Z Mašínů je hollywoodská střílečka. Dilemata prostě neřeší

Uplynulo sedmdesát let od doby, co bratři Mašínové uprchli z bolševické totality do Západního Německa. A trvalo třiatřicet let, než mohl být natočený hraný celovečerní film popisující jejich neuvěřitelný příběh, kdy po nich měsíc pátralo více než dvacet tisíc příslušníků ozbrojených složek.

Snímek Bratři, jenž vstupuje tento týden do českých kin, ale už před pár týdny byl vyslán na Oscary, je zhruba dvouhodinovou akční dobrodružnou historkou o mladých klucích, kteří se prostřílí z říše zla ke svobodě. Tento úhel pohledu může být pro filmové dílo jistě legitimní a dobře se s ním dramaturgicky pracuje, nicméně jakákoli komplexnost tu nemá místo. Jako by si tvůrci řekli, že jsou jim zcela jedno jakékoli jiné pohledy, jako by se jich celá historická debata vůbec netýkala a šlo jim o jednoduchou oslavu statečnosti a odhodlání. Základním postupem je polidštění Mašínů, které dříve bolševická propaganda líčila jako monstra. Problémem zůstává, že samotní reální Mašínové v mnoha rozhovorech působí trochu roboticky a málo lidsky, bez náznaku svědomí, lítosti nebo sebereflexe. Když pak film ukazuje Josefa Mašína v podání křehkého Oskara Hese jako klukovsky hravého nebo zmatkujícího a váhajícího, vypadá to v kontrastu s úsečně necitelným projevem skutečného Josefa Mašína poněkud zvláštně. Jestliže by Josef Mašín měl být ten citlivější z obou bratrů, jaký asi musel být v reálu Ctirad Mašín, který je ve filmu ten zabejčenější, radikálnější a neoblomnější?

Nejde ovšem o to srovnávat filmovou stylizaci a „realitu“, kterou navíc neznáme. Mašínové, tak jak se pro nás zjevili v 90. letech a průběžně se projevovali v médiích při přebírání různých ocenění, byli tehdy už především tvrdí američtí byznysmeni, kteří dávno přišli o ideály – protože jim Američané nepovolili bojovat a osvobodit Československo v 50. letech, což byla iluze, v níž oba bratři a členové jejich odbojové skupiny žili.

Jde tedy pouze o to, co nám nabízí nynější film. Jednak sadu různých laciných klišé: Ctirad hned v úvodu vyjde před hospodu z venkovské zábavy a musí plivnout na nástěnku se Stalinem, načež hostinský plivanec ustrašeně otírá klůckem. Matka Zdena Mašínová, když jde orodovat ke zpupnému aparátčíkovi, jej zastihne, jak se láduje uzeninou z papíru. Protože jak jinak rozpoznat ušlechtilost než podle propadlých tváří, a zlo tím, že jí a mlaská?

Tatiana Dyková to vůbec nemá jednoduché, neboť musí ještě absolvovat kýčovitou scénu, v níž jí synové dotlačí po rozhrkané cestě na venkovský statek klavírní křídlo, a ona k němu v šátku a zástěře usedá mezi kravinci a slepičinci a počne hrát luznou melodii jako koncertní diva, protože se nástroj při převozu nijak nerozladil. Rozladění jemnocitnějšího publika je v tuto chvíli v sále ale již slyšitelné. Tolik poezie Mašínové nepotřebovali, v soundtracku mohli spíš zaznít Rage Against the Mašín’s. Ačkoli tvůrci tvrdí, že jim jde o syrovost bez příkras, neustále se tu opakují scény mučení, kdy týraným tečou úhledné čůrky krve z koutku úst a nadočnicových oblouků, ale nikdy nemají hnusné monokly či přeražený nos a nepadají jim zuby. Naprosto nejpodivnější a nejnepochopitelnější je ale rozhodnutí neukázat dva nejvíce kontroverzní momenty mašínovského tažení za svobodou: podříznutí svázaného policisty a zastřelení účetního v bankovním voze. V prvním případě vidíme jenom metonymické zobrazení. Ne samotný čin, ale pouze to, jak si Ctirad umývá zkrvavený nůž v umyvadle. V druhém případě se o zastřelení dozvídáme dokonce až ze zvukového záznamu svědkyně, který poslouchá vyšetřovatel, čili odosobnění je zdvojené. Můžeme to chápat jako snahu po nedoslovnosti nebo dokonce neopakování podobných motivů. Scenárista Marek Epstein říká, že střílení je ve filmu i tak dost. Tož baže.

Problém je, že vypravěčsky film hrdiny vyviňuje – věci se téměř nestaly, musíme si je domýšlet, ale to jde těžko, když je právě nevidíme v konkrétní předmětné surovosti. Nepřímé zobrazování znamená v tomto případě nikoli estetizaci, ale anestetizaci. Vše je mnohem jemnější, hrdinové nejsou konfrontovaní s brutalitou svých činů, vše se stane jaksi „bokem“. Dá se jistě namítnout, že samotní Mašínové kvůli svému osobnostnímu ustrojení neprožívali hluboce žádné dilema. Ale film jim k tomu ani nedá příležitost a záminku. Už čistě kvůli samotnému dramatickému procesu, aby se bylo proč a nač dívat, by nebylo od věci, aby aktéři něco prožívali a museli to zpracovávat.

Pakliže čirou náhodou někdo o Mašínech nic neví, nikdy z díla nepochopí, proč jejich činy i po desetiletích budí u velké části veřejnosti negativní reakce. To se týká mladší generace lidí v Česku a většiny lidí v zahraničí. Pro ně bude možná i obtížné pochopit, o jakém režimu film vlastně vypráví, protože nacismus a komunismus se tu prostřídají velmi rychle a do životů lidí nezasahují příliš viditelně a odlišitelně. (Přece jen vůkolní deprese a nedostatek za protektorátu se lišily od budovatelské poválečné atmosféry, do níž prosakovaly zprávy o politických procesech.)

Ale pro ty, již mašínovský příběh sledovali klidně i z více zdrojů, vyznívá podivně, že právě ony dva činy tvůrci milosrdně „zcenzurují“. Chtějí vylepšit obraz Mašínů, ale pro koho? Těm, jenž Mašínové přijdou různou měrou problematičtí, bude vadit o to víc, že se film vyhne scénám, na něž se desítky let čekalo. Jedná se o pietní přístup, milosrdnou lež, nebo manipulaci historie – a na koho to má fungovat a proč? Snímek navíc kolísá mezi tím, že Mašíny ukazuje více jako splašené a nerozvážné a šokované vlastní násilností či tím, jak násilí vypadá (přinejmenším ve scéně vraždy prvního policisty), ale celkově jim nepokrytě fandí a koncipuje jejich útěk přes hranice jako akční bojovku, Velký útěk nebo Motýlek se Stevem McQueenem. Jestli toto má být ona snaha, jak zprostředkovat pochyby (ať už postav či autorů), zjevně se to nepovedlo přesvědčivě.

Karty dobra a zla se jasně rozdají od počátku, obyčejní lidé se v příběhu téměř nevyskytují, je to vskutku jen boj rebelů s agenty systému – proto i výše ta narážka na Rage Against the Machine a Matrix. Lze si jen matně domýšlet, čeho chtěl film dosáhnout. Udělat jakousi poslední symbolickou tečku za kauzou Mašínových a proměnit složité historické reálie v jednoduchou fikci? Je téměř jisté, že žádný jiný hraný film o Mašínech už nevznikne, a tudíž je tohle poslední mediální reprezentace, která zpečetí jejich odkaz. Bratři uspokojují tu část veřejnosti, která chce nezapomenout na hrdinství a opomenout vše nehrdinské. Dějiny nyní píšeme my jako vítězové. I my jsme přeběhli složitý terén historické diskuze, kterou jsou po třiceti letech všichni unavení, vyhnuli se námitkám a relativizaci a skončili ve svobodném světě akčního žánru.

Ano, dostali jsme se na Západ, do Hollywoodu, neboť toto vše je provedeno s vysokou řemeslnou zručností, gradujícím tempem a napětím. Zatímco expozice je poněkud rozpačitá, právě proto, že neobratně humanizuje terminátory, ke konci už lze být stržen dějem, ač víme, jak vše dopadne. Bratři zosobňují typ díla, který chce utnout diskuzi, protože nad zobrazeným nejde diskutovat. Film o Zdeně Mašínové ml., jež tu musela zůstat a trpně pozorovat běh dějin, nebo film o tom, jak Josef a Ctirad podnikají a plní si americký sen jako hořkou kompenzaci své deziluze, bych sledoval radši.