Článek
Z brazilského přístavu Santos vyplula letos v srpnu nákladní loď Guo Yuan 26 s přibližně 69 tisíci tunami čiroku určeného pro Čínu. Šlo o první velkou dodávku této zemědělské komodity z Brazílie na čínský trh. Zásilku zajistila čínská státní společnost COFCO, která provozuje také přístavní terminál, odkud loď vyrazila. Na začátku října loď přistála v jihočínském Kantonu.
Význam celé operace sahá daleko za jednu obchodní zásilku.
Nejenže jde o upevňování pozice Pekingu na jihoamerickém kontinentu a také jasný signál Donaldu Trumpovi, že jeho cla spíš než Čínu poškozují americké farmáře, od nichž východoasijská země ve velkém nakupovala doteď. Ukazuje také, jak komunistická země postupně získává větší kontrolu nad dodavatelskými řetězci, na nichž závisí její potravinová bezpečnost.
Dokonce tak, že se z ní stal hlavní hybatel na světovém potravinářském trhu. Čína totiž rozhodně akutním nedostatkem potravin netrpí. Patří k jeho největším světovým producentům a podle odhadů amerického ministerstva zemědělství soustřeďuje přibližně polovinu světových zásob pšenice a rýže a ještě větší podíl kukuřice.
Zabezpečení potravinových dodávek přitom nabývá na významu i vzhledem k vývoji světových cen. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) byly v září meziročně o 5,8 % vyšší a jejich další vývoj ohrožují geopolitické konflikty, narušování obchodních tras i extrémní projevy počasí.
Přesto Čína každoročně dováží obrovské množství zemědělských komodit a investuje do zabezpečení jejich dodávek z druhého konce planety. Na první pohled paradoxní přístup má přitom hluboké historické i politické kořeny.
„Historická zkušenost nám říká, že jakmile vypukne velký hladomor, peníze nejsou k ničemu,“ prohlásil v listopadu 2013 čínský prezident Si Ťin-pching. „Nakrmit obyvatelstvo bylo při správě země vždy tím nejdůležitějším“.
Jeho slova připomněla jednu z největších katastrof moderních dějin nejen pevninské Číny, ale celého lidstva. Na přelomu 50. a 60. let minulého století připravil hladomor - způsobený především politikou komunistického vedení během tzv. velkého skoku vpřed - o život desítky milionů Číňanů. Přestože se země od té doby zásadně proměnila, historická zkušenost zůstává důležitou součástí uvažování jejího vedení.
Jak naznačil Si Ťin-pching, pro komunistickou stranu totiž schopnost nasytit obyvatelstvo nepředstavuje pouze hospodářskou otázku, ale také jeden ze základních předpokladů politické stability.
Produkce potravin vždy byla pro Peking - který jinak raketově roste v celé řadě oblastí a konkuruje tak Washingtonu - jistou slabinou. Uživit téměř půl druhé miliardy obyvatel je nelehký úkol a úrodné půdy není zkrátka na území pevninské Číny dostatek.
„Hladomory a potravinové krize byly pohřebištěm čínských císařských dynastií,“ připomíná analytička Zongyuan Zoe Liu z amerického think-tanku CFR. Nedostatek potravin podle ní v čínských dějinách opakovaně vyvolával povstání a politické otřesy, které přispívaly k pádu vládnoucích režimů.
Čína se dnes ovšem nesnaží pouze zabezpečit vlastní zásobování. Její mimořádná poptávka po zemědělských komoditách ji staví do silné pozice, kdy současně umožňuje ovlivňovat ekonomiky jiných zemí a využívat obchodní vztahy k prosazování politických zájmů.
Změna stravovacích návyků i dodavatelů
Ještě před několika desetiletími přitom Čína řešila podstatně základnější problém: jak vůbec zajistit dostatek potravin pro své obyvatelstvo. Zásadní obrat přinesly hospodářské reformy zahájené na konci 70. let, které postupně rozložily systém zemědělských komun a umožnily rolnickým domácnostem samostatněji rozhodovat o produkci i prodávat její přebytky.
Nové ekonomické pobídky, rozšiřování zavlažování, používání hnojiv a modernějších zemědělských technologií pomohly výrazně zvýšit výnosy. S růstem hospodářství navíc Čína získala prostředky na nákup potravin, které sama nedokázala vyprodukovat. Podíl obyvatel trpících hladem se snížil z přibližně 30 % v roce 1980 na současná méně než 2,5 %.
Například čínská produkce vepřového, drůbežího a hovězího masa podle analýz mezi lety 2000 a 2025 vzrostla téměř o 55 %. U některých druhů ovoce činil nárůst 258 % a u mléčných výrobků dokonce 342 %.
Ve východoasijské zemi se s rostoucí životní úrovní mění též stravovací návyky obyvatelstva. Podle analytičky Liu sílící čínská střední třída požaduje rozmanitější a kvalitnější potraviny. Roli sehrála rovněž nedůvěra části spotřebitelů k domácím výrobkům, posílená opakovanými skandály kolem bezpečnosti potravin. Připomíná například případ kontaminovaného kojeneckého mléka z roku 2008, po němž řada čínských rodičů začala upřednostňovat zahraniční značky.
Zatímco dříve jídelníčku Číňanů dominovaly obiloviny a zelenina, postupně v něm přibývalo masa, mléčných výrobků a dalších produktů. Jejich výroba přitom vyžaduje nejen více zemědělské půdy a vody, ale také obrovské množství krmiv pro hospodářská zvířata.
Některé dokáže země vyrábět synteticky - z jejích továren pochází přibližně 65 až 80 % světové produkce některých důležitých krmných aminokyselin, například lysinu a threoninu, využívaných při chovu hospodářských zvířat. Jiné ale musí dovážet.
Typickým příkladem jsou sójové boby. Z jejich zpracování vzniká mimo jiné sójový šrot, důležitá součást krmiv pro prasata a drůbež. Přestože Čína patří mezi největší světové producenty masa, přibližně 85 % sójových bobů, které spotřebuje, musí nakoupit jinde. Domácí chov hospodářských zvířat tak do značné míry stojí na úrodě vypěstované tisíce kilometrů od čínských hranic.
Rozsah čínské poptávky je přitom mimořádný. V roce 2024 na zemi připadalo přibližně 60 % světového dovozu suroviny, která se zároveň stala jedním z hlavních terčů obchodní války mezi Čínou a Spojenými státy. Když Donald Trump během svého prvního prezidentství uvalil cla na čínské zboží, Peking odpověděl mimo jiné zdražením dovozu amerických zemědělských produktů.
Podobný scénář se opakoval po návratu republikána do Bílého domu. V roce 2025 Čína v reakci na nová americká cla zvýšila vlastní dovozní poplatky a na několik měsíců prakticky přestala nakupovat americkou sóju. Podle analýzy washingtonského think-tanku CSIS se hodnota amerického vývozu této plodiny do Číny meziročně propadla o 9,6 miliardy dolarů na pouhých 3,1 miliardy.
„Jakmile zahraniční odběratelé přejdou k alternativním dodavatelům, trhy se obnovují jen pomalu,“ upozorňují její autoři. Pro americké farmáře tak může mít obchodní válka dlouhodobé důsledky, i pokud se Washingtonu a Pekingu podaří dosáhnout nových obchodních dohod.
Čína totiž mezitím stále více nakupuje v Jižní Americe. Nejvíce z toho těží Brazílie, která USA vystřídala na pozici největšího zahraničního dodavatele zemědělských produktů do Číny už v roce 2018. O pět let později dosáhla hodnota brazilského zemědělského vývozu na čínský trh téměř 60 miliard dolarů.
Právě do této proměny zapadá i zmíněná srpnová zásilka čiroku, která vyplula z brazilského Santosu. Čínská státní společnost COFCO totiž nejenže nakoupila samotnou komoditu, ale zajistila také její vývoz přes terminál, který sama provozuje. Peking tak získává větší kontrolu nejen nad tím, odkud potraviny dováží, ale i nad cestou, kterou se dostávají do Číny.
Státní podniky kvůli tomu investují do zahraničních přístavů, skladů a dopravní infrastruktury.
Geopolitický vliv
Rozsah těchto aktivit ukazují čísla samotné společnosti COFCO. Její mezinárodní divize v roce 2024 prodala 108 milionů tun zemědělských komodit a utržila 38,5 miliardy dolarů. Působila ve 36 zemích a disponovala skladovací kapacitou téměř 29 milionů tun.
Jen do rozšíření zmíněného terminálu v brazilském Santosu investovala společnost přibližně 486 milionů dolarů, včetně nákupu téměř tisícovky železničních vagonů a 23 lokomotiv. Roční kapacita jejích přístavních zařízení v Brazílii se má díky tomu zvýšit ze tří na přibližně 14 milionů tun.
Čínské investice ale sahají ještě dál. V Peru se na konci roku 2024 otevřel hlubokovodní přístav Chancay, v němž má čínská státní společnost COSCO Shipping šedesátiprocentní podíl. Celý projekt má po dokončení všech plánovaných etap představovat investici přesahující 3,6 miliardy dolarů.
Peking navíc jedná s Brazílií o výstavbě železnice, která by propojila zemědělské oblasti s peruánským pobřežím Tichého oceánu. Nová trasa by mohla usnadnit vývoz jihoamerických komodit do Číny, byť zatím zůstává pouze v plánech.
Projekt přesto dokresluje, jak si Čína systematicky buduje nejen síť dodavatelů, ale i infrastrukturu, která ji s nimi spojuje. Ačkoli úrodu si koupit nemůže, vliv na světový potravinářský trh ano.
Její postavení na světovém trhu jí navíc dává značnou vyjednávací sílu. Pro zemědělské producenty v Brazílii, Spojených státech nebo Austrálii představuje čínská poptávka důležitý zdroj příjmů. Případná ztráta přístupu na tento trh tak může mít citelné hospodářské důsledky.
Peking už ostatně ukázal, že je ochoten zemědělský obchod využívat také k politickému tlaku. Například v roce 2020 zavedl vysoká cla na australský ječmen v době zhoršujících se vztahů mezi oběma zeměmi. Oficiálně šlo o antidumpingové opatření, australská vláda však jeho opodstatněnost zpochybňovala. Omezení čínského dovozu zasáhlo také australské víno.
Podobně postupovala Čína také vůči Kanadě. V roce 2019 omezila dovoz kanadské řepky poté, co tamní úřady na žádost Spojených států zadržely finanční ředitelku čínské technologické společnosti Huawei Meng Wan-čou. Peking opatření zdůvodňoval výskytem škůdců v zásilkách, kanadská vláda to však rozporovala. Omezení, která zasáhla dva významné kanadské vývozce, přesto zůstala v platnosti více než tři roky.
Nejde přitom o ojedinělé případy. Již zmíněná analýza CSIS identifikovala od roku 2010 celkem 26 případů, kdy Čína využila omezení zemědělského dovozu k politickému nátlaku na jiné státy. Více než polovina z nich připadá na období od roku 2020.
„Vývozci jsou často závislejší na čínských spotřebitelích než čínští spotřebitelé na nich,“ vysvětlují autoři studie. Právě tato nerovnováha podle nich umožňuje Pekingu využívat obchodní vztahy k prosazování politických zájmů, aniž by musel ve stejné míře ohrozit vlastní zásobování.
Podle analytiků tak Peking dokázal svou vlastní potravinovou zranitelnost proměnit také v další zdroj geopolitického vlivu.
