Přišel zvrat. Vysmívané „králíkárny“ začne Praha chránit

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Panelová sídliště z éry socialismu provází v Česku zpravidla předsudečná označení „králíkárny“, představa nekvalitního, méněcenného bydlení. Tato negativní vnímání pramení zejména z důsledků masivní výstavby v 70. a 80. letech minulého století, kdy se s důrazem na snižování nákladů vytratila kvalita. Tlak na efektivitu výstavby vedl k oklešťování návrhů a jejich téměř nulové variabilitě. Vžil se termín „jeřábový urbanismus“.

Domy se stavěly stále vyšší a delší a jejich rozvržení v terénu se řídilo spíše co nejsnazším využitím jeřábových drah než promyšlenou koncepcí.

Pražské Jižní Město, Žatecké předměstí v Lounech, brněnské Bohunice, plzeňský Lochotín, centrum Benešova, Bohnice v Praze…

Dobu výstavby si mnoho lidí spojuje se všudypřítomnou šedí, zpomaleným budováním infrastruktury a staveb občanské vybavenosti či zkostnatělým přístupem státních podniků. Přesto mají panelová sídliště něco, co dnes není samozřejmostí.

„Specificky v pražském prostředí jsou sídliště, pro která používáme výraz modernistická struktura, de facto zeleným parkem mezi domy, unikátním seskupením objektů postavených podle zásad moderního urbanismu, který má vysokou kvalitu,“ upozorňuje architekt Jaromír Hainc. Jako ředitel Sekce rozvoje města magistrátního Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy se podílel na tvorbě Metropolitního plánu, který v polovině října Praha představila.

„Sídliště se většinou mohou pyšnit dobudovanou vybaveností čili školami, školkami, obchody a tak dále, což jsou zpravidla nízkopodlažní objekty v jádru zástavby. Jsou dostupné pěšky, obyvatelé domů, hlavně děti, nemusí na cestě k nim chodit přes hlavní silnice. Sídliště jsou dále většinou dobře napojena na kolejovou dopravu. Nabízí tak stále kvalitní a atraktivní bydlení,“ doplňuje Hainc (ostatně v rámci tohoto přístupu se připravuje protažení tramvajového spojení až na sídliště Nové Dvory na Lhotce, sídliště Bohnice či z Michle na Jižní Město).

A to jsou přesně ty atributy, které jsou lákadlem i pro současné developery. I proto hodlá hlavní město čerstvým Metropolitním plánem, který vznikal 12 let, panelová sídliště svým způsobem plošně chránit. Zjednodušeně řečeno bude hlídat, aby se na velkorysé zelené plochy mezi paneláky nedostavovaly další objekty, aby se citlivě doplňovala nedokončená zástavba podle tehdejších koncepcí a sídliště se dále smysluplně rozvíjela (a vytvářela pracovní příležitosti), a to zejména na svých okrajích.

Je to v rámci Česka ojedinělý přístup. „Metropolitní plán Prahy dává důraz na charakter jednotlivých částí hlavního města, snaží se je definovat, rozčlenit. Sídliště jsou vymezena jako lokality specificky chráněné, respektive regulované, aby si zachovala svou kvalitu, což u nás není obvyklé,“ potvrzuje Hainc.

Pozornost úřadů se tedy stále více obrací právě k prefabrikované výstavbě z betonových panelů z období socialismu. Ostatně například v Brně je panelové sídliště Lesná posledních několik let dokonce památkově chráněno.

Brněnskou Lesnou, v níž žije asi 15 tisíc lidí, lze použít jako vzorový příklad. Její hlavní hodnota spočívá právě v unikátním urbanistickém konceptu a atraktivitě prostředí dané lokality. Sídliště vznikalo v letech 1962 až 1971 po vzoru finského městečka Tapiola u Helsinek a autoři ze Stavoprojektu ho citlivě zasadili do členitého terénu někdejšího dělostřeleckého cvičiště v severní části Brna.

„Je to úžasná ukázka funkcionalistického urbanismu 60. let i ve světovém měřítku. Autoři velmi inteligentně rozmístili paneláky tak, že mezi nimi vznikly velkorysé přírodní prostory. To už dneska nikde na sídlišti neuvidíte,“ řekl před časem autorovi tohoto textu architekt Karel Doležel, někdejší člen komise Národního památkového ústavu, která se věnuje poválečnému období.

Je třeba zdůraznit, že se nejedná o ochranu samotných domů, které utrpěly novodobými úpravami, jako jsou barevné fasády či zasklení lodžií. Tady jde o celek.

Co se týče kvality a promyšlené kompozice, lze kromě Lesné vyzdvihnout i pražská sídliště Invalidovna či Ďáblice, kladenskou Sítnou nebo Bartošovu čtvrť ve Zlíně. Ty nejpovedenější soubory byly zkrátka navrženy v 60. letech. V pozdější době už kvalita klesala.

V Česku stojí zhruba 80 tisíc paneláků. Celkem jde o 1,2 milionu bytů. Stavěly se v gigantických počtech od druhé poloviny minulého století. Zejména pak v 70. a 80. letech, kdy vznikala rozlehlá sídliště na okrajích velkých měst a v těch menších se necitlivě tlačila do historických center.

V západní Evropě si radikální obnovou, která s sebou přinesla příliv sídlištní zástavby, prošla válkou těžce poškozená města. Stejný proces však čekal i nepoškozená, ale zchátralá města v Československu. Mnohdy přitom byly nenávratně zbourány celé čtvrti historických domů. Takovou zkušeností si prošlo nejedno tuzemské město. Například již zmiňovaný středočeský Benešov. V Praze se to týkalo třeba nedokončené asanace Žižkova.

V panelácích z období socialismu žijí v Česku zhruba tři miliony lidí, tedy téměř každý třetí člověk. Nikde v západní Evropě se takovým číslům ani nepřibližují. Na sídlištích tam bydlí kolem pěti až deseti procent populace. A to zpravidla z té nejchudší společenské vrstvy. V České republice je sociální skladba kvůli tomuto obrovskému podílu přirozeně nesrovnatelně pestřejší.

V Praze stojí na 50 sídlišť, z toho se dvě desítky řadí k těm velkým. Panelová zástavba, respektive ony modernistické struktury, zabírají kolem 35 kilometrů čtverečních rozlohy hlavního města a žije v nich kolem 35 procent obyvatel Prahy. Pochopitelně jde o zástavbu s největší hustotou zalidnění. Například čtvrti rodinných domů se zahradami se rozprostírají na ploše 45 kilometrů čtverečních a zástavba vesnického charakteru na více než 40 kilometrech.

„Ještě v 50. letech neměla polovina pražských bytů koupelnu ani samostatné WC, natož třeba pořádné topení. Aby se nové byty daly stavět co nejrychleji a co nejlevněji, začaly růst první paneláky. I když ještě unikly například umakartovým jádrům, měly spoustu nevýhod. Panelová konstrukce umožňovala stavět jen malé místnosti, dispozice bytů nebyly vůbec variabilní, nemluvě o neosobní architektuře,“ popisuje Matouš Pudil na stránkách Centra architektury a městského plánování v Praze.

V 60. letech tvorbu architektů a projektantů ovlivnilo uvolnění společenských a politických poměrů. Po uniformním a režimem direktivně formovaném socialistickém realismu, který představoval idealizovanou realitu kolektivního ducha a úspěchů socialistické výstavby, nastoupila takzvaná bruselská vlna. Svěží, lehký, elegantní a optimistický styl založený na odlehčených konstrukcích či organických tvarech a inspirovaný fenomenálním úspěchem tuzemské tvorby na Expo v roce 1958, kdy získalo Československo Zlatou hvězdu za nejlepší pavilon Světové výstavy.

„Brusel“ ve výsledku zanechal stopy v křivkách a neonech mléčných barů, bufetů a restaurací, v šikmých stříškách výškových staveb, v různě tvarovaných stěnách, v tapetách, v designu spotřebního zboží, jako byly kuchyňské roboty či rádia a televize, v interiérech bytů i v módě. A také v urbanismu panelákových sídlišť.

Nastal čas pro hledání kvality, rozmanitosti a estetiky výstavby. Autoři mohli tvořit s rozmyslem a s jakýmsi „funkcionalistickým citem“, který je tak typický pro meziválečné období.

„A tak vznikl experimentální okrsek Invalidovna. Pro výjimečné sídliště se vybralo také výjimečné místo – ne v polích za městem, ale v těsné návaznosti na historický pražský Karlín. Sídliště dostalo hned u tramvajové zastávky vkusnou vstupní bránu v podobě obchodního centra se samoobsluhou, restaurací, poštou nebo kadeřnictvím. Intimní atrium od rušné hlavní třídy oddělila umělecká výzdoba a pozvedla ho také kašna,“ upřesňuje Matouš Pudil.

První paneláky na malém sídlišti na pomezí Karlína a Libně, které pojalo asi jen čtyři tisíce lidí, byly dokončeny v roce 1961 a vzbudily oprávněně pozitivní, snad dokonce nadšený ohlas. Nicméně principy, konstrukce a limity panelové stavebnice se skutečně otestovaly až při budování velkých sídlišť, jako je právě zmiňovaná brněnská Lesná, pražská Krč či Prosek pro 30 tisíc obyvatel, jehož centrem se stal velký obchodní dům s unikátní keramickou fasádou.

Sídliště panelových domů ve svažité části Krče lze vnímat jako větší sestru povedené Invalidovny. Deskové paneláky tu doplňují takzvaní „švéďáci“, mohutné domy s mezonetovými byty, což je poměrně unikátní koncept. Každý pojal více než dvě stovky jednotek, tedy zhruba 500 obyvatel. Prostor mezi budovami tvořila zeleň, protkaná jen řídkou sítí často zaslepených obslužných komunikací pro místní obyvatele, a hlavně dlouhá pěší promenáda s obchody a službami.

„Krč byla prvním pražským sídlištěm velkého stavebního obvodu s 3800 byty pro 12 tisíc obyvatel a stala se součástí obytného obvodu spolu s Lhotkou, sídlištěm Novodvorská a obcí Libuš, kde mělo bydlet 50 tisíc lidí. Projektová příprava sídliště byla prováděna od roku 1962 a její realizace v letech 1964 až 1971,“ popisuje Tereza Kovaříková v práci Sídliště jako styl života.

Vodicím momentem při urbanistickém utváření sídliště byl princip intenzivní zástavby a co nejefektivněji využité plochy na okraji města. „Výstavbou mělo vzniknout nikoliv periferní sídliště, ale část města vykazující všechny znaky městského bydlení s plnou dopravou, obchodní činností a rekreací,“ doplňuje Kovaříková.

Metropolitní plán Prahy se na tyto koncepční prvky zaměřuje, definuje je a chrání před další zástavbou nebo i možnými přístavbami. „Jednoduše řečeno vymezuje, nejen kde lze, či naopak nelze stavět, ale i kde je možné stávající paneláky rozšiřovat, přistavovat, dostavovat. Například na nynější kotelny či trafostanice,“ vysvětluje architekt Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Jaromír Hainc.

Pro lepší představu mohou posloužit například moderní přístavby nároží paneláků v okolí areálu policejní akademie na pražském Kamýku.

„Metropolitní plán zároveň předepisuje, kde je nutné doplnit budovy občanské vybavenosti, kde jsou plochy určené pro komerční využití, kde prostor pro transformaci,“ dodává Hainc s odkazem například na stále nedokončená pražská sídliště Lužiny a Luka, která jsou součástí takzvaného Jihozápadního Města s 65 tisíci obyvateli.

Zajímavým příkladem dostavby původně nedokončeného sídliště je sousední čtvrť Nové Butovice, ležící o něco blíže centru.

Jihozápadní Město se budovalo od západu podle návrhu architekta Ivo Obersteina. Začalo se obytným souborem Stodůlky, kde se první obyvatelé zabydleli v roce 1982. Postupně přibyly Lužiny a Velká Ohrada, vyrostlo metro se silničními přivaděči z Prahy a nakonec Nové Butovice. Po roce 1989 se výstavba na určitý čas zastavila. Protože však panelové domy byly z velké části hotové, padlo rozhodnutí celé sídliště dokončit. Nové Butovice se tak staly jedním z posledních českých panelových sídlišť, stavba byla uzavřena až v první polovině 90. let.

Přestože se totálně proměnily hospodářské poměry v zemi a systém neefektivní hromadné podnikové výstavby se zhroutil, další plánování respektovalo Obersteinovu koncepci ze 60. let, včetně původně navržených dominant v okolí Slunečního náměstí. Používaly se však již kvalitnější materiály a přístup k vizuální podobě domů byl nesrovnatelně svobodnější.

Centrální prostor náměstí s novou stavbou radnice a kostela sv. Prokopa získal kompaktní moderní podobu. U někdejší konečné stanice Nové Butovice vyrostl kancelářský komplex Office Park a dokončen byl například i dlouhé roky neuzavřený blok v ulici Bašteckého na Velké Ohradě.

Praha svým komplexním přístupem k sídlištím chrání právě zmiňované hodnoty modernistického pojetí a identitu jednotlivých souborů, snaží se eliminovat neduhy, které paneláková sídliště dostala do vínku již při svém vzniku či je přinesl až živelný porevoluční development nerespektující proporce stávajících domů ani mnohdy promyšlené urbanistické koncepce.

Mimochodem, pitoreskně probarvené fasády, které potlačily samou podstatu panelových stavebnic, kvalitu také nepřinesly. Obvykle jsou jen jakýmsi nepovedeným make-upem.

Nicméně pro vnímání lidí je důležitou – možná dokonce naprosto klíčovou – otázkou i skutečný stav a údržba budov občanské vybavenosti, mobiliáře, zeleně a obecně veřejných prostranství. Mnohdy je totiž tristní, a ani velkoryse řešené hromadné bydlení na atraktivním místě pak ono předsudečné označení „králíkárny“ nemá šanci setřít.