Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Kolem každého nového média se roztočí dohady o tom, jak zničí kulturu a povede ke všeobecnému zhloupnutí lidstva. Film a televize si těchto útoků za poslední století užily dosytosti. A když už se zdálo, že je v roli obecního strašáka vystřídaly videohry a sociální sítě, do hry vstoupily streamovací platformy a rozjelo se další kolo pohoršené paniky.
Netflix a další streamovací portály fungují už téměř dvacet let, ale jejich nedostatky jsme začali hlouběji zkoumat až v pandemických lockdownech. Najednou řada diváků zjistila, že do té doby tak opěvovaná vlna „prestižní“ či „kvalitní“ televizní tvorby už trochu opadla a čím dál větší podíl nabídky platforem tvoří plytké nenáročné obsahy, které nás mají jen co nejdéle udržet u obrazovek.
Pro tento typ filmů a seriálů se vžily termíny ambient, comfort nebo casual TV (česky snad kulisová, odpočinková či spotřební televize) poukazující na skutečnost, že je většina lidí sleduje jen útržkovitě a nesoustředěně, zatímco u toho scrollují na sociálních sítích nebo chatují s kamarády. Taková díla jsou snadným terčem výsměchu a kritiky, která ale často míří špatným směrem. Problémem je totiž spíše byznys za nimi, kdežto samotné odpočinkové seriály v tom jsou často nevinně.
Stačí si vzpomenout na povyk, který se v roce 2020 zvedl okolo seriálu Emily in Paris. Tento typický příklad ambient TV býval označován za příznak dystopického rozpadu kinematografie a gumování diváckých mozků vypočítavou platformou, ale s pětiletým odstupem působí tyto obavy trochu legračně. Ve skutečnosti šlo o neškodnou spotřební zábavu, která díky své vypjaté roztomilé připitomělosti paradoxně získala osobitý půvab a rozhodně nezpůsobila tragický úpadek diváckého vkusu – spíše jen odhalila přehnané intelektuální snobství řady kritiků.
Ti se ale v dalších letech příliš nepoučili. Takřka stejná debata se roztočila na začátku letošního roku nad hojně sdílenou esejí z magazínu n+1, ve které Will Tavlin podrobně analyzuje, proč současná nabídka Netflixu vypadá tak, jak vypadá. Rozhodně to není špatný text a za přečtení určitě stojí jeho popis historie portálu, který se ve svých začátcích vymezil proti predátorským praktikám tehdejších videopůjčoven a kabelových televizí a divákům levně zpřístupnil do té doby nevídané množství filmů a seriálů.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Mělo to ale i odvrácenou stránku. V éře streamingu už zásadní metrikou není sledovanost jednotlivých titulů, ale celkové množství času stráveného na platformě – a je úplně jedno, na co se tam uživatel dívá. Díla renomovaných tvůrců často vůbec nejsou propagována, domovskou stránkou Netflixu proletí bez povšimnutí, a algoritmické doporučování obsahu na míru se opět točí jen kolem doby strávené u obrazovky. Tavlin proto trefně podotýká, že Netflixu i dalším platformám vlastně nejvíc vydělávají věci, na které se nikdo doopravdy nedívá – pouze donekonečna běží na pozadí jako kulisa, zatímco se divák věnuje něčemu úplně jinému nebo spí.
Staré sitcomy jsou v této logice stejně hodnotné jako drahé velkofilmy plné celebrit nebo artová tvorba, ze které se stává přinejlepším pouhá reklama pro nové předplatitele a nakonec jen další anonymní maso do streamovacího mlýnku. Výsledkem je pak úpadek kinematografie a vznik nudné brakové kaše bez hlubší hodnoty.
Vše není jen brak
Je to lákavá, populární a v hrubých obrysech nejspíš i částečně pravdivá teorie, která ale při bližším zkoumání začne rychle dostávat trhliny.
Tavlin tvrdí, že netflixovské scénáře jsou za účelem kulisového sledování schválně psány co nejjednodušeji a postavy v nich proto stále dokola vysvětlují, co si právě myslí nebo dělají. Když ovšem tuto domněnku s tvůrci prodiskutoval Ralph Jones z Guardianu, zjistil, že takové postupy se sice občas používají, ale žádný obecný manažerský pokyn „pište všechny scénáře tak, aby to lidi chápali, i když u toho sjíždějí TikTok“ neexistuje a neodpovídá tomu ani skutečná podoba nabídky Netflixu.
V té se stále vyskytuje i řada divácky náročných titulů a jde o velmi širokou a pestrou platformu, kterou zdaleka netvoří jen odpočinkové filmy a seriály. Poslední dobou se navíc ukazuje, že sázka na zaměnitelný spotřební obsah není všespásná. Pokud je divákovi jedno, na co se dívá, nezajímá jej, jestli je to zrovna Netflix, HBO Max nebo Disney+. Platformy tak od bingeového modelu přecházejí zpět k týdenní frekvenci vypouštění nových epizod, snaží se znovu budovat napjaté divácké očekávání a pozornost publika spíše přitahovat než si ji nechat dobrovolně rozptylovat.
Neznamená to, že by tu nebyl nespočet praktik, za které lze Netflix zcela po právu kritizovat – v neposlední řadě třeba za snižování honorářů a zhoršování podmínek ve filmovém průmyslu nebo otřesné archivační praktiky, při kterých řada snímků mizí v nenávratnu. Bylo by ale pošetilé útočit na samotný formát ambient TV.
Taková kritika neobstojí už jen při zběžném ohlédnutí do historie. Před tím, než jsme u sledování Netflixu prohlíželi instagram, jsme u obrazovek hezky postaru umývali nádobí, žehlili prádlo nebo debatovali s rodinou, a „kulisový obsah“ je dokonce starší než samotná televize – třeba termín mýdlová opera se začal používat už ve 30. letech minulého století pro nenáročné rozhlasové hry určené pro ženy v domácnosti.
Nejde tedy o žádnou úpadkovou novinku a pohoršení, které spotřební netflixovská tvorba vyvolává, může do jisté míry vycházet i z nedávných kulturních pohybů. Jones konstatuje, že v uplynulých dvou dekádách jsme si zvykli na standardy, které přinesla éra quality TV symbolizovaná seriály jako Mad Men, True Detective, The Wire apod. Spíše než neodvratný pokrok to ale možná byla historická anomálie vyvolaná šťastnou souhrou náhod a vlivným postavením tehdejších kabelových televizí, a nástup spotřební kulisové tvorby je jen návratem k původnímu stavu.
Pokud není obsah tohoto typu ničím novým, je kritika seriálů jako Emily in Paris jen variantou stejných snobských útoků, kterým kdysi čelil třeba Dallas nebo latinskoamerické telenovely. Jde ji ale formulovat jinou a mnohem zajímavější cestou – stojí za to ptát se, v čem vlastně spočívá podstata ambient TV a čím se liší dobré příklady tohoto žánru od těch špatných (kterých je samozřejmě nejen na Netflixu také víc než dost).
Atmosféra a ikonické postavy
Začít lze u zmiňovaného scenáristického nešvaru, kdy hrdinové verbálně vysvětlují všechny své činy, pohnutky a osobní historii, abychom se náhodou neztratili v ději, když na chvíli odlepíme oči od „druhé“ televizní obrazovky a začneme koukat na tu „první“, tedy do smartphonu.
Jde o častý jev, který filmům dodává velmi přihlouplý tón, ale rozhodně to není specifický rys ambient TV. Objevuje se spíš ve filmařsky nezvládnutých dílech, která mají zbytečně překombinovanou zápletku, třeba u špionážních thrillerů, což ale není typický žánr kulisové televize – právě proto, že se přespříliš točí okolo vážně míněné zápletky na úkor jiných vlastností.
U dobré ambient TV už se předem počítá s tím, že divák nebude stíhat sledovat všechny zákruty děje a je zbytečné s tím bojovat, a proto v ní mnohem větší roli hrají dobře napsané postavy a atmosféra. Ať už začneme koukat na kteroukoliv epizodu seriálu nebo si film pustíme od prostředka, vždy se setkáme s jasně čitelnými výraznými hrdiny a také se ponoříme do nezaměnitelného prostředí.
Určitě k tomu patří i dlouhé dialogy, které ale slouží právě k vykreslování postav, nikoliv vysvětlování zápletky, jež bývá podružná a tvoří jen nutný motor děje. Často se v této souvislosti uvádějí legendární hity 90. let jako byli Simpsonovi nebo Akta X, ale příkladů bychom našli nespočet.
S trochou nadsázky by šlo za svéráznou ambient TV označit třeba i Twin Peaks, které jsou sice nesmírně mnohoznačným, hlubokým a přelomovým dílem, ale kvůli dobovým normám televizní tvorby fungují i jako nenáročná nesoustředěná podívaná, protože se můžeme spolehnout, že v kterémkoliv díle narazíme na ikonické postavy sázející hlášky nad kafem a koláčem v retro dineru u silnice.
Podobně se to má i s řadou úspěšných českých seriálů, které bychom na první pohled možná do ranku ambient TV nezařadili, ale ve skutečnosti tak skvěle fungují. Stačí se podívat na normalizační hity typu Chalupářů nebo Nemocnice na kraji města, nebo mladší, ale neméně povedenou Hospodu – konkrétní zápletky jednotlivých dílů už si moc nevybavíme, postavy a atmosféru ale ano, a stejně dobře šlapou i klasické vánoční televizní pohádky.
Naopak třeba nové prestižní krimiseriály většinou coby ambient TV selhávají, protože vyšetřování bývají spletitá, všichni ti zarostlí detektivové v kožených bundách a vyšedlé temné kulisy jsou naprosto zaměnitelné a jen málokdo by si je opakovaně pouštěl coby mentální výplach.
Dobrá odpočinková televize je sice levná záležitost a řemeslné žonglování se stereotypy, které se ale neobejde bez pořádné dávky autorského talentu a intuice a rozhodně na něj nelze aplikovat paranoidní domněnky o tom, že je celý „netflixovský“ sektor tvorby mechanicky a bez výjimky optimalizován jen s pomocí algoritmů a AI – jistě se najdou i taková díla, ale jen na nich se streamovací platforma postavit nedá.
Každý má svůj eskapismus
Scenárista James Hamilton ve zmíněném článku v Guardianu trefně konstatuje, že dobře napsaný film či seriál funguje při soustředěném i nesoustředěném sledování, což poskytuje další dobrý klíč k hodnocení kvality různých pokusů o ambient TV.
Ta bývá často kritizována i proto, že je údajně jen odpočinkovým obsahem, který na diváka neklade žádné nároky. Z poloviny je to jistě pravda, ale zároveň platí, že pokud je daná věc vytvořena promyšleně, jde jí číst různými způsoby a využívat třeba i jako cenný vzdělávací materiál nejen pro sociology, novináře a coolhuntery.
Když začneme na onu proklínanou Emily, jakýkoliv sitcom nebo třeba The Great British Bake Off (pro lokální patrioty Peče celá země) koukat pozorně, dozvíme se spoustu zajímavých věcí o konzumní kultuře, lidských aspiracích a popkulturních představách úspěšného života, což rozhodně není k zahození a opět to dokazuje, jak moc se v útocích na ambient TV projevuje nepřiznané elitářství.
Při sestavování nesourodých seznamů úspěšných „odpočinkových“ titulů se navíc rychle ukáže, že jako ambient TV může fungovat kde co. Stereotypně bývají tímto výrazem označovány nenáročné romantické komedie a jistě k tomu patří i některé reality shows, pořady o vaření nebo třeba přírodovědné dokumenty, ale v principu to není formát, který by byl pevně spjat s jakýmkoliv žánrem – občas to může být záměr tvůrce, občas omyl nebo náhoda, ale dilema „ambient nebo seriózní podívaná“ mívá někdy dost nečekané rozuzlení.
Jedním z hlavních účelů spotřebních pořadů je zábava a eskapismus, což lze sice snadno kritizovat, jenže trochu eskapismu někdy potřebuje každý včetně povznesených kulturních kritiků, kteří nad romantickými komediemi ohrnují nos.
Řadě (nejen) mužů pro tyto účely slouží třeba sošné válečné hity typu Bratrstva neohrožených či Zachraňte vojína Ryana. Ty byly sice původně zamýšleny jako závažná dramata, ale jejich zápletky jsou zcela předvídatelné a stereotypní, emoce nekomplikované, čelisti zaťaté, vybuchující tanky příjemně gumují mozek a ve výsledku je nám celkem jedno, kterého parašutistu rozstřílejí jako prvního a zda Tom Hanks přežije.
Když si naopak na Disney+ pustíme seriál Andor (nedávno skončila skvělá a bohužel poslední druhá série), mohli bychom dle anotace důvodně očekávat, že se dočkáme další plytké zábavy se světelnými meči z pohádkově eskapistického světa Hvězdných válek, ale místo toho se nám zaryje do očí děsivě bezútěšná a realistická psychologická studie antifašistického odboje, jejíž dialogy a otázky nám budou v hlavě strašit ještě dlouhé roky.
Ambient TV není žádný konkrétní žánr ani typ postav či zápletky, a v žádném případě to není nevyhnutelný brak. Jde spíše o přístup k tvorbě, která má jistý účel, a proto se řídí jistými pravidly, ale pokud jde o dobře odvedenou práci, může mít netušené kvality a hodnotu, které bychom neměli přehlížet.
Rozhodně to není fenomén, který by se objevil až s nástupem Netflixu, ale dekádami prověřená věc, která má v kultuře nenahraditelné místo. Pokud se jí vysmíváme, prozrazujeme tím hlavně něco o sobě. A i když si obchodní praktiky streamovacích platforem a jejich přístup k tvůrcům jistě zaslouží kritiku, nadávání na plytkou tvorbu a nesoustředěné diváky rozhodně není tou nejlepší cestou ke změně.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
