Pod čarou: Dřina nás stejně doběhne. Pohodlný digitální život není zadarmo

Proč dělat věci složitě, když to jde mnohem jednodušeji? Tak zní nepsaný reklamní slogan jakékoliv nové digitální technologie, jejíž prodejci nám slibují, že díky novému zařízení nebo službě se zbavíme zbytečné dřiny, život bude jednodušší a zbyde nám víc času na zábavu všeho druhu.

V současné digitální ekonomice ale důraz na pohodlnost zesílil natolik, že to vybízí k otázce, jestli věci neplynou až příliš lehce a jestli se přece jen někdy nevyplatí postupovat zdánlivě překonanými pomalými metodami. Pohodlí je návykové a lidé si neradi připouštějí jeho odvrácené stránky. Často k tomu proto dojde až ve chvíli, kdy můžeme rozhořčeně kritizovat někoho jiného – nejlépe línou a nezvedenou mládež.

Na sociálních sítích se tak v posledních dnech rozvinula bouřlivá debata nad reportáží Jamese Walshe pro New York Magazine, která popisuje masivní rozmach AI podvodů na amerických univerzitách. Zpovídaní studenti pomocí ChatGPT a dalších AI nástrojů nejen vyrábějí eseje a seminární práce, ale spoléhají na ně i při všech dalších studijních aktivitách. Oslovení pedagogové pak podléhají frustraci a zvažují, zda mohou vysoké školy v současné podobě vůbec přežít.

Pohoršení nevyvolal ani tak samotný fakt, že studenti podvádějí a opisují – to je ostatně odvěký problém a i sám Walsh podotýká, že byznys s psaním seminárek za peníze bujel už dávno před ChatGPT. Pozoruhodný je spíš přístup studentů, kteří nechápou, proč by AI neměli používat, a řada z nich se bez ní vůbec neobejde. Objevují se námitky, že když jde daný úkol odbavit prostřednictvím AI, nemá s ním smysl ztrácet čas, a také celkem trefně mířené útoky na pedagogy, kteří AI používají také.

Je otázkou, jaký je skutečný rozměr této údajné krize a jakou roli v ní hraje specifické prostředí amerických univerzit. Skutečnost, že studenti opakovaně zdůrazňují jednoduchost a jakousi přirozenou samozřejmost používání ChatGPT, ale naznačuje, že jde jen o dílčí část mnohem širšího problému, který zasahuje všechny vrstvy společnosti.

Už v dobách, kdy digitalizace nejrůznějších služeb teprve startovala, se začala objevovat fráze, že danou věc teď bude možné odbavit „jedním kliknutím“. Digitální ekonomika skutečně řadu činností zjednodušila a snadno proto můžeme podlehnout dojmu, že zatímco „starý“ hmotný svět byl zoufale klopotný a zdlouhavý, ten digitální disponuje přirozenou hladkou plynulostí.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Nechce se vám pro jídlo do supermarketu nebo restaurace? Není nic jednoduššího než si jej skrz aplikaci snadno nechat dovézt kurýrem. Seznamování na koncertech a v hospodách je moc složité? Také to vyřeší aplikace, která ze svajpování potenciálních partnerů dělá zábavnou hru. Samoobslužná pokladna odstraní případný zbytečný potlach s prodavačkou, jiná aplikace nás zase zbaví otravného telefonátu s taxikářem.

Důraz na jednoduchost a snadnou čitelnost bez nečekaných překážek a změn se navíc projevuje i v „měkkých“ kulturních kontextech. Do módy jde přehledně škatulkovaná žánrová literatura, ve které čtenář dostane přesně to, co chce. Podobnou logiku využívají i streamovací platformy, v jejichž optimalizované nabídce nás rozhodně nepřekvapí žádný příliš znepokojivý film či seriál. Minulý týden jsem tu psal o tom, jak se i chutě módních jídel stávají co možná nejjasnější a snadno čitelné, a ve výčtu příkladů by šlo ještě dlouho pokračovat.

Nástup AI nástrojů pak tento posun k plynulosti dál posiluje. Nechat si problém vysvětlit chatbotem je mnohem jednodušší než se prokousávat výsledky internetových vyhledavačů, které navíc také už delší dobu přecházejí od odkazů na externí weby k vlastním AI shrnutím.

O tom, jak ChatGPT zjednodušuje psaní banálních textů či tvorbu obrázků, asi není potřeba víc diskutovat. A pak už je jen krůček k debatám o AI terapeutech nebo virtuálních AI kamarádech či partnerech, kteří jsou na rozdíl od těch lidských také předvídatelnější a konverzace s nimi plyne bez zádrhelů.

Všudypřítomná jednoduchost, dostupnost a hladký průběh řady každodenních, digitálně zprostředkovaných aktivit nevyhnutelně vede i ke kritice. Někteří lidé začínají docházet k názoru, že „digitální život“ je až moc snadný a chybí nám trocha dřiny a hrabání v hlíně po vzoru našich předků. Jenže pokud teď začínáte tušit, kam tímto výkladem mířím, nejspíš vás budu muset zklamat.

Kritika vyprázdněného digitálního života mladých, elit či kohokoliv dalšího, kdo má díky novým technologiím vše nějak příliš jednoduché a „zadarmo“, je zlatým dolem pro řadu konzervativních myslitelů, kteří jako na běžícím páse produkují populární zamyšlení o tom, jak upadající hédonická společnost míří do záhuby a potřebuje víc kázně, odříkání, utrpení a boje s překážkami.

V Česku si na tom udělali jméno lidé jako Tereza Matějčková nebo Anna Hogenová, v zahraničí na trochu zajímavější úrovni třeba Byung-Chul Han, ale v zásadně jde vždy jen o sofistikovanější verzi argumentu známého z každé hospodské debaty – rozežraným lidem holt schází přísnější fotr, farář či vojna, která by je postavila do latě (neboli by řečeno módními frázemi „znovu našli sami sebe”).

Tento typ konzervativní kritiky je typický tím, že sice dokáže dobře vystihnout reálný společenský problém, ale naprosto selhává v hledání jeho příčin a řešení. Debaty o morálce většinou jen zakrývají skutečnou podstatu věci, což se ukázalo i při pobouřených reakcích na reportáž o podvádějících studentech, které lze snadno onálepkovat jako líné a nemorální a tím vše smést ze stolu.

Rozhodujícím faktorem tu ovšem nejsou morální hodnoty, ale (jako ostatně vždy) peníze a možnosti, které se nám díky nim otevírají.

Online objednávka jídla, pokec s chatbotem, seznamovací aplikace nebo výroba seminárky skrz ChatGPT jsou zdánlivě nesouvisející aktivity, které ale mají jeden společný prvek – vždy nějakým způsobem odstraňují ze života překážky, úsilí a prostoje. Hladká plynulost veškeré komunikace, zábavy, nákupů a dalších aktivit je zásadním lákadlem digitálních platforem a často jsme za ni ochotni i slušně zaplatit – zvlášť v případech, kdy nás nejdřív provozovatel dané služby nechat namlsat její levné či zcela bezplatné (a většinou notně ztrátové) verze.

Dříve se tak hovořilo o tzv. mileniálských lifestylových dotacích, kdy jsme si zvykali na dočasně mimořádně levné služby typu Airbnb nebo Uber, a stejnou taktiku teď používají AI firmy, které zmiňovaným studentům nabízejí lepší placené verze svých nástrojů na omezenou dobu zdarma a dostávají je tak do svých osidel. Když pak ale znovu zvednou ceny, všem najednou dojde, že nic není zadarmo a neodolatelně lákavá lehkost digitální ekonomiky má i svou odvrácenou stránku.

Jednoduchost a plynulost, se kterou se v digitální ekonomice obchoduje, se dá popsat i jako absence tření (anglicky friction). A právě toto tření je klíčem k pochopení toho, jak a proč páchají nové digitální služby a platformy velké škody v řadě sektorů ekonomiky a společnosti.

Zásadním čtením je v tomto ohledu čerstvá esej ekonomky a blogerky Kyly Scanlon, která upozorňuje, že tření není žádný abstraktní filozofický pojem či metafora, ale zcela reálná (a v mnoha případech hmatatelná) komodita, kterou lze definovat i jako „úsilí nutné pro průchod daným systémem“. Jádro jejího argumentu by se tak dalo popsat jako „zákon o zachování tření“ – tření nikam nemizí, a když ho odněkud odstraníme, pouze se přesune jinam.

Jednoduchým příkladem tohoto procesu mohou být externality, které vznikají při provozu dovážkové služby na jídlo z restaurací. Prostřednictvím aplikace si koupíme nejen špagety, ale také se zbavíme tření – tedy nutnosti dojít si pro ně sami pěšky. Tření se ale přesouvá na záda kurýra, který cestu musí podniknout za nás. Další kus dopadne na restauraci, která přijde o část zisku kvůli provizi pro dovážkovou službu, a více tření v podobě úbytku zákazníků musí řešit i večerka, kolem které bychom jinak prošli a koupili si ke špagetám láhev vína.

Nějaká forma tření v tomto procesu dopadá skoro na všechny (i my coby pohodlní konzumenti přijdeme o peníze a ráno zas musíme do práce, což je dost bolestivá forma tření), s výjimkou samotné parazitické platformy, která s minimálními náklady jen kasíruje tučné zisky. Kdybychom ale řešili jen toky peněz, nebude to k pochopení věci stačit – až koncept tření nám umožňuje poznat skutečnou povahu systému.

Scanlon dochází k myšlence, že zatímco hmotný svět je plný tření, ten digitální nikoliv – bohužel ale jen proto, že z hmotného světa doslova vysává hodnotu a tření do něj naopak hrne zpět jako nepříjemný odpad.

Často se píše o tom, jak je digitální svět vyprázdněný a ničí hmotnou autenticitu, nebo jak nám nové platformy neumožňují poznávat nečekané krásné věci, protože algoritmus Netflixu nám jen tak neukáže obskurní artový film nesouvisející s našim diváckým profilem. Zní to jako vágní domněnky, ale právě koncept tření ukazuje, že jde jen o projev tvrdých ekonomických vztahů a jejich změn pod vlivem nových technologií.

Proto je také digitální ekonomika posedlá optimalizací a snahou o co nejhladší zákaznickou zkušenost – dobře to zná každý, kdo se někdy věnovat online obchodu či marketingu a bádal nad tím, jak konzumenta dovést co nejpřímější cestou k nákupu bez zbytečných odboček a vyrušování.

Pokud nemusíme chodit na zpravodajské weby (a tedy čelit tření) a informace a zábavu nám algoritmus sází před oči rovnou, zisky platforem rostou, a stejný mechanismus funguje i při práci s AI. A proto také AI firmy tak tvrdě bojují proti regulaci a kontrole svých modelů – čím méně nám chatbot odmlouvá a čím ochotněji plní jakékoliv rozkazy (a tedy nás zbavuje tření), tím více jsme za něj ochotni platit.

I v těchto složitějších případech se tření jen přesouvá jinam stejně jako při dovážce špaget. Když chatbot usnadňuje tvorbu a šíření dezinformací, vyvolá tím spoustu tření při následných společenských konfliktech. Když místo skutečných kamarádů (spousta tření) budeme mít ty virtuální bez tření (což je skutečná aktuální vize Marka Zuckerberga), nejspíš budeme dost osamělí, což zase způsobuje řadu problémů pro nás samotné i naše okolí.

Když prostřednictvím digitalizace, AI automatizace a vyhazovů zeštíhlujeme státní aparát po vzoru Muskovy agentury DOGE, podrýváme tím jeho kontrolní funkci a tření se opět jen zametá pod koberec – míří třeba k lidem, kteří budou muset místo s živým úředníkem marně debatovat s chatbotem.

Scanlon v této souvislosti cituje slavného investora Warrena Buffetta, který také upozorňuje, že vyhýbáním se tření jen odsouváme problémy dál do budoucnosti a zdaleka to neplatí jen pro sektor digitální ekonomiky. Pokud nebudeme do školství, zdravotnictví či infrastruktury investovat teď (nepříjemné tření v podobě výdajů, zvyšování daní apod.), budeme za to později platit mnohem víc, protože tření, tedy třeba i úsilí nutné k jízdě na děravé neopravené silnici, prostě nikdy nezmizí.

Když se podíváme na tento výčet příkladů, možná nám začne vrtat hlavou, proč už predátorskému modelu digitálních platforem někdo dávno nepřistřihl křídla a nezačal tento neudržitelný byznys reformovat.

Má to samozřejmě řadu politických a ekonomických příčin, ale za zmínku stojí v kontextu tohoto newsletteru především fakt, že digitální platformy drtivě vítězí po marketingové stránce. Stali se z nich šikovní obchodníci s pohodlím (tedy absencí tření) a většinu uživatelů pak přesvědčili o tom, že tření je zbytečná a překonaná věc, které už v novém krásném digitálním světě nemusíme čelit (tedy alespoň pokud si to můžeme zaplatit).

Pohodlí je mimořádně příjemné a nesmírně neradi se jej vzdáváme – zdaleka nejvíc nadávek a nenávistných reakcí jsem ostatně kdysi schytal za newsletter, kde jsem si dovolil podotknout, že dovážkové služby jsou jen moderní variantou nájemního služebnictva.

Dobře to popisuje Kate Crawford v nedávném článku pro magazín Wired o AI agentech – také ti jsou mimořádně rozporuplnou technologií se spoustou negativních externalit, ale nikdo si nedovolí kritizovat vynález, který je zdánlivě ku propěchu všech a zbavuje nás otravné práce.

Platí zde odvěká zásada „co oči nevidí, to srdce nebolí“ – zejména v případech, kdy se tření zdánlivě rozpouští do nicoty a jako facka se nám vrátí až v neurčité budoucnosti. A jen málokdo si všímá, že hladký život v osidlech platforem a algoritmů nám navíc bere vlastní agendu a rozhodovací suverenitu, které se jen dál zbavujeme kvůli většímu pohodlí.

Pak je najednou více než jasné, co je ve skutečnosti špatně na studentech, kteří s pomocí ChatGPT bezstarostně proplouvají univerzitami. Jejich chování není samoúčelný morální poklesek, ale jen důsledek toho, že se celý vzdělávací systém v USA i v Evropě (Česko o tom coby země učilišť a továrnické lobby ví své) mění v hladce optimalizovanou přípravku budoucích zaměstnanců, kterou neruší žádné intelektuální odbočky „nepoužitelné v praxi“.

Studenti pak tuto populární logiku jen dotahují do důsledků a tření se dál zbavují pomocí AI. Výsledkem je sice tragický znalostní deficit a funkční negramotnost, ale toto tření přijde do hry až později, a navíc rozhodně netrápí AI firmy, které si v té době budou jen dál užívat své zisky.

Když jsme ve studentských letech souhlasně pokyvovali nad bonmoty o tom, že teď už se nemusíme biflovat zbytečné poznatky nazpaměť, protože stačí vědět, kde si je v případě potřeby vyhledat na internetu, ve skutečnosti jsme jen (i spolu s progresivními učiteli) naskočili na lákavou vizi pohodlí, efektivity a absence tření – úplně stejně, jako když si objednáváme dovážku kurýrem nebo místo srazu s přáteli v hospodě dáme přednost virtuálnímu chatu.

Scanlon i další autoři proto varují, že pokud se máme ubránit destruktivním vlivům digitální ekonomiky, musíme začít debatovat o tom, kde se tření můžeme zbavovat a kde je ho naopak lepší zachovat, i když je to otravné a nepříjemné. Platí to jak pro vzdělání a další zásadní veřejné služby a instituce, které pro větší bezpečí, spolehlivost a kontrolu občas musí dělat věci pomalu, draze a složitě, tak i u každodenních maličkostí.

V každém ekonomickém systému někdo profituje a jiný je brán na hůl. Neregulovaný trh s pohodlím ale nakonec poškozuje takřka všechny a prosperuje v něm jen hrstka zbytečných zprostředkovatelů. Jeho neférovost spočívá v tom, že zatímco při nákupu bot v obchodě nemá naše transakce žádný skrytý chyták (obchodník vydělá peníze a já nemusím chodit bos), využívání pohodlných aplikací a služeb má jen jednoho výherce – odložené a draze vykoupené tření se nám nakonec stejně vrátí jiným způsobem, ale peníze už navždy zůstanou v kapsách lídrů Silicon Valley.

A i když systémové změny nejspíš nejsou na pořadu dne, náš přístup k pohodlí můžeme začít měnit i na osobní rovině. Když napíšeme esej bez pomoci AI asistenta nebo jdeme do restaurace osobně, vždy se tím nějakým způsobem bráníme tomu, aby nás úlisný zprostředkovatel digitálního pohodlí dostal přesně tam, kam chce – tedy rychle, přímo a nesmírně komfortně rovnou před pomyslný či skutečný regál s jeho zbožím, bez kterého se už nebudeme moci obejít.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.