Zmrzne nakonec Evropa? Vědci se bojí, že než to zjistí, bude už pozdě

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Atlantická meridionální cirkulace (AMOC) a její potenciální zpomalení, zastavení či prudká změna jejího režimu patří už dlouho k těm největším klimatickým strašákům. Obzvlášť to platí pro Evropu, protože právě ta by byla jedním z regionů, které by pocítily nejtvrdší dopady.

Dopady by byly v různých regionech různě silné, přičemž nejvíc by byl zasažen sever kontinentu. V nejhůř postižených místech by ochlazení v důsledku zastavení systémů proudů, jehož součástí je i Golfský proud přinášející do Evropy teplo z tropů, bylo podle odhadů až 10krát rychlejší než tempo současného oteplování v důsledku klimatické změny.

Ani tento nejčernější scénář by neznamenal, že polovinu kontinentu by pohltily ledovce a byl tam celý rok mráz. Ochladily by se hlavně zimy, zatímco léta by zůstala podobná těm současným. Kontrast by byl ale extrémní, což by spolu s nižším množstvím srážek znamenalo obrovskou výzvu zejména pro zemědělství a energetiku.

Jak pravděpodobné ale je, že se to může stát? A kdy může takový scénář nastat?

Dopátrat se, jaký je v těchto otázkách vlastně vědecký konsenzus, může vypadat jako těžký úkol. Rok co rok se tématu věnuje několik nových a medializovaných studií publikovaných v prestižních časopisech, na nichž pracují ti nejlepší vědci v oboru – jenže jejich výsledky, nebo případně jejich části, které se dostanou do médií, se nezřídka liší nebo si rovnou protiřečí.

Pro příklady nemusíme chodit daleko.

Například letos v lednu vyšla v časopise Nature Communications studie, podle které se AMOC od 60. let minulého století pravděpodobně zatím nezpomalil, což odporuje závěrům starších studií, z nich nejznámější je asi ta z roku 2018, podle které se od poloviny 20. století AMOC zpomalil.

V únoru vědci publikovali další studii v časopise Nature, podle níž AMOC pravděpodobně zcela nezkolabuje v tomto století, ale „jen“ se zpomalí (dodejme, že její autoři upozorňují, že i zpomalení by způsobilo velké problémy). Předloni přitom ve stejném časopise vyšla práce, podle které je kolaps možný dokonce už od roku 2025 a pravděpodobně k němu dojde do roku 2095.

Skoro to tak vypadá, že se v hlavních otázkách ohledně AMOC vědci snad na ničem neshodnou a žádný „středový“ konsenzus neexistuje.

Zase tak špatné to ale s vědeckým pochopením jednoho z největších klimatických rizik ve skutečnosti není.

Když se Seznam Zprávy na několik klíčových otázek zeptaly předních světových vědců z oboru – včetně autorů a autorek studií s odlišnými závěry – na základním sdělení se shodli všichni.

Nikdo nerozporuje, že hlavní hnací silou mořských proudů je rozdíl v hustotě vody, přičemž teplá a sladší voda přibývající do oceánů z tajících ledovců je řidší, méně klesá do hlubin a dá se říct, že tuto hnací sílu „brzdí“. Ví se také, že už v minulosti nejednou došlo k tomu, že AMOC přinejmenším výrazně zpomalil a silně ovlivnil klima.

Aktuální konsenzus pro budoucí vývoj pak spočívá v tom, že už v tomto století teplé vody z ledovců do oceánů přiteče dost na to, aby AMOC zpomalil. Neshody tedy začínají až u otázky, jak rychle zpomalí a kdy se to stane.

„Zatímco v případě současného a minulého zpomalení panují neshody, máme silný konsenzus, že AMOC kvůli globálnímu oteplování zpomalí v budoucnu,“ řekl SZ Jens Terhaar, vědec z Bernské univerzity a mimo jiné i spoluautor zmiňované studie z letošního ledna, podle které se systém proudů za posledních 60 let nezpomalil.

S Terhaarem souhlasí i jeho kolega a další spoluautor studie, americký oceánograf Nicholas Foukal z Univerzity v Georgii, který k tomu dodal, že zpomalení je víceméně jisté už v tuto chvíli, bez ohledu na vývoj emisí v příštích letech. Kvůli setrvačnosti klimatických procesů totiž můžeme říct, že jsme si na zpomalení AMOC v tomto století zadělali už v předešlých dekádách a v těch následujících budeme rozhodovat až o vzdálenější – ale neméně důležité – budoucnosti.

„Máme konsenzus, že AMOC kvůli budoucí klimatické změně významně zpomalí. Do roku 2050 nevidíme téměř žádné rozdíly při různých emisních scénářích, ale pak už jeho zpomalování začíná být viditelně nižší při nižší míře globálního oteplení,“ řekl SZ René van Westen, fyzik specializující se AMOC na Univerzitě v Utrechtu.

„O tom, jestli AMOC už zpomaluje, se vedou diskuze, ale že zpomalí v budoucnu kvůli pokračující klimatické změně, je jisté. Všechna velká srovnání různých modelů ukazují, že AMOC začne zpomalovat, a to při veškerých scénářích budoucího vývoje emisí. Otázka je, jak moc,“ řekla Maya Ben-Yami, vědkyně specializující se na modelování budoucího vývoje AMOC na Institutu pro výzkum dopadů změny klimatu v Postupimi (PIK).

Budoucí zpomalování je jisté nepřekvapivě i podle Stefana Rahmstorfa (rovněž z PIK), autora studie z roku 2018, podle které už AMOC zpomaluje, a podle Petera Ditlevsena z Kodaňské univerzity, spoluautora studie, podle níž AMOC s nejvyšší pravděpodobností zkolabuje už do roku 2095.

Když mimochodem Rahmstorf mluvil o současném zpomalování, uvedl, že je podle něj extrémně pravděpodobné, ale sám předem uvedl, že toto je jeho osobní názor. Podobně také Ditlevsen uvedl, že indikace zpomalování AMOC a jeho „směřování ke kolapsu jsou silné, ale nikoliv zcela přesvědčivé“.

Není to tedy tak, že by každý vědec tvrdil něco jiného a vzájemně se neshodli vůbec na ničem. Stává se sice, že různé týmy dochází ve stejných otázkách k různým závěrům – a liší se pochopitelně i názory jednotlivců – alespoň základní konsenzus tu ale je.

Vědci se shodují, že lidmi způsobená změna klimatu je už v tuto chvíli dost silná na to, aby mohla AMOC zpomalit, a pokud budeme dál vypouštět velké množství emisí, může ho zpomalit i natolik, že to způsobí vážné problémy. V otázkách, jestli už zpomalování nastalo, kdy může dojít ke kritické hodnotě, zda se může AMOC zastavit úplně a nevratně a při jakém oteplení se tak může stát, ale jasno zatím prostě ještě není.

Nejspolehlivější „zhutnění“ světového poznání tohoto fenoménu můžeme najít v hodnotících zprávách IPCC, přičemž ta poslední uvádí, že AMOC „velmi pravděpodobně“ zpomalí už v 21. století a existuje „vysoká míra jistoty“, že pokud se podaří oteplování zastavit, nedojde v rámci AMOC k nevratným změnám. V otázce náhlého kolapsu AMOC pak podle zprávy existuje „střední míra jistoty“, že k němu v 21. století nedojde.

Je nicméně potřeba dodat, že jde o šestou hodnotící zprávu, která byla publikována v roce 2021, takže už není úplně aktuální. Dosud se přitom její znění s přibývajícími roky a znalostmi postupně zhoršovalo. Například v páté hodnotící zprávě ještě stálo, že existuje „vysoká míra jistoty“, že k náhlému kolapsu AMOC nedojde v 21. století.

Jak zní aktuální a osobní, takže i poměrně odlišné názory na možnost kolapsu od vědecké světové špičky, si můžete přečíst v boxu níže:

Jednou z největších obav vědců je scénář, kdy se jim podaří dopředu zjistit, že AMOC skutečně míří k budoucímu kolapsu, ale bude už příliš pozdě na to, aby ho lidstvo mohlo odvrátit.

„Oceán a AMOC reagují na antropogenní emise pomaleji než atmosféra, takže se může stát, že dostaneme varování, že se kolaps blíží, například v roce 2075, ale to už bude pravděpodobně moc pozdě na to, abychom ho mohli odvrátit. Teď zatím pozdě není,“ řekla Ben-Yami.

Například Rahmstorf pak dokonce nevěří, že nějaká jistá a spolehlivá forma včasného varování může vůbec přijít. Foukal zase sice rovněž připouští, že obavy ze scénáře, kdy kolaps AMOC vědci odhalí příliš pozdě, jsou „legitimní“, ale sám jim nepropadá, protože věří, že kolaps je sám o sobě nepravděpodobný a že by mu předcházely dekády až dokonce stovky let zpomalování.

Všichni včetně zástupců ke kolapsu skeptičtějšího tábora se nicméně shodnou, že hrozba zpomalování AMOC je vedle dalších problémů i přes přetrvávající nejasnosti velkým důvodem ke snižování emisí. „Jestli chce lidstvo zpomalení AMOC zamezit, musíme jednat okamžitě. Na to, abychom věděli, co udělat, už víc informací nepotřebujeme. Potřebujeme co nejrychleji zastavit vypouštění fosilních emisí a přepnout na obnovitelné zdroje,“ řekl Foukal.

Jedním z hlavních problémů, který vědcům komplikuje odhadnout vliv člověka na AMOC, je skutečnost, že jeho přímé měření v oceánech začalo až v roce 2004. Do té doby se dá vývoj síly AMOC odhadovat jen z nepřímých ukazatelů, jako jsou například záznamy o povrchové teplotě vody nebo paleoklimatické záznamy.

Povědomí o tom, jak se AMOC vyvíjel v minulosti, je každopádně podstatně horší než například u samotného klimatu, který měříme už stovky let přímo a který se dá i lépe „číst“ z nepřímých ukazatelů, jako jsou třeba letokruhy stromů, oceánské sedimenty, ledové vrty a tak dále.

Cyklus, při kterém jeden metr krychlový vody oběhne celou planetu, mimochodem trvá asi 1000 let.

Ačkoliv se s přibývajícími roky měření bude situace v tomto ohledu zlepšovat, nedá se říct, že po určitém počtu let bude vyhráno a budeme mít jasno. Oslovení vědci na otázku, jak dlouho bude potřeba měřit na rozehnání nejistot, neměli ani v jednom případě jasnou odpověď. Zaznívalo například, že záležet bude na rychlosti budoucího poklesu a že bez historických dat obrázek nikdy nebude úplně uspokojivý.

Postupné zlepšování se dá očekávat také na poli modelů, které se neustále zdokonalují a ohledně jejichž spolehlivosti nadále rovněž přetrvává značná nejistota. Další zpřesňující informace by měly přinést například i nové sondy, které budou pod ledem přímo v Grónsku měřit odtok sladké vody do oceánu.

Spíš než jeden náhlý průlom ale vědci očekávají pokračující náročnou debatu, jakou jsme mohli sledovat dosud. Složitost celého procesu možná vynikne lépe, když uvedeme alespoň jeden příklad rozdílných výsledků studií a vysvětlíme, co rozdílnost způsobilo.

Tak například studie Stefana Rahmstorfa a jeho týmu, která tvrdí, že se AMOC v posledním zhruba půl století zpomalil, pracovala s daty o teplotě hladiny oceánů a pokles rychlosti spojila s takzvanou chladnou skvrnou neboli oblastí Atlantského oceánu, kde se podezřele málo otepluje voda.

Koukal, Terhaar a jejich tým se ve vlastní studii podívali na ten samý problém o několik let později s nejnovějšími snímky s vyšším rozlišením, ale vyšlo jim, že spojení mezi silou AMOC a povrchovými teplotami oceánu není jisté a chladnou skvrnu mohlo způsobit něco jiného. Sílu AMOC nakonec zrekonstruovali podle jiného nepřímého ukazatele, který jim vycházel jako přesnější indikátor (konkrétně podle výměny tepla mezi oceánem a atmosférou v aj. zvaných air-sea fluxes), které zpomalení nenasvědčovaly.

Rahmstorf i po publikaci nové studie s opačným závěrem trvá na svém a tvrdí, že signálů naznačujících zpomalení AMOC je víc a ultimátní rozřešení této polemiky zatím není v dohledu.

Kromě těchto reálných protichůdných závěrů pak komunikaci vědeckého poznání AMOC komplikuje i nejasná hranice pojmů zpomalení, kolaps a zvrat.

Zatímco zvrat má znamenat skutečný kolaps, který je nevratný, pojem kolaps zde značí silné zpomalení, které se ale ještě může v budoucnu zase smazat, pokud se oteplování zastaví, přičemž v médiích nebo očích čtenářů se tyto pojmy snadno zamění. Podobně kolaps nutně nemusí znamenat zastavení až k nulové rychlosti během pár let. Někteří vědci o něm mluví už v případě jakéhokoliv zpomalení nad 50 % během 10 či klidně 20 let, přestože většina laiků si pod pojmem pravděpodobně představí úplné a rychlé zastavení.

Až tedy někdy příště uvidíte v médiích aktuální zprávu o nové studii týkající se stability mořských proudů, která třeba odporuje jiné zprávě, kterou si pamatujete z minulosti, držte toto v paměti. Tak či onak půjde s největší pravděpodobností spíš o další střípek v pestré mozaice vědění o stále ještě ze značné části nepochopeném fenoménu než o definitivní rozsudek nad jeho budoucností.