Jednou budu pryč. Fontaines D.C. se v Praze poprali se zvukem holešovické haly

V pražské Sportovní hale Fortuna se za masivních ovací diváků setmí. Z reproduktorů hraje soulová balada I’ll Be Long Gone amerického bluesového kytaristy Boze Scaggse z roku 1969, ve které se zpěvák loučí s bývalou láskou. Za pódiem se třpytí stříbrné závěsy a ze středu scény vybíhá dlouhé molo hluboko do kotle.

Ještě za tmy nastupuje kapela a chvíli po ní její frontman Grian Chatten. Zvedne obě ruce v rychlém gestu, načež se ozve ostinato úvodního samplu tracku Tongue. Hala propuká v nadšení.

Před čtyřmi lety hrála irská skupina Fontaines D.C. ve vyprodaném pražském Roxy a za celý večer neřekla jediné slovo. Tento pátek se vrátila v době, kdy jsou jí kluby dávno malé. Do holešovické sportovní haly přijela jako nejvýraznější tvář takzvané zelené vlny, v níž irští muzikanti, herci a spisovatelé dobývají svět.

Kapela, která si metropoli Dublin City vepsala přímo do názvu, se potýká se svou irskou identitou celou kariéru: nejprve ji opěvovala, pak konfrontovala s životem v Londýně a na právě vydané desce Dopamine Chamber se od ní začíná vzdalovat. Do Česka dorazila v rámci svého dosud největšího turné, díky němuž o ní britský tisk píše jako o nejlepší sestavě své generace.

Z dvaadvaceti písní večera jich devět pochází z alba vydaného teprve před dvěma týdny. Zbytek tvoří hity, které je dostaly z klubů do velkých arén: Jackie Down the Line, Roman Holiday, Favourite nebo Starburster. Fontaines D.C. mezi ně novinky pečlivě vkládají, jako by k nim publikum chtěli vést přes známé písně.

Funguje to, jen to chvíli trvá. Hlavně v první části večera muzikanti působí lehce unaveně a není to jen špatnou akustikou haly. V Praze hrají svůj šestý koncert za deset dnů, podobné dojmy hlásí i recenzenti z Madridu, kde prý nové písně hráli ještě s jistou nedůvěrou.

Fontaines D.C. za sebou mají rok, ve kterém jim zemřel manažer Trevor Dietz, nazývaný jejich šestým členem. Chatten v rozhovoru pro časopis Mojo nedávno naznačil, že má hotové písně na druhou sólovou nahrávku a že by kapela mohla na čas zmizet do ústraní. Letošní turné je tak možná jedním z vrcholů současné éry, kdy se z neznámých Irů hrajících hudbu označovanou nálepkou post-punk staly celosvětové hvězdy.

Fontaines D.C. se dali dohromady v polovině desátých let na dublinské hudební škole ve čtvrti The Liberties. Zpěvák Grian Chatten vyrůstal v přímořském Skerries severně od irské metropole, kytarista Carlos O’Connell přišel v osmnácti letech z Madridu, druhý kytarista Conor Curley z venkovského Monaghanu a basista Conor Deegan s bubeníkem Tomem Collem z Castlebaru v hrabství Mayo.

Frontman se přitom narodil v anglickém Barrow-in-Furness a magazínu Crack přiznal, že si nikdy nebyl úplně jistý, nakolik je jeho irská identita autentická.

Kapela vyrostla z literárního podhoubí. Ještě než zveřejnili první singl, vydali spolu dvě básnické sbírky: Vroom, ovlivněnou beatniky Jackem Kerouacem či Allenem Ginsbergem, a Winding, navazující na irskou literární tradici Jamese Joyce, Williama Butlera Yeatse nebo Patricka Kavanagha. Jméno si vypůjčili z filmu Kmotr v narážce na fiktivního zpěváka Johnnyho Fontanea. Zkratku D.C. neboli Dublin City připojili, když zjistili, že v Los Angeles už jedni The Fontaines existují.

Po singlech Liberty Belle a Hurricane Laughter z roku 2017 podepsali smlouvu s nezávislým americkým labelem Partisan Records a dva roky nato vydali debut Dogrel. Název odkazuje na doggerel, ostrovní lidovou, nedokonalou poezii. Z debutové desky, kterou producent Dan Carey nahrál živě na pásek a na níž Chatten bez okolků zpívá s dublinským přízvukem o městě, které se mění pod rukama developerů, tento pátek v Praze zařazují jedinou skladbu: Boys in the Better Land.

V roce 2020, těsně předtím, než se všichni přestěhovali z Dublinu do Londýna, narazili Fontaines D.C. v novinách The Irish Post na příběh Margaret Keane. Rodačka z hrabství Meath prožila většinu života v anglickém Coventry, vařila ve školní jídelně a zemřela roku 2018 ve třiasedmdesáti letech. Rodina jí chtěla na náhrobek vytesat irský nápis In ár gCroíthe go deo, tedy navždy v našich srdcích. Církevní soud anglikánské diecéze to bez anglického překladu nepovolil: irský nápis by údajně mohl působit jako politické gesto.

Chatten později časopisu NME řekl, že ho ten příběh zasáhl, protože odhalil cynický vztah britské kultury k Irům. Bylo to pro něj prý jako dívat se do hlavně pušky. Kapela právě mířila přes Svatojiřský průliv do země, se kterou Irsko pojí staletí vzájemné nedůvěry. Spor o náhrobek v Coventry navazoval na dlouhou historii předsudků vůči tamní irské menšině, od pověstných cedulí No Irish u nájemních inzerátů až po 70. a 80. léta minulého století, kdy se z Irů během konfliktu v Severním Irsku stala podezřelá komunita.

Pro skrz naskrz irskou kapelu tak stěhování do Londýna znamenalo nejen důležitý kariérní krok, ale také nutnost se vyrovnat s předsudky, které ve Velké Británii vůči Irům přetrvávají.

Písní pojmenovaná podle zakázaného nápisu začíná jejich třetí album Skinty Fia z roku 2022. Rodina mezitím u odvolacího soudu vyhrála a kámen s irským nápisem stojí na hřbitově v Exhallu od 17. března 2021, tedy Dne svatého Patrika. Hudebníci hrob navštívili spolu s pozůstalými.

Skinty Fia je deskou o irství v exilu. Název tvoří stará kletba používaná bubeníkovou pratetou. Muzikanti v rozhovorech popisovali, jak se irská identita v cizině zesiluje, jak k sobě Irové v Londýně nebo Bostonu tíhnou, a vyprávěli, že jim Angličané nadávají do Paddyů.

Fontaines D.C. skladbou zároveň navázali na tradici irských emigrantských balad. Irsko patří k zemím s největším podílem obyvatel žijících v cizině. Mladé z ostrova svatého Patrika dnes nevyhání hladomor, ale bytová krize. O problémech, které sužují jeho generaci, mluvil Chatten už v roce 2018, kdy začínali. Lidé podle něj poslouchají jejich hudbu, protože jsou úzkostní, čelí přemrštěným nájmům a nevidí světlo na konci tunelu.

Z desky, jejíž první píseň vznikla kvůli irskému nápisu na anglickém hřbitově, tento pátek zní v Praze pětice skladeb. Nechybí emblematická I Love You, která pod rouškou banálního love songu vypráví o lásce k domovině. Je to láska rozpolcená, Chatten v písni zároveň účtuje s irskou politickou elitou a s politiky, kteří se střídají u moci.

Vlající irské trikolóry se v kotli holešovické haly mísí s palestinskými vlajkami. Pro mnoho Irů je solidarita s Palestinou logickým pokračováním vlastní historie a na koncertech Fontaines D.C. ty dvě vlajky k sobě patří stejně přirozeně jako na velkoplošných nástěnných malbách v západním Belfastu. Ostatně Chatten s publikem celý koncert takřka nemluví. Jedna z mála vět, kterou pronáší, je „Free Palestine“ po tracku In the Modern World.

Zatímco se Fontaines D.C. protloukali londýnským hudebním průmyslem, stále více irských umělců pronikalo do světového mainstreamu. Na začátku dekády se pro tento fenomén vžil termín zelená vlna, označující rostoucí mezinárodní vliv irské kultury. Na Oscary byli nominováni herci Colin Farrell, Barry Keoghan a Paul Mescal, zatímco spisovatelka Sally Rooney sbírala prestižní literární ocenění.

Právě autorka próz Rozhovory s přáteli nebo Normální lidi má k Fontaines D.C. možná nejblíž. Její knihy se odehrávají v Irsku po finanční krizi a točí se okolo stejných témat – třídních rozdílů, chudoby plynoucí z prekarizace neboli nestabilních pracovních úvazků, úzkosti mladé generace a dlouhého stínu katolické výchovy. Sally Rooney se otevřeně hlásí k marxismu, Fontaines D.C. zase v roce 2022 prohlásili, že by Irsku prospěla socialistická vláda. Spisovatelka bývá označována za literární mluvčí generace mileniálů, o Fontaines D.C. pro změnu irský tisk píše, že drží při životě současnou globální rockovou scénu.

K nejvýraznějším tvářím zelené vlny kromě Fontaines patří belfastští Kneecap. Trojice rapuje irsky i anglicky o drogách, policii a sjednocení Irska. Polofiktivní film o jejich vzniku získal šest nominací na britskou cenu BAFTA, z nichž proměnil tu pro nejlepší debut, a na platformě Spotify vloni v Irsku poslouchalo Kneecap víc lidí než The Beatles. Když britská prokuratura obvinila jejich rappera Mo Charu z podpory terorismu kvůli vlajce hnutí Hizballáh na londýnském koncertě, zpěvák Fontaines D.C. to nazval honem na čarodějnice.

Obě kapely ještě třeba s folkovou skupinou Lankum spojuje generační zkušenost. Vyrostli v troskách keltského tygra, v době brexitu a znovuotevřené otázky severoirské hranice. Sami Fontaines D.C. se politickým nálepkám dlouhodobě brání, jejich hudba se ale společenským tématům nevyhýbá. V Praze hrají také skladbu Demolition z nové desky. Název tracku dobře zapadá do zkušenosti generace, která v Dublinu sleduje, jak místo dostupného bydlení vyrůstají hotely a kanceláře technologických gigantů.

Právě ve chvíli, kdy irská hudba zažívá mezinárodní vzestup, se však Fontaines D.C. od svých kořenů vzdalují. Baskytarista Conor Deegan v rozhovorech naznačuje, že každá jejich deska hledá své místo: první v Dublinu, další v životě mimo něj, následující v romantické představě jiného světa. Letošní album se pak ptá, kam utéct.

Na předešlém Romance z roku 2024 se místo poprvé stalo imaginárním. Hudebníci přešli k vydavatelství XL i producentovi Jamesi Fordovi a změnili image: začali nosit neonové vlasy a lesklé kalhoty. Singl Starburster se stal jejich virálním hitem, deska obdržela dvě nominace na Grammy a druhou cenu Brit Award. Vloni v červenci zahráli pro 45 tisíc lidí v londýnském Finsbury Parku, tedy stejné čtvrti, kde před pandemií koronaviru zaplnili jen hospodu pro desítky posluchačů.

Jejich právě vydané album Dopamine Chamber posouvá estetiku ještě dál. Kapela ho zveřejnila na vlastním labelu 32 County Love Train, jehož název odkazuje ke všem irským hrabstvím včetně těch severních, kontrolovaných Velkou Británií. O Dublinu se na albu ale skoro nezpívá.

Chatten texty psal na osamělé cestě po Evropě, ve Vídni a Benátkách přemýšlel o úpadku velkých civilizací. Desku popisuje jako dopaminovou komoru, ve které kapela na posluchači zkouší skladby měnící náladu. Dobu, jež album zachycuje, pak zpěvák označuje za věk rozptýlení. Při nahrávání si komůrku ostatně sám postavil – v sicilském Palermu na hotelovém pokoji z matrací a polštářů, aby do jedné skladby natočil melodii bez ozvěny pokoje.

Zvukově je Dopamine Chamber jejich nejtemnější a nejméně kytarová nahrávka. Zní tu staré analogové syntezátory, smyčce inspirované italským popem 60. let nebo pochodové bubny. Jeden z vrcholů desky tvoří duet Where Is Gone? se španělskou superhvězdou Rosalíou, který připomíná slavné duety Nicka Cavea. Hit hrají Fontaines D.C. také v Praze, kde vokální part Rosalie zdatně zpívá baskytarista Conor Deegan.

Syntetický zvuk jim přivedl nové fanoušky a v Praze je nakonec zachraňuje před akustikou haly. Sportovní hala Fortuna z roku 1962 nebyla stavěna na koncerty a opět je to slyšet: první písně se slévají do jedné hučící koule, ve které se Chattenovy texty ztrácí a ostré kytarové linky splývají s dunícími basy. I na kapele je místy znát, že s prostorem bojuje.

Zlom přichází s písní Marianne. Široké syntezátorové plochy a smyčce, které na desce nahradily část kytar, halu konečně zaplní, místo aby se dutě odrážely od stěn. Od té chvíle si zvuk sedne, kapela se viditelně uvolní a Chatten se čím dál častěji vydává na molo k fanouškům, kteří si nakonec vytleskají čtyři přídavky.

Začínali jako sestava, jež měla Dublin ve jménu a neopominutelný přízvuk v každém verši. Dnes jsou nejúspěšnější kytarovou kapelou zelené vlny a zároveň tou, která se od Irska ve svých písních nejvíce vzdaluje. Možná je to ale ta nejirštější věc, kterou mohli udělat: odejít a psát o domově z dálky, tak jako nespočet generací emigrantů před nimi. Ostatně svůj vzkaz Praze vyřkli hned na začátku koncertu, ještě než vůbec vyšli na pódium – a to ústy Boze Scaggse a jeho písně I’ll Be Long Gone.