, se zdá, že máme v tomto směru snad alespoň trochu nadějně nakročeno.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované