Recenze: Provokatérka zfilmovala klasický román jako psychosexuální drama

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Odvážné adaptace literárních klasik 19. století často točí ženy. Platí to přinejmenším pro román spisovatelky Emily Brontë z roku 1847, česky známý pod názvy Bouřlivé výšiny nebo Na Větrné hůrce. Komplikovaný příběh zničující lásky zfilmovala v roce 2011 pozoruhodným způsobem Angličanka Andrea Arnold. Nyní se látky po svém chopila její krajanka Emerald Fennell.

Už první scéna nových Bouřlivých výšin, které od čtvrtka promítají česká kina, začíná intenzivně, byť zprvu není nic vidět a stačí zvuk. Zesilující se sténání míří k předpokládanému orgasmu. Jenže pak nás obraz zavádí na popraviště. Hlas patří jednomu z oběšenců, který už se houpá na provaze. Dvojice dětí komentuje jeho erekci.

Scéna okamžitě vtáhne diváka, zbortí očekávání a vystihuje onu zvláštní směs odporu a fascinace, které je vystaveno i publikum na popravišti. Bohužel tohle je nejspíš také nejlepší scéna filmu.

Emerald Fennell chtěla dráždit už svým debutem Nadějná mladá žena. Příběh mstitelky, jež chodí po barech a svádí muže, aby jim pak krutě ubližovala, zkoušel převrátit konvence thrillerů o traumatu či pomstě a měnit mužskou i ženskou dynamiku obvyklou v těchto žánrech. Podobně temná a šokující, byť o poznání nevyrovnanější byla autorčina satira o bohatých Saltburn z roku 2023.

Třetím filmem se teď režisérka rozhodla převléct do podobného současného kabátku jediný román britské spisovatelky Emily Brontë. Spíše než vynalézavou adaptací je však aktuální verze Bouřlivých výšin podivným okleštěním. Každá scéna, každý záběr chtějí být zapamatovatelné a výrazné. Ale čím víc novinka formálně křičí, tím méně dává smysl to, co se odehrává mezi postavami.

Lásku mezi Catherine a jejím dětským společníkem, polovičním sourozencem Heathcliffem, autorka drobně posouvá. Některé postavy upozaďuje či vynechává, jiným přisuzuje odlišné motivace nebo povahové rysy. Jenže tato snaha proměnit původní příběh v jakési psychosexuální drama po vzoru současných filmů působí především zcela nahodile. Jako by se vše podřizovalo potřebě překvapovat.

Režisérka ignoruje komplikované sociální pozadí postav, respektive ho vykresluje pouze v případě otce, zadluženého karbaníka. Vůbec však nepracuje s tím, jak se na okraji společnosti a jejích norem ocitli protagonisté Catherine s Heathcliffem. Jejich vztah se pohybuje na dramatické sinusoidě, kterou je však potřeba komplikovaně přiživovat. Místo silného emočního ponoru přichází impulzivní chvilky rámované výraznou vizuální stránkou: Místy vynalézavou, ale převažuje dojem z otravné manýry.

Tvůrci v čele s kameramanem Linusem Sandgrenem ukazují, že umí napodobit kompozice a barevnou paletu romantických malířů typu Caspara Davida Friedricha. Jiné výrazně barevné a svícené, geometricky rámované obrazy se blíží ryze současné estetice. Pak zase film překvapí náladotvornou zasněnou scénou, v níž má hrdinka drobné sluneční brýle a celý výjev připomíná ahistorické hrátky režisérky Sofie Coppoly v dramatu Marie Antoinette.

Emerald Fennell jako by chtěla použít vše, co se nabízí. Cestou ale zapomněla, že postavy nemohou být jen nahodilé věšáky na nápady, které uvázly v podivně vulgárním pojetí romantické lásky.

Už knižní předloha vynikala tím, že dost temně vykreslila vztah protagonistů. Jenže do jejich nitra se snímek ponořit nedokáže.

Obsazení populárních mladých herců Margot Robbie s Jacobem Elordim a také to, jak Catherine a Heathcliff pojali, ukazují, že cílem bylo především natočit jakousi verzi romantismu pro tiktokovou generaci. Těkavé drama o hrdinech, jimž sice ke sžíravému konci pomáhají manipulace a náhody, ale kteří tomuto osudu sami aktivně a místy dost nesmyslně pomáhají. Některé scény, třeba když Catherine brutálně kopne svého zesnulého otce do hlavy, až mu z úst vypadnou zuby, působí jako z nechtěné parodie.

Součástí snahy zmodernizovat klasiku jsou i zdivočelé popové písně zpěvačky Charli XCX, které patří k tomu nejlepšímu z celého filmu. Celek ale připomíná procházku výstavou, jež neměla kurátora. Jsou tu obrazy, které ohromí, pak takové, co spíše naštvou. Jde především o inventář plný silných afektů.

Přitom ke klasické a mnohokrát adaptované látce lze přistoupit invenčně a zároveň zachovat podstatu. Andrea Arnold ve svých Bouřlivých výšinách z roku 2011 hledala cesty, jak vést dialog i polemiku s tradicí literárního romantismu. V dlouhých mlčenlivých sekvencích uprostřed přírody zprvu ukázala Catherine a Heathcliffa jako nejen vyděděnce, ale jakési až neposkvrněné, čisté bytosti – byť se ty scény hojně odehrály v bahně. Něha se v nich mísila se zvířeckostí, režisérka si dávala načas, vtahovala diváky, aby poté přišla kontrastní druhá půle, kde už protagonisté musí žít ve společnosti. A nést následky existence v nerovných podmínkách, případně na tu nerovnost poukazovat svým konáním.

Emerald Fennell se údajně pokusila zachytit, jaký měla z Bouřlivých výšin pocit, když je poprvé četla ve 14 letech. Výsledek bohužel spíše napovídá, že některá čtení si zaslouží důkladnou revizi předtím, než se je pokusíme uvrhnout na plátno.