Pod čarou: Psaním do sešitu zlé technologie neporazíme

Panika z negativního dopadu technologií na gramotnost či vzdělanost není ničím novým, ale v poslední době kvůli rozvoji AI nástrojů její vlny přicházejí takřka každodenně. Nejprve tu bylo tradiční zděšení okolo údajného rozkladu literatury a čtenářských návyků. A když se ukázalo, jak skvělým zlepšovákem pro podvádění ve školách je ChatGPT, přišla i bouřlivá diskuze okolo líných studentů, kterou jsem v tomto newsletteru také nedávno rozebíral.

Vedle znepokojivých varování a morálních apelů se začaly objevovat i různé praktické návrhy, jak údajnou krizi v oblasti gramotnosti a vzdělávání řešit. Najde se mezi nimi spousta dobrých nápadů, které ale zároveň prozrazují, jak se z technologií stal univerzální strašák a přestali jsme kriticky řešit, proč a jak je vlastně používáme.

Výstižně to ukazuje debata o sešitech a tužkách, které se logicky ukázaly jako nejrychlejší a nejpřímější řešení AI podvodů ve školách. V komentáři pro Seznam Zprávy se už boomu sešitů s odkazem na analýzu ve Wall Street Journal před časem věnoval Miloš Čermák. Ve stručnosti jde o to, že se řada amerických univerzit vrací ke zkouškám v podobě ručně psaných esejí či testů v papírových sešitech, tzv. blue books. Studenti sice na staronový systém nadávají, ale problém s texty vyrobenými v ChatGPT to elegantně řeší a učitelé si sešity nemohou vynachválit.

Na obecné úrovni proti tomu nelze nic namítat, ale zajímavý je jazyk, kterým je návrat k ručnímu psaní obhajován. Učitelé i komentátoři to často podávají se zkroušeně omluvným tónem, jako by se styděli za to, že se musí vracet k zastaralým věcem a nedávají prostor zajímavým technologickým novinkám. Opakuje se domněnka, že školy musí jinak pružně reagovat na technologický rozvoj a zavádět do výuky novinky, se kterými se studenti v životě (čti – na trhu práce) budou jistě potkávat. Návrat k sešitům je pak jen nutné zlo potřebné ve chvíli, kdy se technologická jízda nějakým omylem dočasně vymkla z rukou.

Jde ale o automatický předpoklad, který není podpořen žádnými konkrétními argumenty a dovedně zakrývá, proč se vlastně „staré“ metody nejen na univerzitách přestaly používat. Došlo k tomu totiž už dávno před příchodem ChatGPT kvůli tlaku na efektivitu a nezpochybňovanou modernizaci.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Zajímavým čtením je v tomto ohledu článek, ve kterém hudební kritik Ted Gioia vzpomíná, jak na konci 70. let studoval filozofii na Oxfordu a jak jsou tehdejší metody výuky nejlepší ochranou proti AI. Konkrétně vychvaluje ústní zkoušky či ručně psané eseje, přednášky s intenzivním kontaktem učitele a studentů, tvrdá zkoušková pravidla a obecný důraz na přímý lidský kontakt ve všech oblastech akademického života.

Všechno to jsou velmi pádné návrhy, které ale rozhodně nemusíme vyhrabávat ze zaprášených hromad středověkých zvyků na staré britské univerzitě – jde o metody, které se na většině vysokých škol používaly ještě relativně nedávno a nesmetly je nové technologie, ale hlavně přechod k průmyslovému modelu vzdělávání včetně standardizovaných Scio testů a dalších zlepšováků, které mají s reálným ověřováním studentských znalostí a pokroku jen pramálo společného.

A když se na celou věc podíváme ještě pozorněji, zjistíme, že mezi logickými a produktivními nápady na jedné straně a morální panikou na straně druhé je jen velmi tenká hranice.

Nikde totiž není řečeno, proč by se zkoušky a eseje nemohly místo sešitů psát třeba na počítačích bez připojení k internetu (pamatuji si, že jsem tak někdy v půlce nultých let psal slohové cvičení u maturity). A nikdo také neřeší, proč se debata o (jistě potřebném) rozvoji studentské gramotnosti velmi často automaticky zvrhává v obecné velebení „literatury“ zosobněné závějemi moudrých papírových knih.

Tuto mentální zkratku hezky ilustruje třeba komentář britského básníka Lukea Beesleyho, který na stránkách Guardianu přemítá o tom, že hrozba AI a přesycení technologiemi ve spisovatelích a dalších „psavcích“ jistě vyvolá odpor k počítačům a nastane renesance ručního psaní do sešitů, ze kterých dýchá lidskost a navíc slouží jako důkaz, že danou věc nenapsal chatbot.

Je to argument plný praktických děr a vše se zvrhne do parodie ve chvíli, kdy Beesley začne velebit krásy mléčně béžových stránek kvalitních zápisníků, drahé japonské tužky a německá ořezávátka – z podružných fyzických rekvizit psaní a čtení se totiž pro řadu lidí stává samoúčelný fetiš.

Poznámky a rukopisy ručně píše řada lidí, kterým to z různých důvodů vyhovuje (a řada výzkumů také ukazuje, jak to podporuje paměť a fixaci myšlenek), ale je celkem jedno, zda si vše načrtneme lacinou propiskou do školního sešitu, nebo vrazíme velké peníze do značkového diáře. Záliba v luxusních psacích potřebách není znakem spisovatelského talentu (může tu být i nepřímá úměra), a když si ze sešitů i papírových knih uděláme modlu, ocitáme se na šikmé ploše.

Často se to totiž zkombinuje s jinými nářky na neuvážené novoty a výsledkem je velmi stereotypní a nebezpečná představa o realitě. Na jedné straně je starý dobrý svět, kde kvete tradiční vzdělanost, děti píšou krásnou kurzivou do sešitů s pečlivě narýsovanými okraji, intelektuálové dlí mezi zaprášenými svazky a z nich si plnicími pery vypisují moudra. A ten teď trpí pod nástupem zlého, moderního a přetechnizovaného světa, kde knihy míří na skládku, vše je falešné, digitální a prázdné, vládne laciná zábava vyrobená roboty a negramotná mládež jen zírá na barevně blikající displeje.

Může to působit poněkud přehnaně, jenže zdaleka nejde jen o názorový vesmír hospodského žvanila, kterému ujel vlak. V podstatě totéž, jen poněkud vzletnějším jazykem, nedávno v rozsáhlé eseji pro Harper’s Magazine napsal oceňovaný norský spisovatel Karl Ove Knausgård, kterého jistě nejde označit za zakyslého strýce nadávajícího na internety.

S legrační bezelstností se svěřuje, že posledních 40 let příliš nepřemýšlel nad tím, jak „počítače“ vlastně fungují, a až teď jej to začalo trápit, protože mu přijde, že je kvůli nim svět nějak prázdný a falešný. Stěžuje si, že vše je dnes zprostředkováno technologiemi, svět nelze nahlédnout jinak a ze života nám proto mizí autentické zážitky, emoce a zkušenosti prožité na vlastní kůži.

Internet v nás podle něj vytváří pseudopaměť plnou věcí, které jsme reálně nezažili, a svět pak začínáme vnímat stejně jako počítače, tedy jen jako abstraktní reprezentaci. Jako protilék pak nepřekvapivě nabízí literaturu, která jako jediná dokáže lidem zprostředkovat onu autentickou životní zkušenost.

U spisovatele, který se proslavil podrobným autofikčním pitváním všech detailů svého života, je to asi pochopitelný názor. Na obecné rovině je ale literatura úplně stejnou abstrakcí a hrou se symboly jako onen kritizovaný „internet“ a „počítače“. Do Knausgårdovy vize autentické literatury založené na životní zkušenosti tak moc nesedí skutečnost, že Dostojevskij nikdy nikoho neumlátil sekerou a Tolkien nejspíš osobně neputoval s hobity do Mordoru.

Na konci eseje se pak pouští do debaty s mediálním teoretikem Jamesem Bridlem, který mu dobře radí, že technologiím je potřeba nejprve do hloubky rozumět, a tak z nich sejmout nádech temné mystiky. Jenže Knausgård si z toho opět odnáší jen přesvědčení o prázdném internetovém a autentickém „skutečném“ světě – který nejspíš zachrání jen láska k literatuře.

Existenciální přemítání norského literáta tak podrobně rozebírám proto, že jde o výstižný a zcela typický případ konců, do kterých nepoučená debata o dopadech nových technologií v Česku i ve světě velmi často vede.

Na začátku vždy stojí dílčí praktický problém – studenti podvádějí, údajně se čte méně knih, literární magazíny jsou zavaleny AI „rukopisy“. Vždy za něj do jisté míry (ale nikoliv výlučně) může nějaká nová, neuváženě nasazená či zkonstruovaná technologie.

Namísto toho, abychom nejprve zkoumali data a detaily (které nám třeba ukážou, že s úpadkem čtenářství to není tak horké) a pak kriticky řešili jak, proč a v čím zájmu se daná technologie využívá, sklouzneme k obecným hádkám a nakonec k výše popsané představě dvou světů – a pak v závislosti na svém přesvědčení začneme horovat za návrat k tradicím (řešením jsou jen sešity a papírové slabikáře) nebo naopak za divoký pokrok bez zábran (studenti potřebují jen AI výuku).

Témata okolo gramotnosti, čtenářských schopností, psaní a literatury se mění v prázdné symboly a argumentační zbraně, a výsledkem často bývá ona představa knížek a literatury (nejlépe v hmotné, papírové, staré a tedy „hodnotné“ podobě) jako univerzální obrany před digitální prázdnotou. S reálnou tvorbou a vnímáním literatury to nemá nic společného. Neřekne nám to nic o tom, proč studenti podvádějí, nepíší do sešitů nebo nečtou to, co by podle nás číst měli. A nedozvíme se ani to, jak složitě a nečekaně se spolu tyto imaginární „staré“ a „nové“ světy prolínají.

Pro vysvětlení se musím výjimečně uchýlit k mírně Knausgårdovskému postupu, kterému se jinak při psaní tohoto newsletteru snažím vyhýbat – totiž k podkládání argumentů příklady ze svého vlastního (a tedy nepříliš relevantního) životního stylu a zvyků.

Téměř žádné poznámky si už od školních let nepíšu ručně, protože mám naprosto příšerný, pomalý a i pro mě samotného nečitelný rukopis. „Online“ jsem téměř od rána do večera. A i když čtu nejspíš velmi nadprůměrně, devět z deseti knih včetně rozsáhlých románů konzumuji jako e-Books na displeji smartphonu, protože je to prostě levnější, rychlejší, praktičtější a jádro „knihy“ je pro mě především v abstraktní informaci, nikoliv fyzické formě.

Kdybych byl teenager a někdo by mě hodnotil z pozice nezasvěceného vnějšího pozorovatele, nejspíš by si pomyslel, že jsem typický příklad negramotné upadlé mládeže, která má prázdnou knihovnu, je přilepená na displeji, kde jistě jen zírá do TikToku, a zákaz telefonů a sociálních sítí by potřebovala jako prase drbání. A ještě zajímavější je, že když se se svými čtenářskými postupy někomu svěřuji, starší lidé nad nimi většinou pokrčí rameny, ale na čelo si klepou zejména moji mileniálští vrstevníci, v jejichž očích nejspíš neprojevuji „knížkám“ a analogové kultuře obecně dostatečně posvátnou úctu.

Mohlo by se zdát, že ona vyprázdněná a stereotypní debata o střetu starého a nového světa kopíruje konflikt odpovídajících generací (tedy „mladých“ vs. „boomerů“), ale tak jednoduché to nebude. Britský novinář a podcaster Hussein Kesvani nedávno na sítí X trefně podotkl, že hlavním hybatelem současných panik o úpadku gramotnosti či pozornosti kupodivu nejsou lidé ve věku zmiňovaného Knausgårda, ale mileniálové.

Ti začali do středního věku stárnout zrovna v době, kdy se rozjela (jinak jistě zcela oprávněná) vlna kritiky technologického průmyslu. A ta jim dala ideální rozhřešení všech osobních frustrací. Jednoduše řečeno, je přirozené, že už nás sociální sítě tolik nebaví, moc nám nedávají, lecčemu nerozumíme a obracíme se k zahrádkaření, výchově dětí či kutilství, protože tak už to v jistém věku bývá. Připustit si stárnutí ale není jednoduché, a tak jej často doprovází i nadávky na mladší ročníky, kterým tak trochu závidíme.

Dřív se to projevovalo třeba v panikách kolem populární hudby, drog či krátkých sukní, a teď se to zhmotňuje v pohoršení nad tím, jak mladé kazí sítě a internet – tedy stejné technologie, které jsme přes 20 let pomáhali rozvíjet, byli do nich nekriticky zamilovaní a teď nás popadla frustrace a zhnusení. Výsledkem jsou závěje vzletných komentářů o tom, jak technologie ohrožují vzdělanost, do kterých se občas pouští už třicátníci.

Mizí podrobnější analýza a vše se rozpadá v černobílé schéma – knihy, nebo sociální sítě; sešity, nebo chatboti. A jako vždy je i zde jediným lékem na paniku a stereotypy sebezpyt a pečlivější zkoumání reality. Jen tak totiž můžeme zjistit, která technologie opravdu podporuje vzdělanost a která jen plní kapsy Sama Altmana, a pak se podle toho zařídit, aniž bychom museli úplně odstřihnout kabely a odejít do lesů. A třeba si také všimneme, že psaní a čtení není totéž co tužky a knížky, protože svět a lidé bývají složitější než většina líbivých jednoduchých pohádek.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.