Článek
Na komunitní zahradě brněnské Káznice stojí králíkárna. Na první pohled ale připomíná spíš výdejní box, kolem kterého lidé běžně procházejí cestou z práce nebo při vyzvedávání objednávky. Za dvířky nesedí živí králíci, ale pouze jejich plyšové napodobeniny. O iluzi skutečného kotce se stará ještě jeden drobný detail – pravé králičí bobky.
Jejich shánění bylo podle sochaře Pavla Karouse jednou z nejzajímavějších částí příprav instalace. Jinak vznikala podobně jako skutečná venkovská králíkárna. Dřevěné části vyrobil jeho strýc, truhlář Jiří Čermák, ze starých a opršených kusů dřeva. Výdejní box je pouze kulisou vytvořenou pomocí samolepek.
Pro někoho na první pohled absurdní spojení králíkárny a výdejního automatu, pro Karouse znázornění současné podoby společnosti. „Výdejní automaty se staly jakýmsi symbolem veřejného prostoru. Jejich bezhlavé umísťování v ulicích perfektně vystihuje dnešní konzumní dobu,“ říká sochař, který se podobou veřejného prostoru zabývá.
Podobnost obou objektů ho zaujala už jejich samotnou strukturou. Králíkárna pro něj zároveň odkazuje k dobám krizí a válek, kdy si lidé chovem zvířat zajišťovali vlastní zdroj potravin mimo omezené zásobování. Výdejní automat naopak spojuje se současnou automatizací a robotizací práce.
„Můžeme si potom otevřít otázku, jestli v nějaké blízké budoucnosti budou auta bez benzinu sloužit jako květináče a jestli výdejní automaty budou moct sloužit jako králíkárny,“ popisuje Karous apokalyptickou představu, se kterou instalace pracuje.
Do králíkárny tak promítá především vlastní nejistotu z ekonomických a společenských proměn i obavy z nástupu nových technologií. Zároveň podle něj dílo zachycuje strach z oslabování sounáležitosti mezi lidmi navzájem i jejich vztahu k přírodě.
Králíkárna mezi zdmi vězení
Dílo vzniklo pro festival Faktor K, který propojuje performativní umění s prostory bývalé brněnské věznice. Karous Káznici zná už z dřívějška. V minulosti zde vystavoval instalaci věnovanou slovácké odbojářce Marušce Kudeříkové, kterou nyní vystřídala právě Králíkárna.
Umístění na komunitní zahradě podle něj dílu přidává další význam. „Králíkárna tam opravdu vypadá úplně samozřejmě a patří tam,“ říká. Svou roli podle něj hraje také minulost samotné budovy coby vězení.
Karous se veřejnému prostoru věnuje dlouhodobě. Do širšího povědomí se dostal především projektem Vetřelci a volavky, zaměřeným na umění ve veřejném prostoru z období socialismu. Právě proměna toho, co dnes české ulice a náměstí zaplňuje, se odráží i v jeho současné instalaci.
Zatímco dříve společný prostor dotvářely sochy, kašny nebo mozaiky, dnes do něj stále výrazněji vstupují komerční prvky. „Kdo ovládá veřejný prostor, ten ovlivňuje, co si společnost myslí a k čemu směřuje,“ vysvětluje.
Výdejní boxy proto nevnímá jen jako český fenomén. Spojuje je s širší technologickou proměnou společnosti, automatizací a robotizací. Zároveň upozorňuje na způsob, jakým jsou umisťovány ve městech. Podle něj často nerespektují okolní zástavbu ani péči o veřejný prostor.
Králíci jsou plyšoví, bobky pravé
Ne každý návštěvník ale musí v instalaci na první pohled hledat kritiku současné společnosti. Pohled na králíky zavřené v jednotlivých boxech může vyvolat otázku, zda jsou zvířata uvnitř živá? Nejsou. Jde o plyšové robotické hračky, které mají skutečná zvířátka pouze připomínat.
Dílo výrazně rezonuje také na sociálních sítích. Výdejní box je totiž předmět, ke kterému má většina lidí nějaký vztah – míjí ho na ulici, používá ho nebo o něj ve veřejném prostoru zakopává, jak dodává ve vtipu sám sochař. S negativní reakcí se zatím nesetkal.
Pokud si ale někdo z Králíkárny odnese úplně jiný význam, než jaký do ní vložil její autor, nevadí mu to. „Interpretace výtvarného díla je vždycky na divákovi. Potěší mě, když si ten divák v sobě najde nějaký vlastní význam, protože o tom je ta hra,“ říká. Umění je pro něj způsobem komunikace s veřejností a jazykem, kterým může sdílet vlastní pocity.
Výrobu instalace si přitom Karous financoval sám. Shánění peněz, dopravu, sestavování konstrukce nebo lepení samolepek označuje především za organizační starosti. „Je to moje hobby. Ale je to určitě lepší, než kdybych fetoval,“ poznamenává s nadsázkou.
Od umění neočekává, že samo napraví problémy, na které upozorňuje. Věří ale, že dokáže přimět lidi, aby si jich všimli. „Dokáže minimálně otevřít nějakou otázku, zacílit pozornost veřejnosti na nějaké téma a v důsledku toho potom pomoct tu věc řešit,“ uzavírá Karous.
Z vězení kulturním centrem
Králíkárna je součástí osmého ročníku festivalu Faktor K, který na čtyři dny propojuje performativní umění s prostředím brněnské Káznice. Program tvoří divadelní představení, performance, koncerty a diskuze. Část programu vzniká přímo na míru historickým prostorám bývalého vězení jako takzvané site specific umění.
Samotná Káznice stojící mezi ulicemi Bratislavská, Soudní a Cejl pochází z dob Marie Terezie. Z někdejšího vězení se postupně stalo kulturní centrum, ve kterém dnes působí umělci i několik spolků. Konají se zde výstavy, koncerty, přednášky, divadelní představení nebo výtvarné projekty a část prostor slouží také jako umělecké ateliéry.
