Oáza klidu mezi miliony turistů. Hrad zpřístupnil zahradu, kterou možná neznáte

I v centru rušné Prahy lze najít místa, kde je téměř dokonalý klid. Kam nedoléhá neustálý šum od rušné dopravy nebo pokřikování turistů. Patří k nim i nově otevřená část Pražského hradu. Ačkoli každý rok projdou nejnavštěvovanější českou památkou miliony turistů, nedaleko katedrály svatého Víta vznikla malá oáza klidu – Hartigovská zahrada.

„Jsem ráda, že se nám opět podařilo otevřít výjimečný prostor a zpřístupnit ho pro veřejnost,“ uvedla manželka prezidenta Eva Pavlová, která se oficiálního otevření nového prostranství po více než deseti letech zúčastnila. Podle první dámy si lidé mohou do zahrady přijít odpočinout právě od ruchu města.

Výhodou je, že zahrada se nachází mimo hlavní turistické trasy na Hradě. Je velmi nepravděpodobné, že by se zde někdy mělo tísnit tolik návštěvníků jako třeba ve Zlaté uličce nebo před Svatovítskou katedrálou. Ostatně místo je i trochu skryté, takže ani všichni návštěvníci Jižních zahrad jej neobjeví.

Přitom od svatého Víta stačí z třetího nádvoří sejít po Býčím schodišti a dojít k půlkruhové Plečnikově vyhlídce, odkud je mimochodem působivý výhled na hlavní město, včetně kostela svatého Mikuláše na Malé Straně. A pak už zbývá jen sejít další schody.

Jak poznamenal ředitel Správy Pražského hradu Pavel Vyhnánek, jde o malou komorní zahradu, která nabízí příjemný a klidný prostor k odpočinku. Proto je vybavena i několika lavičkami a stolky se židlemi.

„Do konce roku ještě opravíme i toalety, obvodové zdi a postavíme novou konstrukci pro popínavé rostliny navazující na architektonický návrh z šedesátých let,“ řekl Vyhnánek. Zahradu tvoří dvě terasy propojené dvouramenným schodištěm. Horní část je charakteristická vzrostlým tisem červeným a alejí popínavých růží.

Proč byla zahrada před více než deseti lety uzavřena, není moc známo. Tehdejší Správa Pražského hradu to oficiálně nezdůvodnila a ani té současné se to nepodařilo zjistit. Jedna z možností, o níž se mluví, je ale poměrně prostá: chyběl personál, který by se o nevelký prostor v jižní části hradního areálu staral.

Současnou podobu získala zahrada v šedesátých letech 20. století podle návrhu architektů Richarda Ferdinanda Podzemného a Adolfa Benše, kteří ve své době patřili ke špičkám v oboru, dodnes jsou uznávanými odborníky. Mezi vrcholná díla architekta Podzemného patří plavecký stadion v pražském Podolí, Benš je zase autorem budovy Elektrických podniků v Praze 7 nebo odbavovací haly Letiště Václava Havla.

Historie Hartigovské zahrady je ale mnohem starší. Založila ji u nově vybudovaného paláce Isabela Švihovská ze Salmu v roce 1670. Na přelomu 17. a 18. století prodělala rozsáhlou přestavbu v barokním stylu. Právě v této době vznikla horní a dolní terasa propojená schodištěm se zábradlím a ozdobená vázami.

Palác v Thunovské ulici, nazývaný dnes jako Věžníkovský, Salmovský či Hartigovský, spolu se zahradou následně získal nového majitele – hraběte Josefa Hartiga, který kolem roku 1720 na pozemku vystavěl patrový barokní hudební pavilon s unikátní štukovou výzdobou. Jeho autorem byl významný architekt italského původu Giovanni Battista Alliprandi, který od konce 17. století žil v Praze.

Zanechal po sobě mnoho významných staveb, včetně Šternberského, Hrzánského či Kaiserštejnského paláce, ale také přestavbu zámku v Opočně nebo zámek v Lysé nad Labem.

Josef Hartig byl výborným klavíristou a také významným hudebním mecenášem, v zahradě pořádal koncerty. Tato tradice přetrvala až do současné doby. Proto byla zahrada pojmenována na Hartigovu počest. „Je to krásné místo uprostřed hlavního města,“ poznamenal Pavel Vyhnánek ze Správy Pražského hradu.

Součástí areálu Pražského hradu se zahrada stala v roce 1960. Ještě předtím, na konci 50. let, se podle historika architektury Zdeňka Lukeše stal velký malér, když se Plečnikova vyhlídka nad samotnou zahradou zřítila. Po několika letech následovala už zmiňovaná přestavba podle architektů Benše a Podzemného.

Další úprava následovala před zhruba 15 lety, kdy Plečnikova vyhlídka získala svou autentickou podobu. Na místě zřícené stavby z konce 50. let minulého století totiž po jistou dobu stála provizorní vyhlídka, která s tou původní neměla nic moc společného. „Myslím, že se to docela povedlo,“ poznamenal Lukeš. Úpravy vyhlídky ovlivnily i vzhled zahrady pod ní.

Při úpravách zahrady některé prvky už nebylo možné vrátit, například malou kašnu ve spodní části zahrady, u níž už technicky nešel vyřešit odtok. A také čtyři plastiky antických božstev od barokního sochaře Antonína Brauna, synovce slavnějšího Matyáše Bernarda Brauna, protože by je mohl poškodit déšť spolu s dalšími povětrnostními vlivy. Zůstala pouze jedna, která je ukryta ve výklenku u schodiště.

Z Hartigovské zahrady je výhled do areálu britského velvyslanectví s dokonale upraveným trávníkem. Ještě lépe si ho lze prohlédnout ze sousední zahrady Na Valech, která byla zrekonstruovaná ještě za Václava Havla. „Tehdy to bylo vnímáno tak, že se Hrad symbolicky vrací do města,“ uvedl Zdeněk Lukeš.

Připomněl historku z roku 1996, kdy si tehdejší britský velvyslanec přišel na Hrad stěžovat, že lidé teď ze zahrady Na Valech koukají do areálu ambasády. „Havla to tenkrát pobavilo,“ vzpomínal Lukeš, podle něhož Havel rozhodně nehodlal tuto část Pražského hradu opět pro veřejnost uzavřít.