Pod čarou: Největší ohrožení čtenářské vášně? Snobství a generační střety

V kulturních rubrikách předních světových médií i v debatách na sociálních sítích se už dlouhá léta odehrává tradiční pravidelný rituál, který připomíná jeden oblíbený mem.

Je rok 2022 a všichni bouřlivě diskutují, zda literaturu pohřbí či osvěží TikTok. Je rok 2024, magazín The Atlantic vydává virální esej o úpadku čtenářství a kritici snášejí protiargumenty, proč to s údajnou knižní apokalypsou není tak horké. Je rok 2025, virální text o krachu gramotnosti publikují pro změnu New York Times, statistiky ale zase říkají něco jiného. Je rok 2026, Rose Horowitch v The Atlantic vydává další hojně sdílenou esej o konci čtenářství…

Tuším, že i napřesrok budeme tento bizarní svátek bohužel slavit znovu. Nadávání na úpadek kultury a poměrů, který se samozřejmě projevuje hlavně u nezvedené mládeže, je oblíbenou kratochvílí odjakživa. Zrovna debaty okolo čtenářství, knih a gramotnosti jsou ale otravné a zacyklené ještě o dost víc, protože nejspíš stojí na zcela mylném základě.

Tábor pohoršených buditelů vždy vysvětlí, jak dochází k obecnému poklesu gramotnosti a čtenářství. Jejich oponenti dají k dobru pár čísel a grafů ukazujících, že se nejedná o žádnou tragédii. Ale obě strany by si mohly ušetřit práci a nervy, kdyby nejprve blíže prozkoumaly, o čem se tu vlastně bavíme.

Texty zmiňované Rose Horowitch, která si z hořekování nad negramotností mládeže udělala takřka osobní brand, mohou sloužit jako typický příklad ústředního narativu. Vždy citují chytře vybrané statistiky o tom, že upadá gramotnost – tedy schopnost porozumění a výkladu textu. Slábne také čtenářství, jinak řečeno konzumace knih. A v neposlední řadě proto upadá i literatura, chápaná ve smyslu beletrie a čtení pro zábavu.

Protože se tyto jevy údajně dějí právě dnes, nemůže za ně nic jiného než rozmach smartphonů a jiných digitálních svodů. Pak už zbývá jen krůček k výkladu o tom, jak tento čtenářský zmar ohrožuje společnost, protože vede k celkovému hloupnutí populace, lidé nemohou ničemu složitému rozumět, s demokracií je to na štíru – a další hrozivé prognózy si doplníte sami.

S touto konstrukcí nemá smysl polemizovat, protože se v první řadě dopouští chaotického míchání pojmů. Porozumění psanému textu, které většinou měří různé výzkumy mezi školáky a studenty, je bezesporu důležitá věc, která do jisté míry může souviset s pilným čtením beletrie. Jenže nejde o totéž, co čtenářství, a těžko tu lze bez dalších důkazů domýšlet jasnou kauzální souvislost.

Mylné předpoklady se pak dál vrství. Gramotnost není totéž co čtenářství a čtenářství zase nelze automaticky chápat jen jako čtení knih, potažmo beletrie. Téměř vždy se ostatně vynoří pádný protiargument, že díky boomu internetu, smartphonů a sociálních sítí čteme online spoustu různých typů textů, které dříve neexistovaly.

Jako „čtení“ je ale stále často chápáno právě jen louskání románů, nejlépe těch kriticky oceněných a klasických. A pak už leckdo položí nesmyslné rovnítko mezi dítě nechápající slovní úlohu, teenagera ohýbajícího nos nad Dostojevského spisy a „negramotného“ voliče házejícího hlas nenávistnému extremistovi.

„Čtení“, „čtenářství“, „gramotnost“, „knihy“ či „literatura“ jsou prostě významově odlišné pojmy, které spolu sice v mnohém souvisí, ale těžko je lze účelově míchat dohromady tak, aby nám z nich vyšel líbivý příběh o hloupnutí světa.

Zapomínat ovšem nelze ani na ony tvrdé statistiky. Řadu čísel o tom, jak to s úpadkem čtenářství není tak horké, už jsem dříve zmiňoval i v tomto newsletteru a nové údaje se v reakci na zmiňovanou esej Rose Horowitch objevily také letos.

Švédský akademik Joel Halldorf podotýká, že čtení beletrie pro zábavu pozvolna ustupuje v průběhu celého 20. století, protože rozhlas, film, televize a další nová média prostě nabídla více možností k trávení volného času. Podíl amerických dětí, které denně čtou pro zábavu, klesá o asi jedno procento ročně už celé dekády a nástup smartphonů tento trend nijak výrazně neuspíšil ani nezpomalil.

Lze dodat, že debata se často úzce zaměřuje na statistiky u dětí a mládeže, ale pomíjí různé kohorty dospělé populace (čtení beletrie typicky slábne ve středním věku, zejména u mužů) a těžko postihne celý rozměr věci. K tomu, abychom byli respektovanými „čtenáři“, navíc nepotřebujeme číst beletrii každý den.

Když do toho zamotáme otázku gramotnosti a porozumění textu, je to ještě složitější – všichni jistě známe řadu vzdělaných a brilantně uvažujících lidí, kteří ale knihám moc nehoví, a stejně tak je tu spousta jiných, kteří zrovna nejsou intelektuálními titány, ale literaturu konzumují velmi náruživě.

Publicista Ned Rust v jiné zajímavé polemice podotýká, že se při nadávání na údajný úpadek čtenářství neberou v potaz změny na knižním trhu – pokud lidé nemají o knihy takový zájem, může to být i tím, že vydavatelé přestali nabízet cenově dostupné publikace, nebo je zkrátka v obchodech nevhodný a malý výběr a potenciální čtenáři se pak mohou obrátit jinam.

A když začneme dále zkoumat, jak čtenářství vzniká a bují mezi regály knihkupectví, stejně jako v řadě jiných podobných sporů rychle zjistíme, že reálná situace v terénu je zásadně odlišná od temných vizí esejistů, kteří na stav čtenářství a gramotnosti nadávají hezky z dálky od stolu.

Důležitou osvětu může v tomto směru poskytnout profil britského knihkupce Jamese Daunta, který nedávno vyšel v magazínu New Yorker. Daunt je nejen zakladatelem slavného londýnského knihkupectví Daunt Books, ale především ředitelem obřích knihkupeckých řetězců Waterstones a Barnes & Noble, které dokázal vyvést z úpadku a znovu z nich udělal dobře prosperující firmy.

Zkazkám o úpadku čtenářství se směje už jen proto, že nejen v jeho knihkupectvích v USA a Velké Británii prodeje knih dlouhodobě uspokojivě rostou. Upozorňuje na zkreslení, kterého se média občas dopouštějí tím, že berou v potaz jen statistiky z posledních několika let, které ovlivnil netypický boom čtenářství během pandemických lockdownů a následný logický pokles – když se ale podíváme na delší časový úsek, žádné výrazné slábnutí čtenářství nepozorujeme, právě naopak.

Perspektivu si můžeme také výrazně zpřesnit poté, co přestaneme sledovat jen úbytek „elitních“ čtenářů a zaměříme se na celou populaci. Schopnost dobrého porozumění psanému textu má dnes jen asi 35 % amerických středoškoláků, což zní hrozivě jen do chvíle, kdy dodáme, že ve zlatém předinternetovém roce 1992 to bylo 40 %. Velká skupina lidí, kteří vůbec knihy nečtou, byla v populaci vždy a moc se nemění ani množina těch, kteří přelouskají jen pár titulů ročně.

Nad pohoršenými texty o zkáze gramotnosti kroutí očima také literární historici, kteří tyto paniky dokáží dostopovat stovky let nazpět, a pominout nelze ani často ignorovaný boom e-knih.

Možná nejzajímavější je ale způsob, jakým Daunt hovoří o možnostech přibližování literatury čtenářům, tedy lakonicky řečeno o prodeji knih. Leckterý manažerský fachidiot by se jistě pokusil krachující knihkupectví vytáhnout ze ztráty tím, že by do polic nacpal líbivé bestsellery a nabídku přiblížil „průměrnému čtenáři“, ale Daunt na to prozíravě šel přesně naopak – přestal čtenáře podceňovat.

Z regálů vyházel hračky, deskové hry a omalovánky, vrátil do nich knihy a selekci nabízených titulů nechal na úvaze šéfů jednotlivých poboček, kteří o vkusu a poměrech lokálních čtenářů zákonitě vědí mnohem víc než ředitel ve vzdálené centrále.

Když se k tomu přidala citlivá doporučení profesionálního personálu, dobrý marketing a atraktivní prezentace knih, prodeje šly okamžitě nahoru a vedle očekávatelných trháků rostl i zájem o náročnější malonákladové tituly. Knihy nejsou housky na krámě, zákazník se rozhoduje na základě řady různých kritérií a hodnot a nikde není řečeno, že musí zákonitě sáhnout po virální detektivce a nikoliv po experimentální maďarské novele.

„Nepodceňovat čtenáře“ je dobrá a praxí potvrzená rada, kterou se ale bohužel stále mnoho lidí neřídí – a patří mezi ně i většina publicistů a kritiků nadávajících na úpadek čtenářství. Debata, jejíž kontury jsem nastínil v úvodu tohoto textu, totiž ve skutečnosti není o krizi gramotnosti a literatury. Často jde jen o špatně skrývané elitářské snobství a roztáčení třídních konfliktů pod záminkou boje za literaturu.

Mohlo by se zdát, že nástup internetu a sociálních sítí literaturu demokratizoval a mohl dokonce otevřít její zlatý věk (jak to naznačuje i Daunt), protože teď můžeme snadno objevit a získat (s trochou pirátství i zadarmo) nekonečné množství knih, o kterých bychom dříve ani netušili. Často je to ale naopak a z běžné činnosti a zboží, kterým kdysi čtení a knihy byly, se stává elitní statusový symbol.

Do jisté míry to může být oprávněná reakce na rozmach AI braku a všeobecné zplošťování digitálních platforem, jindy nejspíš záměrné snobství. Čtení literatury faktu na displeji telefonu dnes ale zkrátka působí jako mnohem slabší a méně hodnotné „čtenářství“ než louskání oceňovaného papírového románu vytaženého z nevtíravé plátěnky s logem London Review of Books.

Zdánlivě dávno překonané rozdíly a spory o „vysokou“ a „nízkou“ literaturu překvapivě přetrvávají, nebo dokonce sílí. Lidé jako Horowitch a její souvěrci nikdy neopomenou zmínit, že studenti dnes mají odpor ke klasickým špalkům z 19. století. Skutečnost, že místo toho rádi přelouskají třeba neméně tlusté stohy současné romantasy, většinou opomíjejí, protože se jim to nehodí do jejich obrázku správného čtenářství a gramotnosti.

Snad každý, kdo ve virálních esejích nadává na úpadek čtenářství, se implicitně řadí právě k oné údajně ohrožené hrstce vysoce gramotných ctitelů náročné literatury a svou kritiku míří na tupé masy zírající na krátká videa na TikToku – ačkoliv statistiky knihkupců ukazují, že mnozí z nich prostě nějaké knihy také kupovat musí.

Kromě špatně skrývaného odporu k nevzdělaným a nemajetným (kteří ve skutečnosti čtou také) se tu ale rozehrává i konflikt generační. Knihkupci citovaní v Dauntově profilu trefně podotýkají, že současné války kolem „čtenářství“ jsou většinou sporem o generační vkus. Mladí nečtou to, co staří, knihy a literaturu také konzumují jinak – a tuto větu bychom mohli říct kdykoliv v posledních 200 letech, aniž by pozbyla na platnosti.

Abychom se tak z nekonečné debaty o úpadku čtenářství vyhrabali a za rok zase tuto přestřelku nerozjeli nanovo, bylo by dobré změnit celý rámec diskuze a zaměřit se na reálné problémy, nikoliv imaginární úzkosti.

V první řadě je potřeba oddělit debaty o literatuře a čtenářství od problémů okolo gramotnosti a vzdělání. Schopnost porozumění textu je jistě důležitá věc, ale nevyhnutelně se dotýká problematiky současného školství a jeho reforem a je zbytečné do ní míchat spekulace o tom, jak děti čtou, či nečtou náročné klasické romány.

S tím souvisí i fakt, že by debata neměla být úzce zaměřená na děti a mládež. Nadávání na úpadek nových generací je samozřejmě mediálně úspěšným žánrem, ale vše pak kvůli němu vidíme ve velmi omezené perspektivě. Neřešíme, jak je na tom s čtenářstvím a knihami zbytek populace, a pomíjíme skutečnost, že v průběhu života se náš vztah k literatuře může zásadně měnit.

Když už vynecháme spekulace o gramotnosti a zůstaneme jen u čtenářství a literatury, musíme opustit představu literatury coby tlustého, kriticky oceňovaného papírového špalku beletrie. Je dobré vzít v úvahu i jiné formy čtení (tedy i ty elektronické a online) a celé existující spektrum textů, knih a literatury (mnozí podotýkají, že s údajným úpadkem čtenářství u mladých trochu nejde dohromady třeba masivní boom online fanfikce).

Strohá procenta a křivky nám o reálném stavu věcí moc neřeknou. A když nahlédneme do skutečných knihkupectví, knihoven a obecné reality toho, co a proč lidé čtou, či nečtou, začnou nás trápit jiné, podstatnější otázky.

Třeba to, jak mladé lidi ke čtení nejen přivést, ale také je u něj udržet až do dospělosti a reagovat na jejich proměnlivé potřeby a vkus. Rozhodně tomu nepomůžeme, když budeme literaturu definovat úzkými škatulkami a odhánět od ní zájemce tím, že z ní uděláme elitní statusový symbol.

Když už chceme lidi v této oblasti nenápadně posouvat dopředu, je potřeba „startovací“ i „pokročilou“ literaturu volit chytře a citlivě (jeden z Dauntových knihkupců podotýká, že není nic jednoduššího, než náruživému čtenáři romantasy podstrčit něco od Jane Austen). A nad tím, co číst či ke čtení doporučovat, by se měli zamyslet i mnohé starší a zdánlivě zkušené čtenářské kádry – když si po desítkách let znovu otevřeme některé z klasik, které často bezmyšlenkovitě velebíme, zjistíme, že vlastně nestojí za nic, nebo je ocení spíše dospělí a nikoliv teenageři.

Pořád je ale potřeba především zpochybňovat ohranou pohádku o tom, jak čtenářství kvůli novým technologiím zákonitě upadá, což zákonitě souvisí s úpadkem gramotnosti, což zákonitě vede k obecnému hloupnutí a pádu kultury a civilizace.

Spory o čtenářství a gramotnost jsou ve skutečnosti válkami o vkus, sociální postavení, generační hodnoty a autoritu. Když si to přiznáme, budeme k sobě i druhým výrazně upřímnější. A navíc už pak nebudeme muset sepisovat každoroční polemiky, kde se slova „literatura“, „gramotnost“ a „čtenářství“ upoceně drží za ruce.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.