Článek
Hodinu na sever od Drážďan, v rovinatém kraji lužické uhelné pánve, se právě dokončuje nejvyšší větrník na světě. S 365 metry bude vyšší než Eiffelovka, do provozu má jít ještě letos.
Ve výšce víc fouká, zbytek větrného parku s věžemi o patro níž nezaclání. A tak stačí klasicky tři lopatky a vznikne dost proudu pro šest tisíc domácností. To jsou jedny Poděbrady, jeden větší pivovar nebo dvě velkokapacitní pekárny. Zkrátka hodně na to, aby šlo taková čísla ignorovat.
Česko ale neposlouchá. Z větru se tady stal fackovací panák, loni s podílem necelého jednoho procenta na veškeré zdejší výrobě elektřiny. V EU jsme mezi posledními, unijní průměr loni byl skoro 18 procent. Za celý loňský rok přibylo v Česku jen pět větrných elektráren. Polsko stihne totéž za týden.
Opět jsme propadli dojmu, že jsme chytřejší než zbytek světa, a tak půjdeme vlastní cestou. Znovu se to ukázalo o víkendu. V 21 obcích se vedle komunálních voleb konala referenda buď o konkrétních projektech, nebo obecně o vztahu k větrným parkům. Souhlasně se vyjádřili jen v jednom případě v obci Dětřichovice na Svitavsku. A to těsnou většinou pěti hlasů.
Nelze zobecňovat a házet všechny lokální příběhy do jednoho pytle. Občanský odpor může někde dávat smysl, jde-li o zpackaný a necitlivý projekt. Nebo o nabídku, ze které by místní nic neměli. Skóre 20:1 je ale drtivý kanár, za nímž musí být něco obecnějšího.
K tématu čtěte také:
Dobře to pojmenoval sociolog Petr Vidomus v letos zveřejněné studii Asociace pro mezinárodní otázky. Historie podle něj ukazuje, že v referendech jsou často proti lidé, kteří nemají s turbínami sami ještě žádnou zkušenost. Bojí se neznámého, nevidí přínosy, jako jsou dnes běžně nabízené slevy na elektřinu či příspěvky do obecních rozpočtů. Neposuzují jen lokální plusy a minusy.
„Výstavba větrných elektráren se stává součástí širších kulturních válek a prohlubuje polarizaci mezi centrem a periferií. V online prostředí lze pozorovat rychlou mobilizaci odporu proti projektům, doprovázenou šířením dezinformací,“ píše Vidomus hned v úvodu své práce.
Dál popisuje, jak to zastánci větru mají těžké coby „zrádci“ místních zájmů. A jak si větrníky jako terč oblíbila krajní pravice, stylizující se do role „skutečných ochránců krajiny“ proti nájezdu městských elit.
Česko je hustě obydlená země s jedinečnou přírodou. Nikdo neříká, že větrníky mají být všude. Někde by ale vyrůst měly – a nejen kvůli zeleným ideálům, nýbrž i jako domácí zdroj, jehož výhodou je levný provoz. Když se celý problém zjednoduší na úplný základ, pak zkrátka není alternativa, ať už kvůli energetické bezpečnosti, nebo kvůli ekonomice.
I těžba uhlí krajinu hyzdí. A když pomineme zahřívání planety, které se už ozývá v podobě klimatických výkyvů, uhelné elektrárny mají i jiné, bezprostřednější slabiny. Jsou často z dob hlubokého socialismu, mnohé už jen dožívají a jen na hraně plní normy pro znečištění ovzduší. Sotva se drží i ekonomicky.
Mají velké emise, a tím pádem i náklady na emisní povolenky. S tím ale už nikdo nehne. Pro úlevy ve prospěch největších znečišťovatelů se v EU i při dnešním rozpoložení sotva najde podpora. Navíc, když se problém hodnotí v souvislostech, zátěž špinavých zdrojů je spravedlivá a ve finále výhodná – i Česko má z povolenek stovky miliard na podporu prospěšných věcí, jako je zateplování domů nebo modernizace tepláren.
Když se někde hlasuje o větrnících, může převážit postoj „budiž, ale prosím ne u nás“. Česko jako celek ale takto hlasovat nemůže. Nejde o volbu, jestli zaplnit horizont vrtulemi, ale o odpověď, čím nahradit díru po uhlí.
Plyn je třeba dovážet, a to z vysoce nestabilních oblastí, z kterých se snadno stává válečná zóna. Navíc i plyn je fosilní palivo. Nový (státem nákladně dotovaný) jaderný reaktor bude hotový realisticky kolem roku 2040. Vodní elektrárny jsou bez vody, solární panely kvůli nárokům na plochu nikdy vítr nedoženou.
Často se říká, že vítr pro Česko není, protože nemáme moře. V EU je ale z 252 gigawatt větrného výkonu na moři jen desetina. Platí to i pro už zmíněné Německo či Polsko, takže stačí jen chtít. Vědci z Akademie věd už před lety spočítali, že i v Česku je potenciál pro vítr obrovský – v realistickém scénáři větší, než dnes vyrábějí Dukovany nebo Temelín.
Posun měly přinést takzvané akcelerační zóny, kde by věže apriori ničemu nevadily a měly zjednodušený povolovací proces. Po revizi za nové vlády se ale zúžily jen na „minimalistickou variantu“ co do plochy i povolené výšky, takže moderní výkonné turbíny stavět nejde. Privátní investoři, bez kterých se nic nepostaví, se při takovém přístupu Česku raději vyhnou.
Vláda ví, že větrníky nejsou populární, a tak je odepsala. Veřejnost vidí vládní odmítání a namlouvá si, že je asi o vše postaráno a není třeba nic řešit. Točíme se v bludném kruhu s tím, co máme - se starou, špinavou a zbytečně drahou energetikou.
Až budou další referenda, jejich účastníci by měli být hýčkáni, aby odklon z bludného kruhu umožnili. Ne být necháni na pospas dezinformacím.
