Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jsou dva druhy lidí. Jedni píší proto, aby zaznamenali, co si myslí. A druzí proto, aby to zjistili. Patřím k těm druhým. Už se mi mnohokrát stalo, že jsem si sedl k počítači, abych napsal komentář založený na „něčem, co si myslím“. Až při jeho psaní jsem ale zjistil, že si ve skutečnosti „myslím“ něco jiného.
Psaní je k našim myšlenkám nelítostné. Nepromíjí slabé argumenty, logické lapsy a nepřesně formulované věty. Psaní je zároveň pracné a zdlouhavé. A čím nepořádnější je naše myšlení, tím je psaní pracnější. Jinými slovy, když chceme něco napsat dobře a čtivě a zároveň s tím mít co nejméně práce, musí být i myšlenky jasné a přesvědčivé.
To je podle mě nejdůležitější funkcí psaní. Ano, psaní je zároveň způsob, jak komunikujeme a zaznamenáváme informace. Každý den píšeme a čteme spousty takových „užitkových“ textů: jsou to všechny ty zápisy z porad, návody k použití, oficiální dokumenty plus bezpočet e-mailů, které zaplavují naše mailboxy.
Když nás v jejich psaní i čtení nahradí AI, například ChatGPT, nic tak hrozného se nestane. Ale psaní jako způsob, kterým formalizujeme a zaznamenáváme své myšlení, bychom si od AI neměli nechat vzít. Protože to ohrozí naši schopnost myslet.
Čímž se obloukem dostávám k textu ve víkendovém vydání deníku Wall Street Journal, který popisuje to, jak se nejnovějším high-tech nástrojem pro boj s AI ve školách stal… papírový školní sešit z roku 1920. Prodeje „blue books“ vzrostly o osmdesát procent. Jestli tohle není dokonalá metafora naší doby, pak nevím, co je.
Rodinná firma Roaring Spring Paper Products ze státu Pensylvánie se nečekaně ocitla v roli Davida bojujícího s Goliášem jménem generativní AI. Jejich staletá receptura - papír, inkoust, sešívání - se stala zbraní poslední instance proti algoritmické invazi do škol.
Analogie s fyzickou kondicí, kterou v článku použil profesor z Tulane - „psát eseje s pomocí ChatGPT, je jako jít do posilovny, kde za vás zvedají váhy roboti“ -, je trefnější, než si možná uvědomujeme. Vynález kola a následně všech možných dopravních prostředků nám nevzal schopnost se pohybovat „po svých“. Do značné míry je ale důvodem, proč žijeme v éře obezity, nikoli hladu. Kdo chce být „ve formě“, hodně chodí, běhá nebo cvičí v posilovně. Ne proto, že musí, ale že chce. Obecně platí, že jsou to obvykle ti vzdělanější, ambicióznější a bohatší.
Asi podobný druh lidí bude „trénovat“ psaním mozek. A tak jako dnes existuje významná část společnosti s nadváhou, hrozí riziko, že se k nadváze přidá mentální nedostatečnost. Neschopnost logicky přemýšlet, formulovat přesně argumenty a dělat dobrá rozhodnutí. Obojí není něco, co máme jako lidi automaticky (byť naše genetické „tovární nastavení“ nepochybně hraje roli), ale co se formuje a vytváří ve škole. To je největší výzva, které dnes školy a učitelé čelí v souvislosti s AI: že v tomhle úkolu budou selhávat.
Generativní AI je nová věc. Jakkoli můžeme mít pocit, že dva a půl roku je dost dlouhá doba (a pro jednotlivce ano, spousta z nás používá AI zcela běžně a každodenně), tak pro instituce typu škol je to zanedbatelné. Učitelé i žáci si novou technologii stále teprve „osahávají“, neexistují výzkumy a studie, které by se mohly stát podkladem nějaké „evidence based“ koncepce. Postupujeme metodou pokus a omyl.
Skutečná otázka není, zda studenti budou, nebo nebudou používat AI. Budou. Otázka je, zda je naučíme používat ji inteligentně, nebo je budeme trestat za to, že žijí ve své době. Problém je v tom, že zatím nevíme, jak vzdělávat a naučit přemýšlet generaci, která už s AI vyrostla. To bude trvat mnoho dalších let. Ale není čas čekat.
Papírové sešity a psaní rukou vypadají jako zoufalý krok. Cože, v době počítačů, textových editorů s prediktivními algoritmy a iPhonů, které perfektně přepíší všechno, co jim nadiktujete? Není rukopis něčím zbytečným a až směšně zastaralým, jako bylo pro mou generaci vyrůstající před padesáti lety třeba logaritmické pravítko?
A jak zabráníme tomu, aby si esej žáci nejdřív vygenerovali s pomocí AI, a pak ji „jenom“ přepsali? Nijak. Ale už tím, že budou text přepisovat, se jim v hlavě „rozběhne“ proces myšlení. A možná (opravdu jen možná, ale jaké máme jiné možnosti?) někteří zjistí, že je jednodušší a zábavnější psát „z hlavy“, ne opisovat z displeje mobilu.
Papírové sešity jsou řešením nepochybně nouzovým a zároveň provizorním. Ale má někdo nějaký jiný, lepší nápad?
