Pod čarou: Vzpomínka na Gandalfa potěší. Nerdství už ale nechme za sebou

Nostalgického ohlížení není nikdy dost, a tak se v poslední době na sociálních sítích vynořil další účinný spouštěč mileniálských slziček. Letos uplyne 25 let od premiéry prvního dílu filmové trilogie Pán prstenů, a všichni proto začali sdílet klipy z legendárního fantasy trháku, ve kterém na plátna vtrhli hobiti, elfové a skřeti a nenávratně přeorali krajinu mainstreamové popkultury.

Jacksonova adaptace Tolkienova románu byla bezpochyby skvělá a sladkobolné vzpomínky jsou namístě – lidé právem připomínají mimořádné herecké výkony, odvážnou režisérskou vizi, dodnes obdivuhodnou práci se speciálními efekty a poctivé filmařské řemeslo, které bychom v současné unylé netflixovské kaši hledali jen stěží.

Při opětovném sledování dobrodružství Froda Pytlíka a jeho kumpánů se ale nejde ubránit také určité hořkosti. Každá mince má dvě strany a i když byla filmová fantasy sága jistě unikátní počin, pomohla také odstartovat nerdskou vlnu, která už dnes populární kulturu spíše dusí, než oživuje.

Filmový Pán prstenů nebyl zdaleka jediným spouštěčem tohoto trendu. Pár týdnů předtím měl v listopadu 2001 v kinech premiéru i Harry Potter a Kámen mudrců. Už v roce 1999 uchvátil diváky Matrix nebo první díl nové Star Wars trilogie. Rok 2002 odstartoval vlnu superhrdinských adaptací úspěšným Spider-Manem. Pár let poté přišlo občas vysmívané, ale mimořádně vlivné Stmívání, a když v roce 2011 začala vysílat seriálová Hra o trůny, kulturní obrat byl už téměř dokonán.

Kdyby si v 90. letech dospělí kolegové s běžným kulturním vkusem vyměňovali u kafe v kanceláři postřehy o nových seriálových zážitcích ze světů rytířů, zombies a draků, nejspíš by to vyvolalo nejedno pozdvižené obočí, ale dnes na tom není nic zvláštního. A když se ohlédneme za zásadními kulturními milníky prvních dvou dekád 21. století (jak je to teď oblíbeným zvykem), zjistíme, že právě tato nerdská vlna či obrat byla jednou ze zásadních, ale kvůli svému úspěchu a všudypřítomnosti paradoxně málo reflektovaných změn.

Kdo se dnes pustí do kritiky tohoto typu žánrové tvorby, koleduje si o nepěknou fanouškovskou reakci, a tak je nejprve potřeba sepsat pár upřesnění.

Na typicky „nerdských“ žánrech a koníčcích typu fantasy, superhrdinů, RPG her apod. není na obecné rovině nic špatného, právě naopak. Často se na tomto poli dají najít mimořádně kvalitní a zajímavá díla (průběžně se jim ostatně věnuji i v tomto newsletteru) a pranýřovat nelze ani samotné fanouškovství. Složitý je navíc i koncept nerda, který dříve označoval jakéhokoliv zaníceného nadšence pro okrajová hobby a nelze ho vždy redukovat jen na stereotyp asociálního outsidera fandícího žánrovému braku.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Aktuální problém ale nespočívá v prostém faktu, že lidé začali mít více rádi fantasy, anime, horor nebo superhrdiny. Jde o to, že se z nerdství v kultuře stala až totalitní síla, která svými rozměry vytlačuje jiné, dříve populární oblasti tvorby. A je zajímavé sledovat, jak k tomu došlo, protože nerdský obrat rozhodně nevyvolalo jen pár úspěšných filmových blockbusterů.

Velmi oblíbená je teorie, že nerdi zkrátka získali peníze a moc. Podrobně ji před pár lety rozvedl třeba Stephen Bush ve Financial Times, který podotýká, že kdysi chudí zastydlí teenageři vyrostli a mají dost peněz, které neváhají utratit za své koníčky a kulturní průmysl jim rád vychází vstříc.

Jistě je pravda, že když většina nových „digitálních“ elit typu Billa Gatese, Marka Zuckerberga, Elona Muska apod. patří ke zcela stereotypním nerdským kádrům, má to na podobu kultury nezanedbatelný vliv. Jenže to pořád zcela nevysvětluje, proč nerdským koníčkům postupně propadli i lidé, kteří by si o ně dřív neopřeli vidle.

Jak už to v podobných situacích bývá, do hry vstoupilo hned několik souběžných a navzájem se posilujících procesů a trendů.

V posledních 20 letech nerostla jen obliba fantasy a podobných žánrů, ale také móda fanfikce a dalších forem fanouškovské tvorby, které už dnes slaví totální kulturní vítězství.

Čerstvá analýza na webu Defector přehledně vypočítává, jak se dnes nakladatelé perou o slibné autory a původně zdola vznikající fanouškovská tvorba se stala zcela mainstreamovou záležitostí, jejíž principy kopírují i profesionální spisovatelé v jiných oblastech – příkladem může být nyní v seriálu zpopularizovaná romance Heated Rivalry, jejíž autorka Rachel Reid ji v rámci propagace kdysi přepisovala právě i do fanfic ze světa marvelovských superhrdinů.

Nejde jen o samotný formát fanfikce. Před časem jsem už v Pod čarou psal o tom, jak se z fanouškovství stal univerzální princip, který prolomil hranice kultury a prosakuje i na pole byznysu či politiky – své nadšené fanoušky mají také různé značky či političtí lídři a ve veřejné komunikaci se najednou operuje s logikou, která dříve bývala k vidění spíš na fotbale nebo komiksových conech.

Nadšený fanoušek je ideální zákazník, protože neváhá nakupovat závěje všeho, co jen trochu souvisí s předmětem jeho zájmu. Pro kulturní průmysl zasažený nástupem internetu, sociálních sítí, streamovacích platforem apod. tak byla v posledních dekádách nerdská vlna požehnáním a vybudoval se kolem ní úspěšný obchodní model.

Díla s existující fanouškovskou základnou mají mnohem větší šanci na kasovní úspěch i viralitu na sociálních sítích. Populární franšízy a univerza typu Hvězdných válek, Harryho Pottera či Hry o trůny jsou proto vytěžovány až na dřeň. A skvěle do toho zapadá i princip streamovacích algoritmů, které divákům vybírají obsah na míru, a není proto nic jednoduššího než fanouškům zombie hororů sypat stále další příběhy plné oživlých mrtvol.

Jak ale ve zmiňované analýze podotýká Stephen Bush, komerční úspěch ještě nutně nevede k získání veřejného respektu a budování kulturního kapitálu. Tvorba dříve (často stereotypně) považovaná za teenagerský brak potřebovala ke svému výstupu na vrchol i určitý morální kredit. A zde se sílící nerdská vlna šikovně protla s nástupem poptimismu i s úpadkem tradičních médií a kulturní publicistiky.

Takzvaný poptimismus se na začátku milénia pustil do zcela oprávněné obhajoby „plytké“ popmusic a dalších žánrů, kterým se nadutí kritici dříve neprávem vysmívali a nebrali je vážně. Do velké míry to byl pozitivní proces, který kulturu osvěžil a otevřel novým vlivům a hlasům, ale principy poptimismu byly občas aplikovány dost neuváženě a promítly se právě i do sílící nerdské vlny.

Nejenže už nebylo vhodné někoho šikanovat za to, že ve volném čase místo koukání na fotbal hraje Dračí doupě nebo Warhammer, ale kyvadlo se překlopilo na druhou stranu – u mnoha lidí se vžil názor, že všechny formy a žánry jsou si rovny, každý si může koukat, na co chce, a nikomu nelze naznačovat, že osmá řada Mandaloriana je možná trochu kravina a měl by si radši rozšířit obzory u něčeho lepšího.

Ke změnám vkusu se přidaly i ekonomické tlaky. Generace mileniálů kvůli nevalným životním vyhlídkám dlouho odmítala dospět a propadla tak jistému kulturnímu dětinštění. Dospělí už mohou bez studu veřejně konzumovat obsah určený pro teenagery, digitální kulturu omladilo i zpočátku nadprůměrné zastoupení dospívajících na sociálních sítích a kulturní průmysl zase nadšeně reagoval.

Obsah „pro celou rodinu“ je výnosnější než specializovaná tvorba pro dospělé a pro mládež. A když rodiče i děti poslušně koukají na třetí seriálový prequel Harryho Pottera, není potřeba riskovat a vyhazovat peníze na nové nevyzkoušené náměty a autory.

Když si pak vedle sebe postavíme všechny zmíněné procesy a jejich následky, otevře se před námi dost neutěšený obrázek. Z nerdství, dříve spojovaného se stereotypem podivínských intelektuálů, se stalo spíše synonymum okázalého ignorantství a nezřízeného konzumu, a následně pak i příslovečná žába na prameni současné popkultury.

Je to argumentační linka, kterou před dvěma lety v povedené eseji rozvinul spisovatel Sam Kriss. Současnou mutaci nerda definuje právě jako vzorného spotřebitele, kterému nestačí zhlédnout jeden film, ale musí si dát hned celou sérii, k tomu pár prequelů, sequelů a spin-offů, a na závěr dokoupit tematickou videohru, triko i figurky.

Schází u toho ovšem jakákoliv hravost a nedílnou součástí nerdské vlny je tak podle Krisse fatální nedostatek nadhledu a odstupu. Občas lze sice narazit na povedené narážky a interní humor (dobrým příkladem může být třeba předloňský snímek Dungeons & Dragons: Čest zlodějů), ale takřka nikdo si už nedovolí dělat legraci ze samotného žánru i jeho příznivců. Osmdesátkový filmový Conan je dodnes zábavný, protože se nebral smrtelně vážně, ale Avengers si to nemohou dovolit, jinak by odhalili svou vnitřní prázdnotu.

Minulá dekáda dala popkultuře archetyp hipstera, kterému se časem všichni vysmáli pro jeho nafoukané kulturní snobství, ale Kriss upozorňuje, že v jeho stínu nepozorovaně vyrašil i mocnější a obchodně úspěšnější antagonista – nerd, který naopak udělal ctnost z úzkých obzorů, nenáročnosti a eskapismu. Jinými slovy nerd má rád věci jen proto, že existují, a postrádá běžná kritéria kvality.

Jakkoliv je to také trochu stereotypní náhled na věc, Kriss ho podkládá celkem pádným argumentem – když si někdo dovolí některé žánrové ikony právem zkritizovat, dočká se hysterické fanouškovské defenzivy, která často manipulativně zneužívá a ohýbá jinak pravdivé teorie aplikované v debatě o poptimismu (tedy že neexistuje vysoká a nízká kultura, elitářství je špatné, i zábavné žánrové obsahy mohou mít hloubku, kultura se musí otevřít outsiderům apod.).

Často to navíc fanoušci nedělají ze zlé vůle, ale z neznalosti, protože nic jiného na poli kultury už ani snadno poznat nemohli – jedním z typických rysů současného kulturního průmyslu je zacyklenost, se kterou se na streamovacích platformách jen protáčejí digitální obsahy z posledních cca 20 let. Na starší díla jde narazit jen stěží, a když pak dnes mladí diváci chválí filmové Bouřlivé výšiny, zatímco ti starší nikoliv, dost možná je to tím, že zkrátka mají jen mnohem užší srovnávací vzorek a tím i zcela jinou laťku.

Jak v jiné zajímavé filipice proti nerdům píše kritik a filozof Erik Hoel, na nerdství kdysi bylo fajn, že leckterý zakřiknutý dospívající nerd časem vylezl z pomyslné kukly a svou fanouškovskou nenasytnost pozitivně přetavil do velmi hlubokého a pestrého kulturního rozhledu, ale dnes je to vzhledem k mechanismům a limitům kulturního průmyslu mnohem vzácnější scénář.

Je ironií osudu, že z nerdství se pak stává ubíjející ideologie, která nadprůměrně zasahuje právě ten typ lidí, který by se jinak nejspíš více zajímal o novou originální kulturní tvorbu, a následně s sebou stahuje do plytkého bahna i zbytek veřejnosti, která zkrátka na platformách zírá na to, co jí je k zírání předkládáno.

Kriss ve své eseji na příkladu upadající popularity marvelovských velkofilmů tvrdí, že vyprázdněnému, konzumnímu a arogantnímu nerdství už dnes také zvoní umíráček, ale já tak optimistický nejsem. Je sice pravda, že vlna superhrdinských filmů nejspíš opadá, protože i ten nejrezignovanější divák zvládne ukoukat jen omezené množství historek o Iron Manovi, jenže na obecné rovině není konec nerdského obratu v dohledu.

Streamovací platformy i další velcí hráči v kulturním průmyslu našli v nekritickém, konzumním, fanouškovstvím hnaném hltání nenáročného žánrového braku ideální obchodní model. Rozpočty filmových studií či nakladatelství nejsou neomezené a různé varianty „nerdské“ tvorby tak ujídají krajíc jiným žánrům a formám. Úpadek kvalitní kulturní publicistiky v mainstreamových médiích a neuvážené přefukování principů poptimismu sebralo hlas případné kritické reflexi, a o zbytek se postaral nadšený sebestředný fandom.

Cesta ven ale přesto stále leží hlavně ve znovuvybudování kvalitní kritiky a vyšším důrazu na úroveň a náročnost tvorby, který je potřeba uplatňovat i u „spotřebních“ žánrů. Velmi hezky to nedávno shrnula literární kritička Becca Rothfeld, která upozorňuje, že kvalitní kulturní rubriky velkých médií nemají jen odrážet a přiživovat existující vkus svých čtenářů, ale naopak jej cíleně budovat, posouvat a cizelovat.

V situaci, kdy tuto roli přestávají plnit (a bohužel už asi nikdy nepřevezmou zpět) mizející mainstreamoví novináři, se jí musí ujmout influenceři i řadoví kulturní konzumenti, tedy ve výsledku každý z nás.

Neznamená to, že bychom měli zcela přestat sledovat nenáročnou žánrovou tvorbu a podlehnout pokryteckému kulturnímu snobství. Je to ale potřeba brát kriticky a občas se zamyslet, jestli není dobré opustit věci, které už nám nic nedávají, a posunout se dál, i když to možná zprvu nemusí být moc příjemné a klade to na nás větší nároky.

Kdyby před čtvrtstoletím na plátně nevjel Gandalf do Hobitína a Harry do Bradavic, současná kultura by jistě byla o dost chudší. Možná bychom se nedočkali klenotů, jako byl seriálový Andor či videoherní Zaklínač, a zbytečně bychom šikanovali spolužáky za to, že o přestávkách hltají romance o upírech a vlkodlacích.

Zrovnoprávnění žánrů a otevření nových obzorů se ale v mnoha případech rychle proměnilo v nekritické hltání kulturních pomyjí, které nám někdo ziskuchtivě vnutil. Nostalgické vzpomínání na Aragorna před branami Mordoru rozhodně není od věci. Ale občas bychom si také mohli připomenout, že před nástupem nerdské vlny vypadala kultura jinak a o mnohé jsme od té doby rovněž přišli.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.