Guggenheimovo muzeum začali stavět před 70 lety. Bez Čecha by nevzniklo

Psal se 6. květen 1956, když na rohu Páté avenue a 89. ulice na newyorském Manhattanu začala demolice, která měla uvolnit místo pro jednu z nejikoničtějších staveb 20. století. Za tři roky, v říjnu 1959, se na stejném místě veřejnosti otevřelo Guggenheimovo muzeum.

Sám architekt Frank Lloyd Wright se otevření přelomové stavby nedožil, zemřel o půl roku dříve. A ze zdravotních důvodů na něm chyběl i člověk, bez něhož by interiér budovy nikdy nezískal ikonickou spirálovitou rampu, kterou nepodpírají žádné sloupy. Původem český architekt a inženýr Jaroslav Polívka.

„Jaroslav Polívka byl opravdu fenomenální matematik a konstruktér. Byl u vývoje několika nových konstrukčních metod. Nejznámější je asi metoda fotoelasticity, kterou využil i při navrhování slavné spirály v Guggenheimově muzeu,“ vysvětluje historik architektury Ladislav Jackson, který odkaz Jaroslava Polívky dlouhodobě zkoumá.

Díky této metodě stavba nepotřebovala vnitřní podpory. „S výzkumem fotoelasticity začal už mezi válkami spoluprací s Kloknerovým ústavem, pak v ní pokračoval v laboratoři materiálové mechaniky na univerzitě v Berkeley ve čtyřicátých letech, a to pak zúročil ve spolupráci s Wrightem,“ pokračuje Jackson.

Polívkovi věnoval Jackson disertaci na Vysokém učení technickém v Brně. Bádal v archivech v Česku i v USA, Švýcarsku a Španělsku. Teď o Polívkově životě i architektonickém díle vydává knihu Filozof struktur: Architekt a inženýr Jaroslav J. Polívka (1886–1960).

Na otázku, co je na dosud málo známém českém architektovi a inženýrovi tak fascinující, Jackson odpovídá, že Polívka byl multitalent. Počítat z hlavy složité konstrukční výpočty pro něj bylo jako dýchat.

„Ale ta pravá práce pro něj začínala teprve ve chvíli, kdy díky tomu mohl něco tvořit se zajímavými lidmi. Myslím, že to pro něj bylo nejdůležitější – mít neustále přístup k inovativním zakázkám se zajímavými lidmi,“ soudí Jackson.

Kreslil, vymýšlel, zajímal se o umění, kulturu a historii, byl přizpůsobivý, díky čemuž mohl překonat i různé profesní a životní rány, které na něj dolehly. Freneticky psal spoustu odborných i popularizačních článků.

„Nechápu, kde na to bral čas a kdy třeba spal,“ dodává pobaveně historik. „A přesto, podle vzpomínek vnoučat, byl dostupný pro svou rodinu a byl laskavý a veselý dědeček.“

Že byl Jaroslav Polívka společenský člověk a dokázal si vytvářet sítě zajímavých kontaktů, dokládá i jeho život ještě v Československu. Ve druhé půlce 20. let minulého století koupil od rodu Kolowrat-Krakowských zámek Týnec u Klatov, dílo barokního architekta Alliprandiho.

Venkovský zámek v Pošumaví upravil podle vlastních plánů, v areálu vybudoval garáže a proměnil ho na hotel, kde pak uvítal řadu osobností – malíře Alfonse Muchu, houslistu Jana Kubelíka a jeho syna Rafaela, grafika Josefa Váchala nebo dceru prezidenta Alici Masarykovou.

„Jaroslav Polívka byl typickým příkladem toho, jak bylo mezi válkami v Československu důležité budovat svůj profesní status prostřednictvím začlenění do kulturních a společenských elit. V době svého největšího profitu podporoval výtvarné umělce, jako byli Mucha nebo Váchal, ale i méně známé výtvarníky nebo začínající literáty, kterým na vlastní náklad vydával jejich prvotiny. Zároveň měl velkou knihovnu s řadou bibliofilií, třeba vydání Dürera ze 17. století,“ poznamenává Jackson.

A doplňuje další zajímavost: „Polívka patřil ke svobodným zednářům, mezi nimiž se rovněž pěstovala kultura a umění a získal díky tomu i řadu kontaktů na ministerstvu veřejných prací. Odtud patrně pramení i známost s Muchou, který byl po roce 1919 zednářský velmistr.“

V době meziválečného Československa Polívka coby architekt přispěl k nové tváři Brna novostavbou modernistického paláce Jalta. Jeho výzkum fotoelasticity využili i architekti Podolského mostu přes Vltavu, který ve své době udivoval pokrokovým technickým řešením.

Kromě toho se Polívka podílel na propagaci své země v zahraničí. Jako stavební inženýr pracoval na pavilonech pro mezinárodní výstavy. S architektem Jaromírem Krejcarem spolupracoval na funkcionalistickém pavilonu pro Paříž v roce 1937, s Kamilem Roškotem na řešení pavilonu pro New York v roce 1939.

Jak vysvětluje Jackson, právě newyorský pavilon usnadnil Jaroslavu Polívkovi americký exil: „Od podzimu 1938 do jara 1939 dohlížel Polívka na realizaci československého pavilonu v New Yorku. Poté se vrátil do protektorátu i se svou ženou, která měla židovský původ.“

Ještě se stihl znovu přihlásit ke katolické církvi, ze které kvůli manželčině rodině vystoupil před svatbou, protože její rodina sňatek dcery s katolickým stavařem neschvalovala. Jako řada dalších lidí si i Polívka myslel, že přihlášení ke katolické církvi rodinu ochrání.

„Během dubna 1939 se Polívka, tentokrát už sám, do New Yorku na dokončení a otevření pavilonu vrátil. Jeho žena zůstala doma, protože nechtěla opustit svou maminku a další příbuzné,“ vypráví dále Jackson.

V protektorátu zůstala až do září roku 1940, kdy se sama, vybavena jen příručním kufrem a znalostí němčiny, vydala vlakem do Moskvy a Vladivostoku a poté trajektem do Japonska.

„Vlakem pak přejela celé Japonsko, nalodila se na trajekt na Havaj a putovala do San Francisca, kde na ni čekal Jaroslav. Doma nechala svou maminku a celou širokou rodinu,“ popisuje historik. Až po válce se dozvěděla, že její příbuzní byli vyvražděni ve vyhlazovacích táborech.

Ve svých počátcích za oceánem Polívka krátce pracoval na budování továrního kampusu firmy Baťa v Marylandu. Pak dostal nabídku na výzkumné místo na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Během druhé světové války se dal do služeb amerického válečného průmyslu.

„Nechal se zaměstnat v docích Henryho Kaisera v Richmondu, kde se montovaly válečné lodě. Polívka se podílel na vývoji systému pro rychlejší sestavování prefabrikovaných dílů nebo na systému pro rychlejší spouštění lodí na vodu. Řekněme, že to byl Polívkův přínos k boji proti nacistickému Německu,“ doplňuje Jackson.

Nejvýznamnějším momentem Polívkova působení v USA se stala spolupráce s architektem Frankem Lloydem Wrightem. Guggenheimovo muzeum je jejich nejslavnější společnou realizací, ale rozhodně ne jedinou. Patří k nim třeba i známá továrna Johnson Wax v Racine u Michiganského jezera.

Mezi Wrightovými kolegy měl Polívka svébytné postavení. „Jeho status byl opravdu zvláštní. Nebyl žák ani placený zaměstnanec, nebyl ani dodavatel. Byl seniorní konzultant, a takové Wright běžně neměl,“ vysvětluje historik.

Polívkův přínos k jednotlivým projektům byl různorodý. „Třeba k nerealizovanému projektu na výškový prosklený hotel Rogera Laceyho v Dallasu jen doporučil použít skleněné desky od italské firmy Thermolux. Do některých Wrightových projektů měl naopak tendenci montovat se až moc, takže ho Wright musel usměrnit, což byl třeba případ taky nerealizovaného domu na skále pro V. C. Morrise,“ srovnává Ladislav Jackson.

Do dalších spoluprací se Polívka snažil zapojit své širší kruhy. Wrightovi třeba představil španělského inženýra Eduarda Torroju, který byl velmi podporovaný Francovým režimem, ale na Wrighta udělal velký dojem.

Pozoruhodný příběh Jaroslava Polívky podle Jacksona ukazuje, že architektonická tvorba je kolektivní dílo. A že kult génia nikdy nevznikne na úkor někoho dalšího, jehož práce se stane neviditelnou.

Vypovídá také o tom, jak rozmanité činnosti a role může jeden člověk vykonávat, když na to má kompetence a vytrvalost. „A také když je jazykově vybaven. Polívka byl totiž polyglot – mluvil česky, německy, anglicky, italsky, francouzsky, švédsky a chorvatsky,“ vyjmenovává Ladislav Jackson.

Když Jaroslav Polívka začátkem roku 1960 zemřel, jeho odkaz nečekaly pocty. Bylo to postupné zapomnění. Snaha vymazat Polívku z paměti se přitom podle Jacksonova zjištění neobjevila jen v komunistickém Československu, ale i v okruhu Franka Lloyda Wrighta.

„Když jsem před deseti lety navštívil Wrightova sídla v Arizoně a ve Wisconsinu, kde ještě žila řada jeho poválečných spolupracovníků, mluvil jsem s několika architekty, kteří pracovali na projektu Guggenheimova muzea. A ti se velmi rozzlobili, když jsem zmínil Polívkovo jméno, protože měli za to, že právě oni byli ti hlavní Wrightovi spolupracovníci. Wright měl zřejmě mimořádnou schopnost vyvolat ve všech svých spolupracovnících pocit, že jsou ti jedineční, bez kterých by to nešlo,“ podotýká Jackson.

Na Jaroslava Polívku se tak skutečně téměř zapomnělo v Československu i ve Spojených státech. Také Ladislav Jackson se k jeho jménu dostal náhodou. Před deseti lety byl na Fulbrightově stipendiu na univerzitě v Berkeley a seznámil se tam s Paulem V. Turnerem, emeritním profesorem dějin architektury na Stanfordu, který zrovna vydal knihu Frank Lloyd Wright a San Francisco.

„Šel jsem na její uvedení a Paul tam v souvislosti s nerealizovaným takzvaným Motýlím mostem zmiňoval česky znějící jméno Polivka. Byl mi známý architekt Osvald Polívka, stavitel Karel Polívka, ale o Jaroslavu jsem do té doby neslyšel. Zajímalo mě, jestli třeba není příbuzný s některým z nich. Tehdy ještě o Jaroslavovi na internetu nic moc nebylo, neměl ani heslo na Wikipedii,“ vzpomíná historik.

O deset let později už není příběh Jaroslava Polívky bílým místem českých dějin architektury. Sám Polívka si přitom svůj význam pro projekty Franka Lloyda Wrighta dobře uvědomoval.

„I proto byl asi ochotný snášet Wrightovu šikanu. Jejich vztah totiž nebyl vůbec harmonický. V únoru roku 1952 mezi nimi došlo k velké roztržce a Wright s Polívkou nemluvil skoro dva roky. Podrobnosti ostatně popisuji v knize,“ uzavírá Ladislav Jackson s odkazem na svou více než dvousetstránkovou publikaci, která v říjnu míří do českých knihkupectví.