Už 28 let jde pěšky okolo světa, je téměř v cíli. Svou vnučku nikdy neviděl

Když v listopadu 1998 vyrazil z chilského města Punta Arenas, bylo mu 29 let. Měl přibližně 500 dolarů, upravený vozík a plán, který většina lidí považovala za bláznivý - ujít přes 50 tisíc kilometrů z nejjižnějšího bodu Jižní Ameriky zpět do Velké Británie, odkud pochází. Dnes, ve svých 57 letech, mu zbývá posledních několik stovek kilometrů.

Za tu dobu prošel čtyři kontinenty, prodíral se džunglí, přešel zamrzlou Beringovu úžinu, čelil zadržení v Rusku a přeplaval Kaspické moře i Lamanšský průliv. „Někteří lidé si mohou myslet, že je to absurdní, jiní, že je to nezodpovědné. Ale někteří pochopí, jak se cítím,“ popisoval Bushby svou cestu v nedávném rozhovoru pro deník The Guardian. „Některé věci v životě zkrátka stojí za to, abyste pro ně riskovali i smrt,“ dodal.

Cestu mu opakovaně přerušily finanční problémy, komplikace s vízy, pandemie i války. Na britskou půdu se vrátil 5. října. Domů do rodného Hullu na východě Anglie plánuje dorazit v nejbližších dnech.

Bushbyho plán se zrodil v době, kdy sloužil u britských výsadkářů. Hledal mimořádnou vytrvalostní výzvu a inspiraci mu nakonec poskytl jeho otec. V narozeninovém přání mu připomněl, že Beringova úžina mezi Aljaškou a Ruskem v zimě zamrzá. Bushby vzal fix, přistoupil k mapě a nakreslil trasu přes Evropu a Asii, Severní Ameriku až na jih Jižní Ameriky.

Rozhodl se ji absolvovat opačným směrem – od nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky až domů do Anglie. Výpravu pojmenoval Goliath Expedition a stanovil si dvě pravidla, kterých se drží už více než deset tisíc dní: Nesmí využívat dopravní prostředek k postupu vpřed a do Británie se v průběhu cesty nevrátí.

Původně počítal s tím, že cesta potrvá dvanáct let. Po většinu cesty s sebou táhne pouze upravený vozík pojmenovaný The Beast, česky bestie.

První kilometry v Patagonii mu rychle ukázaly, jak náročný plán si zvolil. Potýkal se s prudkým větrem, výškovou nemocí i nedostatkem jídla. V jednu chvíli měl k dispozici na tři dny jen jeden banán. V takových chvílích mu dle jeho slov byli největší oporou místní lidé. „Vždycky říkám, že 99,999 procenta lidí, které jsem potkal, představovalo to nejlepší z lidstva. V každé zemi to bylo stejné,“ popsal.

Jednou z nejtěžších překážek na trase se pro cestovatele stal průchod Dariénskou prolukou na hranici Kolumbie a Panamy. Rozsáhlá oblast tropického pralesa, bažin a řek je bez souvislého silničního spojení. Bushby se snažil splynout s okolím, mapy a kompas si ukrýval do oblečení a některé úseky překonával po řekách.

Několikrát se přitom ocitl tváří v tvář ozbrojencům z místních guerillových skupin, které v době jeho putování sváděly boj s vládními složkami, čelit musel i dalším rizikům v podobě drogových kartelů. „Párkrát na mě mířili zbraní,“ vzpomínal.

Po překonání Střední Ameriky pokračoval přes Spojené státy a Kanadu na Aljašku. V Severní Americe se musel vyrovnávat také s policejními kontrolami a nedostatkem peněz. Postupně získal několik sponzorů, většinu výdajů ale stále pokrýval jen obtížně. V Kanadě navíc zásadně změnil svou každodenní rutinu, zjistil totiž, že vozík The Beast je mnohem snazší tlačit před sebou než táhnout za sebou.

V březnu 2006 se Bushby společně s francouzsko-americkým dobrodruhem Dimitrim Kiefferem vydal z Aljašky směrem k Rusku. Chtěli pěšky překonat Beringovu úžinu po zamrzlé hladině. K tomu jim dopomohla i jedna z nejchladnějších zim za mnoho let a šlo tak o jeden z prvních takových přechodů v moderních dějinách.

Led však netvořil souvislou plochu. Neustále se pohyboval, praskal a mezi jednotlivými krami se otevíraly pásy ledové vody. „Celou noc jen posloucháte to skřípění. Led jako by křičel,“ vzpomínal Bushby. Dvojice proto musela hledat dostatečně velké a stabilní kusy ledu, na kterých mohla každou noc postavit stan. Takto strávili přibližně dva týdny. Jednou se dokonce museli uprostřed noci evakuovat, protože se kra pod jejich stanem začala rozpadat.

Další nástrahu představovali lední medvědi, které dvojice několikrát potkala. „Kdyby nás ten medvěd chtěl, byli bychom mrtví. V tu chvíli nebylo kam utéct,“ komentoval dobrodruh jedno z takových setkání.

Právě při tomto náročném úseku cesty se mohl spolehnout na pomoc svého otce Keitha, který s ním zůstával v kontaktu a během přechodu Beringovy úžiny mu pomáhal sledovat satelitní snímky a pohyby ledu. Přestože si pravidelně volali, osobně se za téměř tři desetiletí výpravy setkali pouze dvakrát, jak loni popsal v pořadu Hyde Park Civilizace České televize.

Nakonec se jim podařilo dostat na ruskou stranu. Tam je ale čekalo další překvapení. Pohraničníci odmítali uvěřit, že úžinu skutečně překonali pěšky. Kvůli nesplněným registračním povinnostem je navíc zadrželi a téměř dva měsíce drželi v ruské vazbě.

Přes Rusko se Bushby snažil dostat celkem jedenáct let. Cestu komplikovala víza, administrativa i obrovské vzdálenosti. V roce 2008 navíc přišla světová finanční krize a s ní ztráta sponzorské podpory. Bushby se musel vracet do Mexika, kde pracoval mimo jiné jako číšník. Na trasu se znovu vydal až v roce 2010.

Další komplikace přinesly cesty přes Mongolsko a Čínu. V Mongolsku zkusil s velbloudí karavanou navázat na Hedvábnou stezku. Nápad na mezinárodní tým dobrovolníků a cestovatelů se ale brzy rozpadl kvůli finančním neshodám a vnitřním konfliktům. V čínské oblasti Sin-ťiang ho zase doprovázela policejní eskorta.

Cestu následně přerušila pandemie covidu-19. Další roky strávil mimo trasu a znovu musel hledat způsob, jak pokračovat.

V roce 2024 nastala na cestě další komplikace. Když mu Rusko i Írán zamítly žádost o víza, zbyla mu jediná možnost, jak překonat Kaspické moře - plaváním. Ačkoli sám přiznával, že plavání nesnáší, a ve čtyřčlenné skupině byl pravděpodobně nejhorším plavcem, trasu dlouhou přibližně 288 kilometrů zvládl rozloženou do několika etap za 31 dní.

Přes Kavkaz a Turecko se následně dostal do Evropy. Poslední velkou překážkou před Británií tvořil Lamanšský průliv. Původně chtěl pro jeho překonání využít servisní tunel pod průlivem, povolení k tomu ale nezískal. Rozhodl se proto znovu pro přeplavání.

Ve vodě strávil přibližně dvacet hodin rozložených do tří dnů a překonal zhruba 34 kilometrů. Dne 5. října dorazil na pláž Shakespeare Beach nedaleko Doveru. Po téměř 28 letech se tak znovu ocitl na britské půdě. Cesta ale ani tak zatím neskončila.

Bushbyho výprava měla také osobní cenu. Když v roce 1998 odcházel, jeho synovi Adamovi bylo osm let. Znovu se setkali až v roce 2004 na Aljašce. Kvůli Bushbyho rozhodnutí nevrátit se do Británie, dokud nedojde pěšky až domů, se vídali jen naprosto výjimečně. Dnes je Adamovi 36 let a má dvanáctiletou dceru Harley, kterou Bushby dosud osobně nepoznal.

S blížícím se koncem expedice ale řeší také otázku, jak bude vypadat jeho další život. Po téměř třech desetiletích měl každý den jasný cíl: pokračovat v cestě. Po přeplavání Lamanšského průlivu proto nepřišla jen radost, ale také pocit prázdnoty. „Ztrácím svůj smysl života. A stane se to náhle,“ přiznal v rozhovoru pro The New York Times.

Nechce ale zůstat jen u vzpomínání na výpravu. Zajímá se o vzdělávání a popularizaci vědy, rád by se věnoval práci se školáky a předával jim zkušenosti z cesty. Už během expedice vystupoval před studenty a mluvil o tom, co poznal v desítkách zemí. Jeho hlavním poselstvím je, že svět je podle něj mnohem přívětivější, než se může zdát.

Své zážitky zachytil také v knize Giant Steps. Na oficiálních stránkách Goliath Expedition nabízí přednášky a vystoupení, na kterých může o své cestě vyprávět. Přesný plán pro život po návratu zatím nemá. Nejprve chce ale splnit slib, který si dal před téměř třiceti lety: dojít až k domu své matky.