Pod čarou: Kultura nezamrzla. Jen je posedlá přítomností

Skutečně výjimečný film jde do kin jednou za uherský rok. Hudba zní pořád stejně. Všichni jsou posedlí retrem a všichni od sebe opisují. Teenageři na sítích jen sledují brak. Lidé nemají vkus a kultura se zasekla… Ve výčtu frází bych mohl pokračovat, ale už teď nejspíš mnozí z vás začali souhlasně pokyvovat hlavou. Máloco je totiž tak populární jako nadávání na upadající kulturu.

Debatu o stagnující či zacyklené kultuře není potřeba nějak zvlášť rozdmýchávat. K dojmu, že nejen v kultuře „dobře už bylo“, s postupem let zaručeně dospěje řada lidí, kteří si pak svůj intuitivní závěr rádi navzájem potvrzují. Je to ale typický příklad neřešitelného sporu o to, zda je sklenice napůl plná či napůl prázdná. Mnohem zajímavější je zkoumat, proč vlastně tato debata vzniká a kde jsou v ní slepá místa.

Dobrý startovací bod k tomuto pátrání nedávno poskytla kniha Blank Space, ve které se americký kritik W. David Marx pokouší zmapovat kulturní historii 21. století a zjistit, proč podle něj současná kultura neprodukuje výjimečná díla a odmítá se hnout z místa.

Podrobněji se jí věnoval Jonáš Zbořil v jednom z nedávných vydání kulturního newsletteru Chlebíček, a tak už zde samotnou publikaci nechci dlouze rozebírat. Není podle mě až tak zajímavá sama o sobě (troufal bych si tvrdit, že v mnoha pasážích jde o knihu dost špatnou), ale přehledně shrnuje názory, které dnes má i řada dalších kulturních kritiků. A především vzbudila závěje reakcí, které přinášejí velmi podnětné argumenty pro i proti ústřední teorii o zamrzlé kultuře.

Centrální tezi W. Davida Marxe a jeho četných souvěrců lze shrnout velmi jednoduše: Kultura se po začátku nového milénia postupně zastavila na místě a zmizely z ní inovace, progres a originalita. Způsobil to internet a komerční tlaky. Je to špatně, protože jen nezištná autentická tvorba, neustálé inovace a pohyb vpřed vytvářejí skutečně hodnotnou kulturu, která jednotlivce i celé lidstvo obohacuje a rozvíjí.

Kdyby o tom někdo pochyboval, stačí se přece podívat kolem sebe: Kina už dlouhá léta plní jen prequely a sequely osvědčených starých hitů. Algoritmus Spotify dělá z hudby nanicovatou kaši, která nepřináší nic nového. Sociální sítě plní odpad a do toho všeho vtrhla vlna AI obsahu, který kulturu dál vyprazdňuje.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Na první pohled to vypadá jako velmi pravdivý příběh, kterému většina lidí automaticky věří. Jenže jak už to s takovými bajkami bývá, právě ona intuitivní pravdivost a samozřejmost by v nás měla vzbudit trochu obezřetnosti.

Začít lze už u samotné formulace tohoto „samozřejmého“ názoru. Naznačuje, že plytká spotřební kultura je vždy méně hodnotná. Že inovace a originalita jsou automaticky lepší než recyklace starých forem a témat. Že komerce má na kulturu nevyhnutelně negativní dopad. A především, že „před internetem“ bylo vše lepší a měli bychom se tedy nejlépe vrátit do starých prověřených modelů.

Jsou to jistě důvodná a podle mě i v mnohém pravdivá tvrzení. Těžko je ale lze brát jako nezpochybnitelné axiomy a jen na nich dál stavět. Dotlačí nás to totiž do situace, kdy si pro své názory cíleně vybíráme vhodné příklady a ignorujeme vše, co se nám nehodí do krámu. Kdo chce instagram bít, hůl si vždycky najde.

Není divu, že takto autoritativní pohled na údajně zamrzlou kulturu vyvolává řadu nesouhlasných reakcí. Dobrý přehled těch nejzajímavějších dal ve svém newsletteru dohromady neurovědec a publicista Erik Hoel. Sám sice s tezí o kulturní stagnaci rámcově souhlasí, ale zároveň upozorňuje na řadu pádných protiargumentů.

Někteří kritici hledají příčinu spíše v majetkoprávních vztazích a tvrdí, že na vině jsou (alespoň v USA) špatně nastavená autorská práva, která vlastníky motivují k vytěžování starých děl na úkor podpory inovací. Tím by se dala do jisté míry vysvětlit móda hollywoodských sequelů, superhrdinských blockbusterů apod., ale v jiných kulturních oblastech si s tím nevystačíme.

Velmi zábavná je i teze psychologa Adama Mastroianniho, který na základě statistik dospěl k názoru, že nejen mezi umělci zásadně klesá konzumace drog a alkoholu, promiskuita, násilí a jiné pochybné chování, což prý také nepřispívá k bujení bezuzdné kreativity. Konstatování, že „lidi zkrátka málo hulej“, nicméně ústřední spor jistě nevyřeší, a tak je potřeba přejít k věcnějším argumentům – především k otázce, jestli „zamrzlíci“ prostě zatvrzele nekoukají jen tam, kde už se dlouho nic neděje, a jiné oblasti přehlížejí.

Často je v tomto kontextu sdílen loňský komentář blogerky Katherine Dee, která konstatuje, že ta skutečně živá a inovativní kultura se odehrává jinde. Hollywood sice může být v krizi, klasická literatura se utápí v žabomyších sporech a do opery už také moc lidí nechodí, ale spoustu úžasných věcí vytvářejí uživatelé na sociálních sítích – ať už to jsou kreativní tiktoková videa, roztodivné memy, hudební experimenty nebo i bizarní divadlo, které mezi sebou různí influenceři nechtěně rozehrávají.

Je to velmi populární názor, který ale debatu také posouvá špatným směrem. Často totiž vede jen k hádkám, zda může být tiktokové video nebo mem stejně hodnotnou kulturou jako opera od Verdiho či obraz od Moneta. Tyto spory ale o „zamrzlosti“ kultury nic nevypovídají a bylo by lepší je přenechat teoretikům a historikům umění. Jistě se můžeme shodnout na tom, že nějaká nová kultura na digitálních platformách zkrátka vzniká, ale ještě mnohem důležitější je, že se tam o ní bouřlivě diskutuje.

V další ze zajímavých reakcí na Marxovu knihu na to upozorňuje i komentátor Noah Smith. Podotýká, že živá debata o současné kultuře se vede především na YouTube a dalších sítích, kde může mít náhodná videoesej amatérského kritika statisícovou sledovanost, o níž by se mohlo sloupkaři v renomovaném magazínu jen zdát.

Tradiční média už dávno nejsou místem, kde by se denně rozjížděly přestřelky mezi kritiky, protože už zkrátka žádné nezaměstnávají a i ty největší kulturní rubriky velkých globálních titulů mají jen hrstku přepracovaných redaktorů. O mnohém ostatně svědčí i fakt, že takřka všechny zde citované názory byly publikovány na Substacku. Když jen koukáme do kulturní rubriky New York Times, jistě snadno dospějeme k falešnému dojmu, že se nic neděje a kultura upadá.

Intelektuální „cherrypicking“ čili cílené vybírání vhodných příkladů začíná při pohledu mimo zavedené kanály dostávat trhliny. Donekonečna se klábosí o úpadku Hollywoodu, ale Smith i další argumentují, že se zkrátka rozvíjejí jiné mediální formy – ještě v 90. letech téměř nikdo nepovažoval TV seriály za „seriózní kulturu“, kdežto dnes se v této oblasti dělají úžasné věci. Totéž se odehrává i na poli videoher a Smith upozorňuje také na neustálý rozvoj komiksu. Najednou zjišťujeme, že neexistuje žádná univerzální a jednotná „kultura“, a těžko tak může být uniformně zastydlá.

Celou argumentační přestřelku bychom také mohli smést ze stolu s tím, že nadávání na zamrzlou kulturu je jen typickým příkladem nabručených boomerů pošetile křičících na mraky – W. David Marx si o tuhle nálepku vyloženě koleduje, když svou knihu otevírá vzpomínáním na devadesátkové kapely typu Nirvany nebo Pearl Jam, po nichž už údajně ta skutečně dobrá hudba a kultura šly do kytek.

Generační spory hrají velkou roli. Lidé v určitém věku přestávají sledovat trendy mezi mládeží, vše jim začne trochu splývat a snadno podlehnou dojmu, že už se nic nového neděje. Často se projevuje i nostalgie po kulturních schématech druhé poloviny 20. století, kdy se v mainstreamové kultuře velmi viditelně a pravidelně střídaly různé trendy, estetiky a subkultury, kdežto po začátku nového milénia se tento systém postupně rozvolnil a zkomplikoval.

Sám Marx ale paradoxně cituje muzikologa Leonarda Meyera, který už na konci 60. let předvídal, že kultura se bude v budoucnosti rozvíjet chaoticky a nerovnoměrně, nikoliv ve spořádaných fázích jako doposud. Tato predikce se skutečně naplnila a tak se dnes často hovoří i o takzvané zubatosti (jaggedness) kulturního a technologického vývoje – pokud jde dopředu móda či literatura, neznamená to, že se automaticky překotně mění i architektura nebo film.

Možná ale ani není potřeba zabíhat do vzletných teorií. Zmiňovaná Katherine Dee důvodně namítá, že trendy a kultura se zkrátka v posledních 25 letech dost zásadně měnily, ať už si to starší kritici chtějí připustit, nebo ne. Mezi hudebním a módním vkusem teenagerů z let 2005, 2015 a 2025 jsou velké rozdíly, a pokud je nevidíme, možná už jsme jen otupěli, anebo zatím máme malý odstup.

Důležitý není jen věk mrzutých kritiků, ale také jejich přebujelá ega a arogance směrem k publiku. Marx a řada dalších autorů (často je v této souvislosti zmiňován třeba Kyle Chayka a jeho nedávná kniha Filterworld) vyvozují své teze o komerčním rozkladu kultury i z toho, že ji údajně ovládly všemocné algoritmy sociálních sítí, které usilují o maximální profit, atraktivitu a efektivitu obsahu na úkor originality, pestrosti a inovací.

Když náš vkus určuje algoritmus, kultura logicky upadá. Lékem by tak měl být návrat ke starým pořádkům, kdy preference publika cizelovali profesionální kritici, ještě nebylo tabu rozlišovat hodnotné umění a brak a o toxickém poptimismu nikdo neslyšel.

Realita ovšem vypadá trochu jinak. Pohádka o všemocných algoritmech a zlých technobaronech ze Silicon Valley je jistě poutavá, ale teze o všemocných médiích a slabém pasivním publiku už mediologové vyvrátili před více než půlstoletím.

Kulturní průmysl samozřejmě náš vkus do jisté míry formuje, ale lidé také mají vlastní názor a pestré preference, které se pak odrážejí i na sociálních sítích – kdyby Marx a jemu podobní trávili víc času třeba na TikToku, zjistili by, že efektivní algoritmy naopak pestrost a rozmanitost obsahu často záměrně podporují, i když je za tím samozřejmě honba za penězi, nikoliv péče o kulturu. Na sociálních sítích lze najít závěje fascinující tvorby, a když kritici (zmiňovaný Chayka je tím typický) vidí jen odpad, možná je to i tím, že ho tam záměrně hledají a samoúčelně se stylizují do role imaginárního burana.

Pokud nadáváme na to, že lidé na sítích konzumují brak, často si také nepřipouštíme, že je to možná i tím, že většina z nás zkrátka někdy brak konzumovat chce. Pořád tu do jisté míry funguje střet nabídky a poptávky. Bloger Max Read v tomto kontextu nedávno glosoval, že AI chatboti nepíšou tak plytce a banálně proto, že by lepší literární styl technicky nezvládli, ale o draze trénované inovativně píšící AI literáty prostě u veřejnosti ani firem není velký zájem.

A když si někteří kritici myslí, že návrat do éry elitního gatekeepingu by něco vylepšil, také o tom lze důvodně pochybovat – Jonáš Zbořil upozorňoval na postřeh novinářky Emily Watlington, která konstatuje, že kulturu ve 21. století díky nové digitální svobodě a otevřenosti zásadně posouvají dopředu ženy a minority, které dříve do přísně střežené monokultury nemohly v takové míře proniknout.

Argumenty, proč je teorie o stagnující kultuře nesmyslná, by šlo snášet ještě dlouho. Určitě je ještě potřeba zmínit, že Marx i řada dalších kritiků ve skutečnosti mluví jen o kultuře americké či západní, aniž by to otevřeně reflektovali.

Odmítají si připustit, že americká kulturní dominance se čím dál víc hroutí a v jiných koutech světa inovativní kultura bují naplno. Pokud už za hranice USA či západní Evropy nahlédnou, je to jen tehdy, když „cizí“ kultura nějak ovlivní tu domácí (Marx často řeší třeba vliv japonské popkultury v USA), jenže řada tvůrců z celého světa už prostě nemá ambici prorazit na Západ či tvořit v angličtině. Pokud máme v klubech v New Yorku či v Berlíně pocit, že muzika už nešlape jako kdysi, ještě to nic nevypovídá o tom, co se děje v Šanghaji, Nairobi nebo Istanbulu.

Jakkoliv s nářky na zamrzlou kulturu z velké části nesouhlasím, je tu přesto jeden zásadní úhel pohledu, kterým lze kulturní stagnaci nahlédnout a zdůvodnit. Skutečně za ni může „internet a kapitalismus“, ale poněkud jinou cestou, než o jakých hovoří W. David Marx a jeho stoupenci.

Roli totiž hraje dynamika sociálních sítí, které produkují stále nový obsah a nutí nás řešit aktuální dění, a také struktura současného internetu, který především z komerčních důvodů příliš nepodporuje efektivní archivaci starého obsahu.

V debatě o současné kultuře se často nadává na vlnu nostalgie a retra, což ale nejsou automaticky negativní fenomény. Bez inspirace v minulosti se dá tvořit jen velmi těžko. Před pár dny to hezky glosovala reportérka Claire Evans, která upozorňuje, že kreativitu musíme opečovávat úplně stejně, jako když zahradník hnojí hlínu.

V případě tvůrčích profesí to znamená, že abychom vytvořili něco originálního, musíme mít výživný mentální substrát, ze kterého lze čerpat. A ten si vytvoříme jen tak, že do sebe nasáváme pestrou směs emocí, dojmů, informací a v neposlední řadě i starých kulturních obsahů. To je ovšem v současném online prostředí stále těžší.

K jádru věci se dostává hudební kritik Ted Gioia, který sice také patří k předním hlasů v táboře „zamrzlíků“, ale ke kultuře nepřistupuje tak schematicky. Když se zamyslel, proč už dnes nikdo nezná a nesleduje hudbu, film a další kulturní produkty z 50. let minulého století, zjistil, že to jistě není tím, že by staré desky či film neměly lidem co nabídnout – nedostanou k tomu ani šanci, protože je zkrátka na sítích nenalezneme. Když na Netflixu začneme hledat Občana Kanea nebo Casablancu, nejspíš odejdeme s nepořízenou a u méně známých děl je to ještě mnohem složitější.

Naivní vize, že „na internetu najdeme vše“, už dávno neplatí. Ke starým obsahům je těžké či nemožné se dostat, a nemohou tak sloužit jako inspirace pro mladé tvůrce. V tom pak spočívá ono nadávání na opakované retro vlny – problém není v tom, že by tvůrci i publikum obdivovali 80. léta, jejichž reálnou vysokou i každodenní kulturu by nasáli v archivech, ale v tom, že si představu o 80. letech vytvořili ze sledování Stranger Things.

Když George Lucas tvořil fikční světy Hvězdných válek či Indiana Jonese, dospěl k unikátní vizi proto, že měl zevrubně nastudovány dobrodružné rodokapsy, filmy a další brakovou popkulturu 30. a 40. let, kdežto současní tvůrci vytěžující jeho filmová univerza prostě jen koukali na starší díly Hvězdných válek či Indyho (proto byl také takovým zjevením seriál Andor, který se dokázal vyhnout fanouškovskému sebepožírání).

Gioia konstatuje, že sítě v nás vytvářejí falešný dojem, že veškerá kultura se odehrává právě teď. Když ale přijdeme do knihovny či muzea, okamžitě vytušíme, že je to omyl, protože všechny ty knihy a obrazy nikdo nevytvořil přes noc. Každý autor je součástí kontinuální tradice, ze které čerpá, a pak ji může dál rozvíjet či zpochybňovat, ale na TikToku či instagramu nic takového nezjistíme.

Otřepanou frázi, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat, bychom nejen na poli kultury mohli upravit do pádnějšího tvrzení, že bez znalosti a vztahu k minulosti nemůžeme budovat novou budoucnost.

Skvěle to rozvádí třeba blogerka Amahra Spence, která na příkladu boje za archivaci afroamerické kultury ukazuje, že archivářství a futurologie jsou paradoxně jeden a tentýž obor – je to pečování o minulost, která pak může rozkvést v nových podmínkách. A psychologové P. E. Moskowitz k tomu dodávají, že i na základní mentální rovině fungují sítě doslova jako stroj na amnézii – s přáteli často debatujeme o tom, co jsme viděli či četli „na internetu“, ale vždy to jsou současné události a novinky, nic starého.

Pokud už v současné kultuře existuje prvek stagnace, je za ním především fakt, že se neživí z celé klasické i moderní kulturní historie (která dodnes není z velké části digitalizována a dostupná), ale jen z neustálého přemílání digitálních obsahů z posledních 10 či 20 let.

Proto dnes také někteří docházejí k představě, že lidová kultura memů a pomíjivých legrácek je něčím radikálně novým (existovala vždy, ale v archivech ji často nenajdeme a v těch digitálních už vůbec ne), a jiní zase k dojmu, že před internetem a sociálními sítěmi bylo vše lepší (protože jen zapomněli, kolik braku vznikalo i v těch nostalgií obalených starých časech).

Není náhodou, že i v oblasti AI se skloňuje riziko degenerace a „inbreedingu“ obsahu, ke kterému může dojít, když se velké jazykové modely začnou krmit vlastními produkty a jejich výstupy pak začínají připomínat rozmazanou kopii kopie. Na poli kulturní tvorby může docházet k podobnému jevu.

Tou nejlepší zbraní před stagnací pak rozhodně není plané nadávání na „internet“ a zapšklé vzpomínání na časy, kdy se rokenrol ukázněně střídal s diskem. Spíš pomůže procházka do knihovny nebo úsilí o lepší a dostupnější digitální archivaci.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.