Chlebíček: Pozor na chodby v metru. Někdy v nich straší

Nic tu není. Dlouhá, prázdná chodba. Zrcadlová stěna, díky které člověk vidí za roh: jen další tunel. Na podlaze šipky určující směr chůze, snad aby se tu lidi ve špičce nepletli. Jenže: Nikdo tu není. Jen tuším, že mě někdo pozoruje. Na stropě spousta vypoulených očí kamer.

Je tu tak ticho, že člověk slyší ozvěnu vlastních kroků. A vítr, který tady v podzemí úpí stejně jako na hřebeni hor. Nad stropem visí cedule s nápisem ZAČÁTEK. Na druhé straně: KONEC. Děsivé. Aha, počkat. Začátek a konec placené přepravní zóny metra. Ale stejně to tu vypadá jako v předpeklí.

Vždycky jsem hledal záminku, proč se vydat do přestupní chodby stanice Anděl, kterou postavili hlavně pro vozíčkáře nebo cestující s kočárky, a strávit tu více času, než je obvyklé. Stejně jako tisíce dalších lidí mě fascinuje fenomén takzvaných liminálních prostor – míst, které nám připomínají něco známého, ale zároveň dokážou být odlidštěná a děsivě cizí. Třeba když v nich zůstanete nepatřičně dlouho.

V liminálních místech se odehrává i japonský horor Exit 8, který právě vstupuje do českých kin. Do úzké chodby tokijské podzemky zabloudí bezejmenný muž. Z obyčejného místa, jímž člověk většinou bezmyšlenkovitě prochází s očima upřenýma na displej telefonu, se stává nekonečná smyčka. Úkolem uvězněného je všímat si nejmenších detailů kolem sebe. Žádná anomálie, která se v chodbě objeví, mu nesmí uniknout. Jinak se připraví o možnost dostat se zase ven.

Exit 8 je adaptací stejnojmenné videohry od studia Kotake. A není to zdaleka jediný příklad liminální estetiky, o níž se ještě před pár lety prakticky nemluvilo. Jak se to ale na internetu často stává, stačí jediná fotka, diskuzní fórum nebo nadšenecké video a na světě je trend, kterého se brzy chytají novináři, herní vývojáři a filmová studia.

Diskuzní fórum r/LiminalSpace, kde si uživatelé Redditu z řad pozdních mileniálů a generace Z už šest let vyměňují fotky prázdných hotelových chodeb, bazénů či kanceláří, má dnes téměř milion členů.

Krátké video The Backrooms, které před čtyřmi roky na YouTube nahrál tehdy šestnáctiletý tvůrce s přezdívkou Kane Pixels, od té doby nasbíralo 68 milionů zhlédnutí. Příběh o kameramanovi, který se propadne do špatně osvětlených, opuštěných kancelářských prostor, navíc příští rok dostane svou celovečerní verzi. Pod taktovkou renomovaného studia A24 ho režíruje sám Kane Pixels, teď už civilně Parsons.

O liminálních místech víme i díky oceňovanému seriálu Odloučení (Severance), v němž se v úzkostlivě působících interiérech korporace otročí lidské „klony“. Liminální prostory se ale v kultuře objevovaly mnohem dřív. Třeba v Kubrickově hororu Osvícení. Scény, v nichž se malý Danny projíždí po chodbách horského hotelu, patří mezi ty nejděsivější. A můžeme ještě hlouběji do historie. Někdo by řekl, že „OG“ liminálu je Orfeus sestupující do podsvětí.

Proč fascinace divnými prostory neutuchá? Možná je to způsob, jak obrátit pozornost na přetechnizované prostředí kolem nás nebo jak sebe sama vytrhnout z rutiny a ocitnout se na místě, kde chybí „content“. To je případ filmu Exit 8, který v druhém plánu upozorňuje na to, čeho všeho si nevšímáme při každodenních cestách do práce či z práce. Nejde přitom jenom o detaily na plakátech nebo anonymní kolemjdoucí. V první řadě jsme se s pomocí technologií naučili odhlučnit vlastní emoce.

Od výtahu, který mě sem svezl z povrchu ulice, bych měl bez zaváhání vyrazit na konec chodby. Zmáčknout tlačítko, nastoupit do výtahu 2, ocitnout se ve vestibulu stanice metra Anděl. Ale já si místo toho sedám na zem. Čekám, co se bude dít.

V chodbě u stanice metra Anděl, stejně jako na I. P. Pavlova nebo na náměstí Republiky, není ani billboard. Zbytečně by odváděl pozornost od toho jediného, co se tu po vás chce: prostě pokračujte dál. Tady není nic k vidění. Cvakněte si lístek a běžte. Jenže na liminalitě je zábavné právě to, jak moc probouzí smysly. Můžete být ponoření ve studeném světle zářivek, stejně vás brzy přemůže pocit, že je všude kolem tma. Na chvilku se zastavte a představivost rychle přebere vedení.

Liminalita je původně psychologický termín, který označuje prahovou zkušenost, období, kdy jsme zranitelní. Rozvody, úmrtí, narození, ale i cestování. Pravidelně zkoumám kapli v terminálu Letiště Václava Havla: zažloutlé stěny, zářivky, zátěžový koberec s vyznačeným směrem k Mekce, židle a stůl se sešitem. Najdete v něm dojemné vzkazy, ve kterých se cestující loučí s těmi, které opouštějí. Sem tam modlitba. Vzkaz pro někoho, kdo si ho nikdy nepřečte.

Ostatně, vyletět do oblak v hromadě kovu je liminální zážitek par excellence. Není náhoda, že ve filmu Aftersun z roku 2023 se otec loučí s dcerou právě v šedé letištní chodbě. Odchází do dveří, za které už za vámi nikdo nemůže. Liminální chodba k terminálu jako symbol smrti.

Bezejmenný hrdina snímku Exit 8 si všimne, že zabloudil v metru, až když odtrhne oči od telefonu. Před chvílí mluvil se svou partnerkou, která mu sdělila, že čeká dítě. Tady chodba symbolizuje zkoušku dospělosti. Kdo projde, vrací se jako jiný člověk.

Matka s kočárkem po mně loupne očima. Zvuk jejích podpatků na chvíli pohltí celý podzemní prostor. Málo zrakových vjemů, zato spousta pro uši. Někde v hloubce přijíždí metro. Pak si všimnu, že na tabuli nade mnou bliká časomíra. Shluk čísel, pod kterým si najednou nejde nic představit.

Jak dlouho tu vlastně sedím? Sedm minut patnáct vteřin, ukazují stopky na hodinkách. Čekám, kam se ještě propadnu, co zajímavého na mě – UPOZORNĚNÍ. VÝTAHOVÁ CHODBA JE URČENA POUZE K PRŮCHODU MEZI VÝTAHY. DĚKUJI, zachrastí ženský hlas, překvapivě zdvořilý. V reproduktoru to zapraská. A je zase ticho.

Rychle si balím věci. Pospíchám za KONEC přepravního prostoru.

V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.