Hlavní obsah

Pod čarou: Historické romány a filmy jsou víc než jen útěk z reality

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Historická fikce zažívá boom. Autorům i čtenářům nabízí spoustu prostoru k imaginaci a prožívání.

Reklama

19. 3. 14:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Spousta z nás teď nejspíš touží být na zcela jiném místě či dokonce v jiné době, kde se neodehrávají všechny současné stresující globální krize. Někdo hraje videohry, jiný čte sci-fi, a typickým prostředkem pro útěk do jiné reality dlouho bývaly i historické romány, filmy a seriály. Sáhodlouhé eposy o rytířích či pirátech už ale dávno nejsou jen jednoduchým eskapismem. V dnešním vydání Pod čarou proto zkusím rozebrat pár skrytých půvabů historické fikce.

Kdyby mi někdo ještě před začátkem pandemie řekl, že budu s radostí číst tisícistránkovou románovou trilogii ze středověké Anglie, nejspíš bych se mu vysmál s tím, že mám na práci rozhodně důležitější a zajímavější věci. O dva roky později můžu jen krčit rameny, protože jsem skutečně přelouskal všechny tři oceňované romány z takzvané tudorovské trilogie britské spisovatelky Hillary Mantelové, jejíž poslední díl Zrcadlo a světlo vyšel v češtině na konci loňského roku.

Jistě by to šlo zdůvodnit tím, že jsem měl stejně jako všichni ostatní v lockdownech víc volného času a také přirozenou potřebu uniknout z reality. S pandemií to ale nejspíš nemá nic společného. Když jsem začal pátrat po tom, proč mě tak chytnul dříve opomíjený žánr, došlo mi, že historická beletrie i filmová a televizní tvorba zažívají výraznou renesanci a hlavně v posledních deseti letech se výrazně proměnil způsob, jakým na tento žánr nahlížíme.

Návrat na výsluní

V průběhu druhé poloviny 20. století byla dříve respektovaná historická fikce (v tomto kontextu tím myslím díla zasazená do sto a více let vzdálených období) vytlačena ze sféry „vysoké“ literatury. Našly by se i výjimky, ale z větší části dostaly romány plné žen v parukách a mužů s kordy cejch červené knihovny a zábavného braku. Pak ale došlo k obratu a nejpozději v nultých letech se tento žánr zase dostal na výsluní. Historické romány začaly vyhrávat prestižní literární ceny a inspiraci minulostí využil i boom seriálové tvorby.

Neznamená to, že by v této oblasti dál nevznikal nenáročný spotřební obsah (kdo nikdy nekoukal na seriály Outlander (Cizinka) či Vikingové, ten kecá a binguje je dodnes), ale vedle něj se stále více začala objevovat i kriticky oceňovaná díla. K prvním vlaštovkám už na začátku nultých let patřil třeba viktoriánský román Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera, filmy jako Master & Commander Petera Weira se pouštěly do nevídané míry realismu, a v roce 2009 vydala zmíněná Hillary Mantelová román Wolf Hall, který o deset let později Guardian označil za nejlepší anglický román 21. století.

O proměně trendů a vkusu kritiků navíc vypovídá i fakt, že šlo často o díla uložená léta v šuplíku, která si dlouho hledala cestu k publikaci – Faber svůj román napsal už na začátku 80. let, podobně na tom byla Mantelová se svým prvním historickým příběhem A Place of Greater Safety, a ostatně i Weirův film je adaptací námořnických románů Patricka O’Briana ze 70. let.

Jistě se dá konstatovat, že tento obrat k minulosti může být jedním z příznaků vyprázdněnosti současné západní popkultury a reakcí na chaotickou dobu. Bližší pohled na oceňovaný Wolf Hall ale nabízí i jiné výklady.

Stejně jako u mnoha jiných historických románů, samotná zápletka tudorovské trilogie Mantelové je jen populární banalitou, kterou za pár minut vyčteme z učebnice dějepisu. Rafinovaný intrikán Thomas Cromwell se postupně vypracuje na nejmocnějšího muže Anglie a pravou ruku Jindřicha VIII., aby nakonec skončil na popravišti stejně jako královy manželky. Půvab knihy ale leží jinde – literární kritik James Wood jej vystihl konstatováním, že jde vlastně o propracovaný román ze současnosti, ve kterém ale vystupují celebrity z 16. století.

Mantelová se dovedně vyhnula mentální zkratce, kvůli které popisujeme a hodnotíme historické události se znalostí toho, jak dopadly. Podařilo se jí udržet perspektivu lidí, kteří žili v neméně chaotické době, než je ta dnešní, a jen těžko mohli tušit, kam věci směřují. Popisy jejich činů, myšlenek a vnitřního světa jsou tak mnohem zajímavější. Můžeme díky nim zprostředkovaně prožívat zajímavé lidské příběhy odehrávající se v nevšedních podmínkách a okolnostech (a navíc napsané vybraným jazykovým stylem) bez toho, aniž bychom se cítili povinni je nějak vykládat a kriticky hodnotit. A právě tento přístup k historické fikci působí zrovna dnes mimořádně aktuálně a inovativně.

Ani učebnice, ani pamflet

Při událostech, jako je současná ruská invaze na Ukrajinu, se vždy vyrojí spousta komentářů omílajících kýčovitou frázi o tom, že kdo zapomene na svoji historii, je odsouzen k tomu ji opakovat. Ponechme stranou fakt, že jde v obecné rovině o myšlenku dost pochybnou a línou, protože jakákoliv událost je z povahy věci unikátní, a málokdo má navíc natolik hluboké znalosti o historii, aby je dokázal skutečně kriticky aplikovat a vše nesrovnával jen s 2. světovou válkou. V kontextu tohoto newsletteru je spíš zajímavý způsob, jakým tato babská rada tradičně křiví náš náhled na historickou fikci.

Mnozí z nás si nejen kvůli školní povinné četbě vytvořili názor, že historické romány a filmy jsou nástrojem vzdělání a osvěty. Jako bychom se z nich měli hlavně naučit dějepisná fakta a odnést si ponaučení pro naši současnost. Ne, že by na tom bylo něco špatného, ale s trochou jízlivosti lze dodat, že pro tyhle účely můžeme napsat učebnici nebo komentář do novin a nemusíme se obtěžovat s tvorbou románu či filmu. Ty jsou totiž nástrojem k mnohem zajímavějším věcem, než je jen osvětová přednáška.

V první řadě tu stojí fakt, že nejde o dokumentární tvorbu. Jakákoliv fikce otevřeně ukazuje, že je z části smyšlená. Jinými slovy, i ta nejzevrubnější odborná historická analýza bude vždy částečně klamná a zkreslená, ale literární či filmová fikce to alespoň nezkouší zakrývat. I sama Mantelová konstatuje, že o mnohých slavných osobnostech typu Cromwella nebo Anne Boleynové máme jen málo přesných životopisných informací a spoustu si toho musela vymyslet.

Vedle toho pak stojí rozdíl mezi aktuálním prožíváním událostí a způsobem, jakým na ně po desítkách či stovkách let budou nahlížet naši potomci. Lidé ve viktoriánské Anglii si nejspíš připadali jako zastánci pokroku a svobody a dost by se divili, jak se zpětně díváme na jejich morálku a životní styl. Právě proto je tak důležitý současný obrat k popisnému realismu bez prvoplánovaných pokusů o interpretaci a reflexi, který v mnohém osvobozuje i čtenáře či diváky.

Dalším zajímavým příkladem tohoto typu tvorby byl v poslední době film Ridleyho Scotta Poslední souboj. Jeden z recenzentů jeho hlavní přínos trefně popsal s tím, že nezkouší vykreslovat historická fakta tak, aby odpovídala současným výkladům. Příběh bizarního právního sporu dvou rytířů o údajné znásilnění manželky jednoho z nich jde jen těžko brát jako metaforu či komentář, protože Francie 14. století byla zkrátka místem zcela odcizeným současným názorům a normám. Díky tomu se tak divák může ponořit do podivného a nezvyklého prostředí, aniž by měl pocit, že se ho tvůrce snaží o čemkoliv přesvědčit nebo dovzdělat.

V kulisách historicky bližšího, ale neméně zvláštního období se totéž před pár lety povedlo i německému režiséru Tomu Tykwerovi v seriálu Babylon Berlin. Ten se sice více než artové tvorbě blíží oddechové žánrovce, ale také z velké části rezignuje na křečovité osvětové snahy a jako jedno z mála děl zasazených do éry Výmarského Německa se nesoustředí jen na nástup nacistů k moci – jednoduše proto, že na konci dvacátých let se lidem tehdejší politická situace jevila výrazně jinak a méně jednoznačně, než jak si ji vykládáme dnes.

Umlčované hlasy

Půvab realismu současné historické fikce se násobí i díky tomu, že její autoři mohou dát prostor mnoha dříve potlačovaným perspektivám a hlasům. Jde hlavně o reflexi ze strany dříve upozaďovaných a utlačovaných minorit, a mimo jiné lze v současném historickém boomu vidět i silný přínos feministické a LGBT+ perspektivy. Zasloužené ovace si v roce 2019 odnesl film Portrét dívky v plamenech od francouzské režisérky Céline Sciamma, podobně k tématu zamlčovaných lesbických vztahů přistoupil i neméně zajímavý Amonit, a trans témata zase zkoumá nedávno česky vydaný román Zpověď lišáka.

I v těchto dílech jejich tvůrci primárně neusilují o metaforu současnosti, ale především živě popisují dříve neviditelné aspekty života v různých historických érách. Důležitou roli hraje i fakt, že historická fikce bývala pro své asociace s červenou knihovnou často vnímána jako ženský žánr, ale i zdánlivě oddechová romantická díla plná žhavého sexu na roztrhaných šněrovačkách (v angličtině se pro tento subžánr používá půvabný termín bodice ripper) mohou mít silný emancipační potenciál – kromě zmiňované Outlander se stačí podívat třeba na nesmírně populární netflixovský Bridgerton.

Nadhled, který v současnosti nenajdeme

Dobře popsané lidské osudy jsou atraktivním námětem i v kulisách současnosti. Pokud jsou ale zasazeny do jiných historických epoch, spadnou z nich neodbytné asociace se současnou politikou, kulturou a společností. Při čtení mileniálských románů Sally Rooney dříve či později skončíme u hádek o tom, nakolik jsou angažované, autentické a generační, a přestaneme se soustředit na emoce a myšlenky vyvěrající ze samotného literárního příběhu.

Do dobře popsaných středověkých debat o církevních schizmatech či dědickém právu se paradoxně můžeme vcítit a prožít je mnohem svobodněji, i když jsou to často náměty zcela v nesouladu s našimi aktuálními zvyky a způsobem myšlení. Jinými slovy, historická fikce by se mohla na první pohled zdát být žánrem svázaným důrazem na obskurní dějepisné kulisy a fakta, ale ve skutečnosti nabízí autorům i publiku mimořádné množství prostoru k imaginaci a prožívání.

Tahle svoboda se navíc u zmiňovaných románů a filmů násobí tím, že po nás na první pohled nic nechtějí – i onen eskapismus ostatně spočívá v tom, že chceme od paralel se současností uniknout, ne je hledat. Jejich nejzásadnějším poselstvím je možná jednoduchá pravda o tom, že budoucnost je vždy nejistá a nikdy nevíme, co přesně nás čeká. Zdánlivý útěk před tvrdou současností ve skutečnosti vyvolává naprosto opačný efekt a nutí nás k aktivnímu zamyšlení nad naším okolím a cestami, jak se pohnout dál.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované