Pod čarou: Lidé nehloupnou. Jen jsme na sebe moc přísní a jiné podceňujeme

Internet nám sebral spoustu věcí. Třeba papírové jízdní řády, videopůjčovny nebo také záchodové čtení. Je to žánr, se kterým se to má jako s pornografií – je těžké ho definovat, ale každý ho pozná na první pohled. Staré módní časopisy. Zažloutlé sbírky vtipů. Reklamní brožury, turistické magazíny, informační detritus všeho druhu. Prostě věci, které se jaksi hodí číst na míse.

Tyhle svérázné knihovničky bývaly kdysi stálicí každé toalety, ale pak se pomalu vytratily. Jistě za to mohly i proměny interiérového vkusu, ale hlavním viníkem jsou pochopitelně telefony. V době sociálních sítí si už předpotopní papírová zábava neškrtne a nástup mobilních her dokonal zkázu – vývojáři prý už občas s hraním na toaletě jaksi automaticky počítají a řada her je na několikaminutová sezení jako stvořená.

Základní parametry záchodové kultury se ale nemění. Stále to musí být něco, co na pár minut poskytne nenáročné rozptýlení. Nemá tam místo čtení děsivých globálních zpráv ani intelektuální studium, smyslem je naopak lehký mentální výplach a TikTok tu může sloužit stejně dobře jako bulvární časopisy.

Jde o zcela rovnostářskou a všeobecnou zábavu – na míse si konzumací banálních nesmyslů někdy krátíme čas všichni. Zároveň je to ale typ kulturní spotřeby, ke kterému bychom se nejspíš veřejně nepřiznali nebo se jím minimálně nechlubili. A když opustíme toaletu, znovu se přepneme do role spořádaných občanů, kteří na sebe i jiné kladou mnohem vyšší kulturní nároky.

Záchod pochopitelně není jediným místem, kde zíráme do tupého braku, ale pro ilustraci jistého typu pokrytectví poslouží asi nejlépe. Takřka nikdo z nás netráví veškerý čas studiem antické filozofie nebo četbou experimentální poezie a v životě se bez nenáročných nesmyslů neobejdeme. V debatách o směřování současné kultury ovšem na tento fakt zapomínáme a kvůli tomu je pak občas zavádíme do zcela absurdních konců.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Sdílenému veřejnému pohoršení nad úpadkem čtenářství, literatury a elitní kultury obecně už jsem se v tomto newsletteru několikrát věnoval, ale zdá se, že jde o nekončící a stále posilující fenomén. Nemine týden, aby nějaké respektované médium nepublikovalo virální esej, ve které další intelektuální autorita káže, že kultura míří do kytek a stává se z nás hloupnoucí stádo.

Takové lamentování je samozřejmě v módě odnepaměti, ale aktuálně se k němu přidává módní pohoršení kolem technologií a výsledkem je stále se opakující příběh. Většinou vypadá nějak takto: Dříve jsme více četli a obecně se věnovali náročnější kultuře. Pak nás sociální sítě a telefony připravily o pozornost, zavalily nás brakem a výsledkem je zmar. Čtenářství upadá, obětí jsou zejména mladí, co furt zírají do telefonů, chudí a nevzdělaní jsou na tom podobně a prapor vysoké kultury brání před útokem buranství jen zbylá hrstka intelektuálních elit – mezi které se vždy pochopitelně počítá i autor daného nářku a jeho fanoušci.

Ukázkový příklad tohoto žánru nedávno v New York Times publikovala britská novinářka Mary Harrington, z jejíž eseje s chytlavým názvem „Z myšlení se stává luxusní zboží“ se nepřekvapivě stal hojně sdílený hit.

V hrubých obrysech v ní replikuje výše popsanou ohranou písničku, ale pak se pouští i do podrobnější analýzy údajné krize čtenářství a gramotnosti. Upozorňuje na fakt, že řada lidí z prostředí společenských elit (včetně lídrů velkých technologických firem) začíná u sebe i svých blízkých klást větší důraz na klasickou „offline“ kulturu, což je podle ní důkazem, jak nebezpečný je pro naše myšlení výplach sociálními sítěmi a dalšími digitálními lákadly.

Podotýká, že pokles literární gramotnosti je silný zejména u nejnižších sociálních vrstev, a neváhá tento proces přirovnat k notoricky známým dopadům fast foodu. Chudí se cpou jedovatými hamburgery, kdežto bohatí chroustají zdravou mrkvičku, a s literaturou se to má podobně – na TikTok zírají hlavně dělnické vrstvy, milionáři si naopak chrání svůj nezkažený intelektuální svět a posílají děti do waldorfských škol.

Až potud je to relativně fakticky správný popis situace, ale pak dojde k ukazování prstem na viníka a oblíbené stereotypy se projeví naplno. Kamenem úrazu jsou prý pochopitelně nové technologie. Ty se stávají jakýmsi nezvladatelným, přirozeným a neodvratným živlem, který dopadá především na bezbranné lidové masy, a výsledek je nasnadě – dostáváme se do situace, kdy populisté ovládají otupělé masy pomocí hypnotických digitálních obrázků, nastává obecný společenský a politický úpadek, a kromě klasického „seberte dětem telefony“ se s tím nedá nic moc dělat.

Virální esej Harringtonové tu tak podrobně rozebírám proto, že dokonale ilustruje ty nejčastější názory a argumenty v debatě o údajném kulturním úpadku. Na první pohled působí velmi logicky. Je to líbivý příběh, nad kterým většina čtenářů souhlasně pokývá hlavou a naše kognitivní zkreslení se mohou rozjet naplno.

Prvním problémem jsou už samotná tvrdá fakta. Údajný úpadek čtenářství je spíše mýtus než realita, a jak jsem tu už před rokem podrobně popisoval, globální statistiky jsou v tomto ohledu dost rozporuplné, a pokud už pilných čtenářů někde opravdu ubývá, jde jen o velmi mírný a pozvolný proces.

Rozpor se statistikami ale není tím nejhorším aspektem těchto názorů. Nebezpečné je především budování dojmu, že údajné hloupnutí se vždy týká více těch ostatních, nikoliv nás samotných – podobně se to ostatně má třeba i s dezinformacemi, které vždy ohrožují někoho jiného, ale my bychom jim jistě nikdy neuvěřili.

Toto zkreslení se pak rozvíjí v různá asymetrická, neférová a silně pomýlená očekávání, která na jiné lidi klademe či neklademe – sami se soužíme nad tím, že bychom měli na svém intelektuálním rozvoji více pracovat, na veřejnosti se zároveň chlubíme svým rozhledem (a trochu zapomínáme, co jsme před chvílí radostně četli na toaletě), a od těch méně majetných a vzdělaných naopak kromě zírání do telefonů už nic víc nečekáme.

Ty nejzajímavější názory lze často najít v rubrikách čtenářských dopisů a reakcí, kde také pro New York Times celý problém trefně oglosoval kanadský akademik Henry Giroux. Upozorňuje, že úpadek gramotnosti není způsobem časem stráveným u obrazovek, ale především politickými a ekonomickými silami, které poškozují vzdělávací systém a posilují chudobu a společenské rozdíly, což asi platí kdekoliv na světě. Pokud tedy chceme pokles gramotnosti zastavit, musíme řešit ekonomické struktury v pozadí, nikoliv technologie.

To je jistě cenná pravda, ale kritiku lze rozvést ještě dál. Reflexe socioekonomických systémových potíží je důležitá, ale vedle toho bychom si měli zamést před vlastním prahem a přemýšlet, jestli jsou naše očekávání a projekce skutečně přínosné a pravdivé.

Zajímavý úhel pohledu nabízí spisovatel Lincoln Michel, jehož radu jde stručně shrnout tak, že bychom se v první řadě měli trochu uklidnit a nestrkat nos do kulturních návyků jiných lidí.

Podotýká, že brak všeho druhu tu byl vždy, a i když pro něj dnes používáme módní termíny slop či brainrot, na podstatě věci se nic nemění. Důležité je, že brak má v našem životě své místo (tady se zase vracíme k záchodové knihovničce) a především nepředstavuje konkurenci pro „seriózní“ kulturu. Nikdy to nefunguje tak, že by se zákazník v knihkupectví rozhodoval stylem „Koupím si Kunderu, nebo radši nějakou YA fantasy?“.

Různé obsahy mají různá publika, lidé mají pestré zájmy, a pokud se strachujeme, že nějaká bezbranná ovce bude proti své vůli uchvácena brakem, máme o jiných lidech nejspíš dost nevalné a arogantní mínění. Když máme skutečně rádi „alternativní“ či „vysokou“ kulturu, užíváme si ji především sami a moc nás nepálí, jestli to dělá i někdo jiný – a pokud teatrálně panikaříme kolem toho, že lidové masy dost často nekoukají na filmy Davida Lynche, projevujeme tím především své pokrytecké elitářství.

Michel tvrdí, že náročné obsahy byly vždy oblíbené jen mezi malými skupinami zájemců a údajnou vlnou hloupého braku bychom se neměli tak trápit – knihy Jane Austen byly ve své době považovány za velmi populární, ale to přesto znamenalo, že vycházely jen ve stovkách kusů. Je to jistě uklidňující a důležitý postřeh, ale také přesně neodpovídá historické realitě a celou věc bychom měli zkoumat ještě víc do hloubky.

Takřka neviditelným jádrem problému je zmíněný předpoklad, že chudé a nemajetné společenské vrstvy přirozeně nemívají takový zájem o náročnější kulturní obsahy, inklinují proto k popkultuře, a „klasická“ či „vysoká“ kultura je logicky doménou elit (debatu o tom, nakolik jsou tyto termíny ještě vhodné a platné, teď nechme stranou). Většinou se takto na společnost a kulturu díváme zcela automaticky, současné statistiky tomu také zpravidla odpovídají, jenže ani tak nejde o žádný neodvratný přírodní zákon a věci mohou fungovat překvapivě jinak.

Povinnou četbou pro všechny, kteří se zdviženým prstem kážou o negramotných masách otupených sítěmi a telefony, by měla být kniha The Intellectual Life of the British Working Classes, kterou v roce 2001 vydal historik Jonathan Rose. Jde o rozsáhlou, brilantní a mnoha cenami ověnčenou studii, ve které Rose přesvědčivě doložil, že většina zmíněných předpokladů jsou jen stereotypy a předsudky.

Zaměřil se v ní na kulturu a životní styl britských dělnických vrstev v průběhu 18.-20. století a na základě téměř 2000 memoárů, výpůjčních registrů z velšských hornických knihoven a dalších pramenů popsal, že ve skutečnosti nemusí nutně existovat žádná přímá úměra mezi chudobou a nedostatkem vzdělání na jedné straně a nezájmem o náročnou kulturu na straně druhé.

Z dnešního pohledu je to těžko uvěřitelné, ale horníci, přístavní dělníci a další příslušníci lidových vrstev v Británii ještě v první polovině minulého století náruživě a často četli náročná klasická literární, vědecká a filozofická díla, zajímali se o výtvarné umění, divadlo či vážnou hudbu, zakládali seberozvojové spolky a vzdělávání vlastními silami pro ně bylo zásadní hodnotou.

Neexistoval automatický dojem, že dlouhé romány či opera pro někoho „nejsou“ jen proto, že nemá majetek a vzdělání, a snaha o seberozvoj a vzájemnou intelektuální podporu bývala i symbolem odporu proti elitám, mezi které tehdy pochopitelně téměř nebylo možné proniknout.

Rose dává k dobru nekonečné množství příkladů a historek, které mohou působit jako vtip, ale ve výsledku na nich nic humorného není – „vysoké“ kultuře se nevěnovali jen tovární dělníci, ale i další lidé, kteří se neřadili ke společenské smetánce, a Rose tak popisuje třeba vzdělávací spolek městských strážníků, kteří po večerech četli Dickense a Prousta a o víkendech vyráželi studovat archeologické památky.

Podrobné studium historických pramenů rozbíjí i další očekávání a stereotypy – čtenáři z dělnických vrstev sice logicky většinou mívali radikálně levicové názory, ale jejich kulturní vkus byl překvapivě konzervativní a progresivní umělecké novoty moc v lásce neměli (mimo jiné i proto, že v knihovnách a laciných masových edicích byla nejlépe dostupná klasická, léty prověřená díla, nikoliv nová avantgardní tvorba).

„Vysoká“ kultura lákala právě svou náročností a zdánlivou nedostupností, čtenářské pokroky byly zdrojem hrdosti a za zmínku stojí také fakt, že dělnické kulturní spolky se věnovaly i něčemu, co bychom dnes popsali jako rozvoj mediální gramotnosti a boj s dezinformacemi.

Situace se v Británii a dalších západních zemích začala měnit až v průběhu 30.-60. let, kdy se postupně objevil rozhlas a televize, pak i specifická kultura mládeže a různé subkultury, které daly vzniknout tomu, co dnes většinou označujeme jako současnou popkulturu. Ta začala být pro nižší společenské vrstvy chápána jako vhodnější či přirozenější a od toho byl již jen krůček ke schématům, ve kterých o kultuře a cílovém publiku různých žánrů přemýšlíme dnes.

Rose k tomu ovšem dodává, že to není celý obraz věci. Pro úplnost je potřeba doplnit, že svůj díl viny nesou i spisovatelé a další umělci z řad poválečné „alternativní“ kultury a bohémských kruhů, kteří většinou nad lidovými masami ohrnovali nos a aby jejich tvorba byla skutečně progresivní a alternativní, z logiky věci se musela vůči masovému vkusu vymezovat, být k němu schválně nepřístupná a nepřátelská.

K tomu si přisadila i mladší generace akademiků, kteří opustili studium klasických děl a vrhli se na (jinak jistě potřebné) analýzy popkultury. Výsledkem je situace, kdy dnes v určitých vrstvách stále bují elitářské snobství a vedle toho zároveň kvete i nezřízený poptimismus, který hlásá, že marvelovky jsou totéž, co Faulkner, a na vysokou kulturu se můžeme bez výčitek vykašlat.

Tento posun probíhá v západní kultuře už desítky let a skvěle ho vystihuje i otřepaná hláška z filmu Marečku, podejte mi pero!, kde profesor ve večerní škole říká, že i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále. Dnes to vnímáme jako jasný humor, čiší z toho trocha arogance (tuším, že scenáristé Svěrák a Smoljak nikdy ve šroubárně nepracovali), ale jak ukazuje Roseova studie, bývaly doby, kdy mnozí skladníci skutečně Vergilia rádi četli, když už ne v originále, tak alespoň v překladu.

Nemusíme ovšem vést debatu jen kolem chudých vrstev a příslovečných šroubáren. Příliš malá a zároveň velká očekávání dopadají takřka na každého z nás, protože jen málokdo se považuje za nejvyšší intelektuální kapacitu a na některé typy kultury si zkrátka netroufáme.

Tuto úzkost skvěle rozebírá blogerka Celine Nguyen ve své eseji o tom, jak začala číst Proustovo Hledání ztraceného času. Vysvětluje, že sice má vysokoškolský titul, ale nikdy nestudovala humanitní obory a má nulové literární vzdělání – o Proustovi tedy nic nevěděla, neměla tušení, že jeho rozsáhlá románová série je považována za notoricky těžké a složité dílo, a pustila se do něj proto zcela bez předsudků a očekávání.

Zjistila, že je to skvělá, zábavná a myšlení rozvíjející kniha. A následně jí došlo, jak moc nám kazí život nesmyslná očekávání a dojem, že literatura s velkým L je podivná věc jen pro vzdělance a snoby – tedy onen relativně moderní náhled, jehož genezi ve své studii zevrubně popisuje Jonathan Rose.

Spousta nejen mladých lidí v kulturním rozvoji ustrnula nebo se do něj vůbec nepustila, protože jim zkrátka někdo řekl, že údajně složité romány, filmy či hudba „nejsou pro ně“, oni si pak toto nízké očekávání zcela zvnitřnili a po Proustovi už by je nikdy nenapadlo sáhnout.

Často to vede i k pochybnému konceptu „startovací“ literatury, kdy mladým čtenářům automaticky podsuneme nějakou tu nenáročnou fantasy a předpokládáme, že do Annie Ernaux se pustí až časem, což ale může jejich seberozvoj nesmyslně přidusit. A na druhou stranu se samozřejmě řada lidí z řad vzdělaných elit užírá tím, že se od nich očekává, že budou od rána do večera rozvíjet svůj kulturní kapitál, a pak trpí zbytečnými výčitkami svědomí, když se na chvíli zahledí do instagramu či videoher.

Nguyen dodává, že na své neplánované cestě k „vysoké“ literatuře zjistila, že řada výhrůžně působících románů může být vlastně docela vtipné čtení (notoricky zábavný špalek je v tomhle ohledu třeba Bílá velryba). Najednou se tak ukáže, že oddělování „umění“ a „zábavy“ je naprosto umělá a zbytečná koncepce. Pokud ji opustíme, obratem se zbavíme i spousty dalších předsudků, a v úvodu popisovaná debata se ukáže v naprosto jiném světle.

Za údajný úpadek gramotnosti nemohou telefony, ale spíše socioekonomické nerovnosti, které následně vedou ke vzniku pokryteckých očekávání a představ, že náročná kultura je jen pro elity, popkulturní brak pro všechny ostatní, a tyto dvě sféry jsou v nesmiřitelném konfliktu světla a temnoty.

Když přestaneme být na sebe i jiné v oblasti kulturní spotřeby příliš přísní, ale zároveň nebudeme nikomu předem odpírat ambice a chuť objevovat nové věci, bude náš život hned výrazně lepší. Navíc už nebudeme muset psát další glosy o úpadku kultury a hloupnutí světa a v ušetřeném čase můžeme třeba radši v klidu sjíždět TikTok na míse.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.