Recenze: Generační trauma. Televizní Gerta Schnirch je nenápadně krutá

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Němci se za válku omluvili tisíckrát. Tak by se měli omluvit i Češi,“ říká stárnoucí Gerta Schnirch své dceři Barboře. U rodinného stolu, kde se sešly tři generace žen, panuje dusná atmosféra. Gerta kouří, i když je čerstvě po infarktu. Kdo by řešil zdraví po životě plném křivd a bolesti, které se nehojí ani po půlstoletí? S dcerou to také lepší nebude. Vztah mezi ní a Gertou je v troskách, o smíření se snaží jen vnučka.

Jizvy, které si ženy u kuchyňského stolu nesou, dalece přesahují život jednotlivce. Vrůstají do bolestivého bodu středoevropské historie. Možná i proto se na filmovou adaptaci románu Kateřiny Tučkové, Vyhnání Gerty Schnirch, čekalo tak dlouho. Je dvoudílná, natočil ji režisér Tomáš Mašín a od středy ji lze vidět na platformě HBO Max. V průběhu roku se objeví ještě na německé Arte, na podzim ji uvede Česká televize.

Předloha pomohla udělat z debutující Tučkové jednu z nejvýznamnějších současných spisovatelek. Vyšla roku 2009 a vyprávěla příběh mladé ženy z česko-německé rodiny, která byla spolu s dalšími brněnskými Němci násilně odsunuta.

O utrpení lidí jako Gerta se v době vydání knihy příliš nemluvilo. „Skutečnost, že někde 30 kilometrů za Brnem je hromadný hrob, kde leží na tisíc žen, dětí a starých lidí, mě absolutně šokovala. Bylo to něco, co nikdo nevěděl, nebo nepřiznával,“ vzpomínala loni Tučková na bádání, jež ji dovedlo k sepsání Vyhnání Gerty Schnirch. Román proměnil tuzemskou literární krajinu a pro širokou čtenářskou veřejnost znovu otevřel možnost prozkoumat nezahojená traumata.

Teď mají příležitost i televizní diváci. Tomáš Mašín po 3 sezónách v pekle nebo Bratrech natočil svůj už několikátý příběh rozdělující českou společnost. Snímek o sourozencích Mašínových, kteří při úniku z komunistického Československa zabili dva příslušníky SNB i jednoho civilistu, získal Českého lva za nejlepší film. Vysloužil si ale také negativní recenze. „Bratři zosobňují typ díla, který chce utnout diskuzi, protože nad zobrazeným nejde diskutovat,“ napsal třeba kritik Kamil Fila, přičemž snímek označil za „hollywoodskou střílečku“ rezignující na historická dilemata.

Televizní Gerta Schnirch je jiná. Jen těžko ji lze podezírat, že by k minulosti nezaujímala jasný postoj, nebo že by snad chtěla uhlazovat dvojznačnosti. Neuhýbá před násilím ani znepokojivými scénami.

V troskách rozbombardovaného Brna deliricky bloudí zranění. Při pokusu o útěk ze zajetí tragicky umírá dítě, jeho matku zastřelí vojáci. Vyčerpané, pochodující Němce v horkém letním dni pozoruje skupinka svatebčanů. Nevěsta chvíli váhá, než se sehne, aby po Gertě hodila kámen. „Mně běželo hlavou, že si ta holka zničila nejkrásnější den svého života,“ vzpomíná později protagonistka tragického příběhu v rozhlasovém studiu.

Spolu s ní u mikrofonů sedí historikové, kteří se hádají o rozsahu obětí odsunu. Zhruba dvě stě tisíc, tvrdí jeden. „To jsou úplná hausnumera, která docent Rinský tak nekriticky přebírá od sudetoněmeckého landsmanšaftu,“ namítá druhý. Jedna z výraznějších scén televizní Gerty se odehrává v klidu rozhlasového vysílání. Ve vzduchu zůstává viset zlověstná otázka: kolik těl je masový hrob?

Mašínova adaptace vyznívá nejsilněji, když se v ní zdánlivě moc neděje. Když mladá Gerta Schnirch bojuje o přízeň vlastní dcery s ženou, která si ji vydržuje na statku jako pracovní sílu, nebo když se ocitne v blízkosti svého otce, schopného okolní prostor okamžitě naplnit tíživým strachem. Protagonistka nikdy nezůstává obětí, avšak není ani zcela kladnou hrdinkou.

„Takže ty se budeš taky omlouvat? Jsi přece Češka, ne, aspoň to o sobě celý život tvrdíš,“ konfrontuje stárnoucí Gertu její dcera Barbora u rodinného stolu. „Já říkám, že se má říct pravda,“ brání se matka. „O pravdě bych radši vůbec nemluvila. Protože to by pak někdo mohl chtít pravdu i po tobě,“ uzavírá Barbora. Gerta Schnirch, jako by nechtěla dát najevo hněv, uhýbá pohledem.

Vyprávění vedené ve dvou časových liniích působí v jinak konzervativně pojaté adaptaci jako experiment, jenž někdy zbytečně naruší tempo. Zároveň ale pomáhá zvýraznit zásadní motiv románu Kateřiny Tučkové. Neléčená bolest nikam nemizí. Protéká k dalším a dalším generacím, přičemž nic na tom nemění fakt, že nabírá rozdílné podoby.

Milena Steinmasslová hraje Gertu minimalisticky - co neřekne, to se jí občas zaleskne v očích, ať už jsou to pečlivě poschovávaná traumata, nebo ještě hlouběji ukrytá zranitelnost. Výrazněji působí Barbora Váchová coby její mladý protipól. Sedmadvacetiletá herečka z ansámblu ústeckého Činoherního studia dokáže neokázale zachytit duši, která pod návalem křivd tuhne jako namožený sval. I Oskar Hes, představitel Gertina přítele Karla, posouvá Mašínovu adaptaci o třídu výš.

Dolů kvalitu naopak táhnou repliky šustící papírem. Všechny emoce a postoje se tu doslovně popisují, jako kdyby se tvůrci inspirovali v seriálech od Netflixu říkajících vše polopaticky pro případ, že by diváci náhodou věnovali pozornost telefonu místo televize. „Tys měla bejt moje žena,“ připomíná Karel osamělé Gertě. Jen talenty typu Oskar Hes a Barbora Váchová umí těžkopádným dialogům zázračně vdechnout autenticitu a civilnost. Milena Steinmasslová s Lucií Štěpánkovou, odcizená matka s dcerou, při společných hádkách dopadají přes očividnou snahu hůř.

Je trochu škoda, že televizní Gerta Schnirch není syrovější. Prospělo by jí méně návodné hudby i popisných scén. Přesto tvůrci vysoké ambice z velké části naplnili. Konzervativně laděná režie je pochopitelná. Od násilného odsunu uběhlo téměř osmdesát let, to ale neznamená, že perspektivu lidí jako Gerta Schnirch diváci bez zaváhání přijmou.