Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
K brutalismu mají mnozí Češi odpor – kvůli šedivému vzhledu i spojitosti s arogantními komunistickými stavitelskými monstry. Tenhle architektonický styl se zálibou v neomítaném betonu (francouzsky béton brut) však nebyl žádnou východní či komunistickou specialitou. Vzešel v 50. letech z Británie a uchvátil mnoho progresivních poválečných modernistů na celém světě.
Ve svém pozdějším období se ho chytil i slavný architekt a designér Marcel Breuer, známý i jako průkopník nábytku z ohýbaných trubek. Původem maďarský funkcionalista z německé školy umění Bauhaus po nástupu nacistů odešel do Švýcarska, Británie a nakonec do USA. Jeho bývalý profesor Walter Gropius ho pozval na Harvard, aby tam přednášel. Společně pak podstatně ovlivnili nejen americkou moderní architekturu.
Pyramida postavená špičkou dolů
K brutalismu začal Breuer tíhnout od půlky 50. let. V New Yorku pak v letech 1964-1966 začalo podle jeho návrhu růst Whitneyho muzeum amerického umění. Pro ty, kteří jeho práci znali, to nebylo nijak překvapující, vznikající stavba ale přitahovala pozornost a budila kontroverzi. Mohl za to radikální vzhled abstraktní sochy připomínající starověké zikkuraty (terasovitá věž, pozn. red.) či stupňovité pyramidy postavené „na hlavu“.
Média o architektuře a umění i všeobecné časopisy a noviny stavbu vesměs označovaly za mistrovské dílo. Někteří kritici ji však přirovnávali k vězení Alcatraz, betonovému bunkru nebo v žertu navrhovali, aby byla zbourána a znovu postavena ve svislé poloze.
Své odpůrce má dodnes, mezi umělci či architekty se však stala ikonou Manhattanu. Někteří z nich nešetřili chválou také v dokumentu aukční síně Sotheby’s, která stavbu nedávno koupila a udělala z ní své nové celosvětové sídlo.
„Je to moje nejoblíbenější budova v New Yorku,“ řekl ve videu Brady Corbet, režisér a scénárista filmu Brutalista z roku 2024, inspirovaného životem Marcela Breuera. „Je to jedna z nejlepších modernistických budov v New Yorku, jedna z nejlepších modernistických budov vůbec. Je to jeden z nejlepších příkladů brutalistní architektury,“ přidal se umělecký kurátor Adam Weinberg, bývalý ředitel Whitneyho muzea.
Vyjádřil se i sochař Jeff Koons, který měl uvnitř v roce 2014 velkou výstavu: „Když si představím Breuer building, vidím ji jako památku a jako architektonický zázrak. Protože tak dobře slouží umění. Na této architektuře je něco, co lidi spojuje.“
O významu budovy svědčí i fakt že při jejím otevření byla vedle architekta Marcela Breuera (vpředu vlevo) přítomná třeba Jacqueline Kennedyová (druhá zleva).
Hranatý Guggenheim a střídání muzeí
U pětipatrové budovy na Madison Avenue, ulici vyhledávané k uměleckým projektům, Breuer použil podobný model jako pár let před ním Frank Lloyd Wright u nedalekého Guggenheimova muzea. Navrhl stavbu, jež se směrem vzhůru postupně rozšiřuje. I proto ji někteří označovali i za „hranatého Guggenheima“. Díky obkladu ze šedé žuly a hrubému betonu na fasádách se však dost odlišuje.
Jednou z hlavních myšlenek návrhu, se kterým Breuerovi pomáhal Hamilton P. Smith, byla galerie, která nepotřebuje denní světlo. Aby však prostor nevyvolával pocit klaustrofobie, architekt osázel fasády náhodně rozmístěnými okny. Vtiskl jim však dekorativní, plastický vzhled a lichoběžníkový tvar. Neobvyklou podobu jako ze sci-fi filmů jim kromě výtvarného efektu dalo tvarování a natočení tak, aby do interiéru nesvítilo přímé slunce.
Whitneyho muzeum budovu využívalo do roku 2014, tedy přesně 50 let. Za tu dobu zvýšilo své renomé a zapsalo se na kulturní mapu města jako důležitá instituce. I díky tomu uvnitř například natáčel Woody Allen některé scény filmu Manhattan.
Po celou dobu však muzeum kvůli rozšiřování sbírek zápasilo s nedostatkem místa. Několikrát požádalo různé slavné architekty o návrh dostavby, ale ani jeden se nesetkal s přijetím. Nakonec si nechalo postavit nové, větší sídlo od architekta Renza Piana na dolním Manhattanu. Poslední výstavou, kterou Whitney Museum v Breuer building uspořádalo, byla zmíněná retrospektiva Jeffa Koonse.
Stavbu si poté pronajalo Metropolitní muzeum. Pod hlavičkou Met Breuer zde vystavovalo moderní a současné umění během opravy své budovy na Páté Avenue. Jméno architekta se tak poprvé dostalo do názvu budovy. Rekonstrukce ujali odborníci z ateliéru Beyer Blinder Belle. Ti kromě opravy fasád a interiérů budovu očistili i od řady rušivých vestaveb a přístaveb.
Metropolitní muzeum mělo v plánu zde sídlit osm let, pandemie covidu to však ukončila už v roce 2020. O rok později se sem dočasně nastěhovala soukromá sbírka Frick Collection. Do roku 2024 se tu pod názvem Frick Madison vystavovala díla starých mistrů spolu s mughalskými koberci nebo čínským porcelánem.
Cíl architektů: zůstat neviditelní
Budoucnost budovy se pak stala na nějakou dobu nejistou. V roce 2023 se však Whitneyho muzeum dohodlo na prodeji s aukční síní Sotheby’s asi za 100 milionů dolarů. Ta se rozhodla zřídit si v ní nové celosvětové sídlo.
Na rekonstrukci a adaptaci pro nové využití si najala věhlasné švýcarské architekty kanceláře Herzog & de Meuron. Držitelé mnoha ocenění včetně Pritzkerovy ceny, nazývané architektonickou nobelovkou, jsou známí třeba projekty Labské filharmonie v Hamburku, muzea Tate Modern v Londýně nebo „Ptačího hnízda“ – olympijského stadionu v Pekingu.
Zatímco jindy udivují nápaditou a inovativní architekturou, tentokrát se z úcty snažili co nejvíce podpořit původní projekt Marcela Breuera. „Naším nejsilnějším architektonickým přínosem pro tuto budovu bylo paradoxně zůstat téměř neviditelní, jako by tam všechno vždycky bylo,“ uvedl při otevření partner kanceláře Jacques Herzog.
Architekti ve spolupráci s newyorskou kanceláří PBDW Architects odstranili příčky a vytvořili flexibilní galerijní prostory, které lze rychle proměnit v prodejní a aukční prostory. Nově přidané části jako lavice či vitríny mají konstrukce z betonu a vypadají jako prapůvodní součást interiéru. Přibyl nákladní výtah a inovované osvětlení vykrylo i tmavé rohy.
Už tu prodali obraz za pět miliard
Vloni stavba včetně interiéru získala status chráněné památky. A v názvu teď opět nosí jméno svého autora. „Je úžasné, že jí lidé teď říkají Breuer building. Protože jen málo věcí v New Yorku je pojmenováno po svých architektech. A myslím, že to svědčí o tom, kolik náklonnosti a úcty k ní lidé chovají,“ řekl v dokumentu Sotheby’s architekt a kritik architektury Paul Gordberger.
Interiér nyní pravidelně slouží k aukcím uměleckých či sběratelských předmětů, šperků a jiných cenností. Už zde dokonce došlo i druhému nejdražšímu prodeji uměleckého díla v historii, když si neznámý kupec pořídil Portrét Elisabeth Ledererové od Gustava Klimta za 236,4 milionu dolarů, v přepočtu 4,9 miliardy korun. Prodávaly se tu ale také třeba vzácné šperky a vína, dresy a boty sportovních hvězd nebo originální filmový kostým Supermana.
Podstatná část budovy přitom dál slouží i jako galerie. Aukční dům v ní vystavuje umělecké a sběratelské předměty určené k prodeji. A přístupná je zdarma.
