Levnější potraviny? Anomálie, která brzy skončí

Co společného mají roky 2017, 2019, 2022 a 2025? Při hledání správné odpovědi jsou ve výhodě ekonomové: v každém z uvedených roků se ceny potravin v českých obchodech „utrhly“ a meziročně rostly tempem přes pět procent, někdy i výrazně vyšším.

Takto podaný výčet přitom zamlčuje jednu zajímavou vlastnost zmíněných epizod. Ty se periodicky opakovaly s překvapivou přesností po dvou a půl letech. Jestliže v roce 2017 kulminoval růst cen potravin v říjnu, vrchol další vlny se protáhl do dubna 2020. Další špičky přišly v listopadu 2022 a v červnu 2025.

Přesnost v načasování extrémů za poslední dekádu mohla být náhodná. Co náhodné není, je notorická kolísavost v tomto cenovém okruhu, který podle dat z letošního srpna vykazoval meziroční propad o 4,7 procenta. Můžeme si tedy být takřka jisti, že nás v nedaleké budoucnosti opět potká výrazný růst cen. Zároveň je vcelku pravděpodobné, že se tou nedalekou budoucností stane druhá polovina příštího roku.

Podívejme se, jaké faktory mohou mít na spotřebitelské ceny potravin vliv a proč je jejich výrazná volatilita problémem. Začněme evropským kontextem.

Ani 22 let po vzniku jednotného trhu EU nelze říct, že by se ceny potravin vyvíjely ve všech členských zemích stejně. Jistě, úroda obilí, přebytky mléka či zdražování energií jsou celoevropskými tématy, na něž reagují ceny potravin ve všech zemích. Zároveň ovšem vidíme pro jednotlivé země specifické faktory.

Za prvé, nadále probíhá dlouhodobé přibližování cenových hladin, které znamená pro někdejší komunistické satelity větší zdražování než pro země západní Evropy. Mezi prosincem 2010 a srpnem 2026 stoupla cenová hladina potravin v Německu o 68 procent, v Česku o 71 procent, a v Polsku až o 85 procent.

Druhou pozoruhodností je citelně větší cenové kolísání na Východě oproti Západu. Rozptyl v řadě měsíčních meziročních změn v cenách potravin za období od roku 2012 je v Česku téměř dvojnásobný proti Německu a víc než trojnásobný proti zemím s nejnižším kolísáním, jako jsou Francie, Itálie a Španělsko. V žebříčku EU zaujímá Česko sedmou příčku, přičemž všechny země s vyšším rozptylem leží na východ od nás. Vévodí jim Maďarsko, následované Slovenskem, Pobaltím a Bulharskem. Zajímavé také je, že v Polsku a Rumunsku je kolísání cen mírnější než v Česku.

Příčiny? Nezdá se, že by cenové kolísání ovlivňovala velikost lokálního trhu. Nejmenší země EU Malta má ceny potravin stabilnější než největší Německo. Roli spíš může hrát konkurenční situace v agropotravinářském komplexu a v maloobchodě.

V Česku jsou některé tržní segmenty ovládány dominantními hráči, což je znát. Maďarsko si prvenství v žebříčku zasloužilo systematickou likvidací tržního prostředí bývalou vládou. Naopak, Rumunsko a Polsko – dvě země s nejvyšším podílem zemědělství na HDP – se vyznačují podstatně nižší tržní koncentrací na zemědělském trhu.

Jako podpůrný argument pro tvrzení o vlivu omezené konkurence na kolísavost spotřebitelských cen v Česku se lze podívat na srovnání vývoje s Německem v oblasti cen zemědělských produktů a cen výrobců. Ukazuje se, že již v cenách zemědělců vznikají citelné rozdíly, které sice lokální zpracovatelé částečně utlumí, ale tuzemský maloobchod pak do cen přidává nové prvky nestability.

Vraťme se ale k očekávanému vývoji v následujícím roce. Existuje řada argumentů, proč bude obrat v dnes klesajících cenách potravin pravděpodobně strmý, ovlivněný nejen pozorovaným dvouapůlletým cyklem.

Za prvé jde o letošní nižší úrodu v důsledku extrémů počasí, což je celoevropský fenomén. Za druhé, kolaps dopravní trasy přes Černé moře kvůli ruské agresi proti Ukrajině může zvedat ceny obilí v jiných částech světa, což nezůstane v Evropě bez odezvy. Za třetí, růst cen energií má potenciál zvednout cenovou hladinu prakticky všeho zboží, a to včetně pro zemědělce nepostradatelných a energeticky náročných hnojiv.

Dnes ještě potraviny tlumí celkovou inflaci, která v srpnu dosáhla podle ČSÚ meziročních 1,9 procenta. Bez potravin (a nealkoholických nápojů) by skočila na 3,2 procenta. Napřesrok bude tento vliv opačný. Při potravinách meziročně dražších o víc než pět procent je málo pravděpodobné, že by celková inflace začínala dvojkou. Takové situace se historicky sice vyskytly, ale jen s přispěním nějakého, pro spotřebitele pozitivního šoku, jako třeba kolapsu cen pohonných hmot.

Co obrat v cenách potravin v ekonomice změní? Epizody vysokého růstu cen potravin historicky korespondují s poklesem spotřebitelské důvěry. Ten nepochybně omezí potenciál zákazníků, aby dál poháněli růst ekonomiky skrze spotřební výdaje.

Ze stejného důvodu patrně centrální banka nebude reagovat na růst cen potravin zvyšováním úrokových sazeb – brždění za ni odpracuje útlum spotřeby. Lze ovšem předpokládat, že už teď je ČNB se svou měnovou politikou poněkud „za křivkou“, a tedy že ještě uvidíme růst sazeb z titulu jiných inflačních tlaků.

Pokud jde o vládní politiku, je růst cen potravin vždy a všude problémem, a to problémem tím větším, čím víc sází příslušná vláda na populistickou kartu. Šplhající ceny základních životních potřeb v Česku vyvolají ve vládních kruzích, citlivých na politický marketing, upřímné zděšení.

Zřejmě se vyrojí i neortodoxní nápady, jak s větrnými mlýny zabojovat. Evergreenem, který však narazí na realitu státního rozpočtu, může být apel na snižování DPH, pro vybrané potraviny nejlépe až na nulu. Čím dál větší popularitě se těší hlídání marží obchodníků, které by sice u potravin nebylo tak snadné jako u pohonných hmot, ale u části veřejnosti by bodovalo.

Doufejme také, že se vláda neuchýlí k maďarským praktikám zastropování cen některých potravinářských výrobků. Tento experiment ve svém důsledku cenovou hladinu zvedl ještě víc a přispěl k nechvalně proslulému prvenství Maďarska v cenové nestabilitě.