Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Zatímco si v posledních dnech na sítích ukazujeme své výroční žebříčky na Spotify Wrapped, americký kulturní kritik W. David Marx tvrdí, že hudba, kterou posloucháme, je čím dál méně zajímavá. Stejně jsou na tom seriály, filmy, výtvarné umění, móda a tak dále.
„Přes veškerou energii, kterou společnost dnes investuje do kultury, se objevilo jen málo věcí, které působí nově, a rozhodně nic natolik revolučního, aby to mohlo nahradit minulost,“ píše autor knihy Blank Space: A Cultural History of the Twenty-First Century.
Kultura stagnuje, přestože nikdy nebyla obsáhlejší, tvrdí Marx. „Téměř každý den jednadvacátého století nabídl nové rozptýlení: virální memy, pobuřující prohlášení, kolapsy celebrit, life hacky a horoskopy, uniklá alba nebo extrémně talentovaná zvířata,“ vysvětluje v Japonsku žijící americký kritik, který ve své kulturní historii 21. století nachází jednotící narativ. Tam, kde společnost dříve nacházela inovaci, dnes zůstává „prázdné místo“.
Nejspíš není náhoda, že název knihy připomíná jeden z hitů globální hvězdy Taylor Swift. I o ni se totiž W. David Marx ve své publikaci otírá. Fakt, že byla jednou z nejpopulárnějších hudebnic v roce 2006 i 2024, bere jako důkaz, že kultura se zastavila na místě. Blank Space řeší i film – nekonečná pokračování, prequely, předělávky. Sedm z deseti nejvýdělečnějších snímků v dějinách je totiž opakováním osvědčených příběhů: Namátkou Star Wars: Síla se probouzí, Avengers: Endgame, Avatar: The Way of Water, Jurský svět, ale i V hlavě 2.
Kniha W. Davida Marxe ve své první části slouží jako zajímavá rekapitulace kulturní historie, v níž se píše o 11. září i o hipsterských úzkých džínách. Ale na následnou otázku, kdo může za domnělou kulturní stagnaci Západu, americký spisovatel nenabízí zrovna originální odpověď. Viní internet, protože podle něj zrušil kulturní hierarchii a naopak posílil takzvaný poptimismus, který hlásá, že mainstreamoví umělci (třeba Taylor Swift) si zaslouží stejný respekt publicistů jako obskurní (čti: hodnotné) punkové kapely. Marx si ale tento myšlenkový směr vykládá jinak: Tvrdí, že jsme si komerční kulturu zbožštili a z popularity se stal jediný arbitr kvality.
Stagnace proto podle něj pramení i z toho, že kulturu ovládla neoliberální tendence za vším hledat profit. Sociální sítě navíc tuhle strategii posunuly až na úroveň jednotlivce, myslí si Marx. „V éře, kdy se stáváme osobními značkami, je každé naše rozhodnutí motivováno snahou zvýšit svou vlastní hodnotu pro akcionáře,“ glosuje spisovatel (kdyby se vám nechtěla číst celá kniha, tady je ukázka).
To, co Marxovi vadí na ekosystému internetu, už před ním popsali jiní. Hudební publicista Simon Reynolds v knize Retromania definoval kolektivní paralýzu, která postihla posluchače po nástupu technologické revoluce v podobě iPodu a gigabajtů zničehonic dostupné hudby. Kyle Chayka zase v publikaci Filterworld kritizoval nástup algoritmů, které nás měly osvobodit od rozhodovací paralýzy, ale zároveň nás zbavily odpovědnosti za vlastní vkus. Už nejsme ochotní hledat umění na vlastní pěst, píše Chayka, stačí kolonka „mohlo by se vám líbit“. A v prosinci pak sdílíme žebříčky alb, které jsme poslouchali na Spotify - čímž podle Lizz Pelly, autorky publikace Mood Machine, necháváme technologie, aby nás připravovaly o vlastní hudební paměť.
Ale vážně je na tom kultura tak špatně? Tvrdit, že se v ní neděje nic nového nebo snad revolučního, zní jemně řečeno jako „křičení na mraky“. Nemá smysl tu vyjmenovávat nová originální alba, knihy nebo seriály, které lidstvo nikdy předtím nevidělo. Bylo by to na dlouho. Důležitější je, že to, co W. David Marx oplakává, je ve skutečnosti monokultura. Sjednocený systém s jasným hodnotovým žebříčkem a kritérii, které lze aplikovat pořád dokola.
Zatím nejjasněji se vůči myšlenkám z knihy Blank Space vymezuje novinářka Emily Watlington z magazínu Art in America. Marxe kritizuje za to, jak málo ve své kulturní historii prvních dvou dekád nového tisíciletí píše o ženách nebo minoritách. Přitom je 21. století tím prvním, v němž se mohou těšit relativní umělecké svobodě. „Internet nezničil monokulturu. Jen odhalil fakt, že měla vždycky úzké hrdlo, odšpuntoval lahev a obsah nechal vybublat ven,“ píše Watlington, podle níž je umělecký svět konečně rozmanitý.
Možná že kultura nestagnuje, jen se rozlila do směrů, v nichž už není možné aplikovat stejná kritéria. Na jednu stranu ji to rozdrobuje, na druhou osvobozuje. Pořád je tu ale optimistická víra, že jsme vlastně docela schopní konzumenti kultury. Že poznáme, kdy se nás Hollywood snaží zlákat na rychlokvašku, a naopak nenecháme opravdu originální umění zapadnout pod rozlišovací schopnosti algoritmů. Zachrání nás metla kulturních kritiků: staré dobré líbí/nelíbí.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
