Článek
Ten zažloutlý kus papíru má pořád doma. Soudruzi se samozřejmě ani neobtěžovali zavolat, natož snad něco tak fatálního sdělovat osobně. Stačil jim chladný dopis. Pár slov, každé z nich bodalo do srdce.
„Dostala jsem oznámení, že z politických důvodů jsem neprošla prověrkami, abych dále setrvávala v reprezentaci. Tatínka málem ranila mrtvice, protože věděl, že za to vůbec nemůžu. Pak mě vyhodili z práce,“ vzpomíná Miroslava Bendlová-Koželuhová na osudové září 1975.
Co provedla tak strašného? Ona vůbec nic. Ale Martina Navrátilová zrovna emigrovala. A ve zvrhlém uvažování pohůnků Moskvy to někdo musel odnést, tak ukázali na čerstvě vdanou tenistku z rodiny, která měla vždycky hlavu nahoře a tím spíš štvala obě totality 20. století.
Martina Navrátilová, jedna z nejslavnějších rodaček této země, právě dnes slaví 70. narozeniny. Jako ikona globálního sportu, jedna z nejlepších tenistek historie, bojovnice za lidská práva. Aby toho všeho mohla dosáhnout, potřebovala utéct ze světa omotaného ostnatým drátem.
Jedna si splnila sen, druhé její životní sny komunisté zmuchlali a zahodili. Šílené časy.
„Vysvětlily jsme si to,“ říká dnes paní Miroslava. Na Štvanici ještě občas zasvítilo podzimní slunce, ona si lžičkou zamíchala latté a vyprávěla o tom, jak zvláštně osud tyhle dvě propojil. O tom, jak se jejich rodiny dobře znaly dávno předtím, než se Navrátilová stala královnou s raketou. A jak dlouho jim trvalo, než si mohly říct: Je to za námi.
Protože velká katarze přišla až v roce 2016. O nekonečných jedenačtyřicet let poté, co Navrátilová emigrovala do USA a Koželuhové-Bendlové sebrali pas a označili ji za osobu nehodnou ani práce ve stavebním podniku Stavik. Až tehdy se potkaly na Roland Garros v Paříži.
Miroslava Bendlová-Koželuhová | Sport SZ
- Narodila se 16. prosince 1951 v Praze do slavného rodu Koželuhů, průkopníků československého sportu.
- Jako tenistka byla ve čtvrtfinále Roland Garros 1978. Po založení WTA vyhrála v roce 1974 turnaj v Kitzbühelu, triumfovala zároveň na mnoha turnajích pořádaných zeměmi východního bloku.
- V roce 1975 byla členkou vítězného týmu v Poháru federace. Poté emigrovala Martina Navrátilová a komunisté jí dva a půl roku bránili ve výjezdech na západní turnaje.
- Po kariéře se stala úspěšnou trenérkou, vedla mimo jiné budoucí globální superhvězdu Martinu Hingisovou.
- Po Listopadu 1989 založila v Nedvězí jednu z prvních soukromých tenisových škol se základní školní docházkou.
- Stále trénuje děti v Neratovicích.
„Martina se mi nejdřív ve dveřích restaurace vyhnula, nevěděla, co má dělat. Měla výčitky. Tak jsem ji našla, daly jsme si kafe a já říkám: Hele, Marti, já to vím. Kdybys neutekla, oni by tě už nepustili,“ líčí žena s pozoruhodným životem.
Odpouštět je výsostně lidské, nikoli však snadné. Mohla zahořknout, její život se otočil jako po vichřici. Ale sebelítosti nikdy nepropadla. Místo toho se s Navrátilovou potkávají, volají si, i letos v Praze si dlouho povídaly. Vzpomínaly a vysvětlovaly. Dvě vítězky Poháru federace z roku 1975, prvního pro Československo vůbec, což započalo éru dominance místních tenistek, pokračující do časů, kdy se soutěž jmenovala Fed Cup a dnes Billie Jean King Cup.
Miroslava Bendlová-Koželuhová jako čerstvá šampionka Poháru federace. Pak se jí komunisté začali mstít.
Jako by s paní Miroslavou měl někdo nahoře hodně divoké plány.
„Vždyť já se v roce 1975 vdávala, za svědkyni mi šla paní Suková,“ vzpomíná na reprezentační kapitánku a matku legendy Heleny Sukové: „Dostala jsem angínu a říkám jí: Paní Suková, radši mě ani nenominujte. Ale ona hned opáčila: Abys nelitovala. Jako by snad něco tušila.“
Pro tenistky bylo překvapivé už to, že vůbec dostaly do Aix-en-Provence pozvánku. Pak ve Francii smetly všechny protivnice. Zářily teenagerka Navrátilová a Renáta Tomanová, její parťačka z TK Sparta Praha. Bendlová-Koželuhová naskočila do čtyřhry, která se kvůli počasí proti Nizozemsku nakonec ani nedohrála. Co na tom, v týmu byla, je historickou vítězkou. Proto má stále u sebe kolorovaný snímek šampionek z ruzyňského letiště. Že si ho pečlivě schovala, bylo důležité.
Navrátilová totiž brzy zmizela. Z Československa - i z fotek.
A to ji měli přivázat k posteli?
O rodině Koželuhových je každý novinářský text z principu krátký, vydá na mnoho knih. Karel Koželuh, prastrýc paní Miroslavy, je v mezinárodní tenisové Síni slávy. V rodu mají tolik dalších průkopníků československého sportu, nejen tenisu, i fotbalu a hokeje. Jako demokraté a vlastenci byli pevně propojení s rodinou Masaryků: „Prezident Masaryk osobně Karlovi zařizoval v Mnichově jeho první angažmá, když mu bylo 14 let. Od něj máme rodinné motto: Buď pracovitý, poctivý, pravdomluvný.“
Od Února 1948 se vyplatilo všechno jiné jen ne podobná ušlechtilost. I tak mladá Miroslava válela v tenisu, pokračovala v rodinném sportovním odkazu. Brala republikové tituly, i když jí soudruzi na Spartě podfoukli. Slibovali a slibovali, zápasy i zaměstnání, místo toho jí hrozilo, že zůstane bez práce a bude režimem označena za příživnici.
„Pak mělo jednou letadlo z turnaje zpoždění, v Curychu jsem se seznámila s předsedou Slavie, vyprávěla mu svůj příběh a on mi řekl: Víš co? Tak přestup k nám,“ vzpomíná. „A já tam fakt šla. Dali mi i byt, ve Staviku jsem dělala ekonomku, po práci jsem hrála tenis. Na Slavii jsme byli elita. Až do roku 1975.“
Navrátilovou znala moc dobře, jejich tátové se spřátelili a probírali tenis svých velmi nadaných dcer. „Tehdy se u nás nesměl hrát bekhend obouruč, ale Martině to bylo fuk. Měla úžasnou sílu v zápěstí. Ty její pecky, co vychytala z volejů, v deblu,“ vypraví. „Pohybem trochu klátivka, ale výborně běhala. Můj táta už tehdy říkal, že na to má. Čím lepší soupeřku dostala, tím lépe prodala svůj výkon a hrála na dvě stě procent. Měla úplně jiné myšlení, třeba šla na síť, dala čop na střed a já neměla úhel, kudy ji prohodit, protože ona dosáhla všude. Takové myšlení mívali v tenisu spíš chlapi.“
Mladičká Martina Navrátilová na unikátním archivním snímku.
Mimochodem, jejich vzájemná bilance zní 8-2. Pro paní Miroslavu. „Šílená dřina to bývala. A hlavně - já byla starší a ona ještě mladá a hloupá,“ usměje se laskavě. „Později bych už ji neporazila.“
Pořád byla ale dost dobrá na to, aby v roce 1975 společně reprezentovaly, kapitánka Suková ji nominovala. „Veliká sláva, vítězství se nečekalo, lidé nás zastavovali na ulici,“ říká. „Zažila jsem nakrátko to, co má Martina po celý život, že přišla o vlastní soukromí a kdekoli se objeví, tam ji poznají. Mně osobně to bylo spíš nepříjemné.“
Ale sláva to byla rychlá. Navrátilová odletěla na US Open - a ve Spojených státech zůstala. Šílený poprask. Rána pro režim, jenž se dmul pýchou nad výkony sportovců, kterým zároveň tak rád držel smyčku kolem krku, připravený ji kdykoli utáhnout.
„Martina přitom ten rok už udělala jeden průšvih, odjela z turnaje jinam, než měla, paní Suková se ale za ni zaručila, prý mladistvá nerozvážnost,“ vzpomíná Bendlová-Koželuhová na to, co útěku tenisové hvězdy předcházelo. „Mě do Ameriky tehdy nevzali, protože jsem tam měla příbuzné. Možná tušili, že se něco stane, ale vsadili na špatné jméno. Já nevěřila, že to Martina udělá. Můj táta naopak říkal: Hele, já mám strach, že ona je prostě jiná než vy. Ona je generál, nenechá si poroučet.“
Holka, tady máš tenisky | Sport SZ
Členové slavné rodiny Koželuhů žili po celém světě. I v Londýně, kde Karel Koželuh kdysi válel na Wimbledonu bosky. Jeho praneteř tam o mnoho let později zažila kuriózní příhodu. „Když jsem do Anglie letěla poprvé, neměla jsem tenisky, na trávě to šíleně klouzalo. Tak jsem se zula a najednou ke mně přijde paní: Jaké máš číslo bot? Když jsem jí to pověděla, do dvaceti minut mi tenisky přinesla,“ vypráví Miroslava Bendlová-Koželuhová. Byla to její teta, Hana Koželuhová-Sládková. „A na mě se provalilo, že mám v Londýně příbuzné. Tak mě tam komunisti už nikdy neposlali. Přitom Honza Kodeš a další pak chodili k tetě na večeře.“
A taky že ano. Skandál. Hantýrkou komunistů plivanec do lidově-demokratické tváře. Tak koho potrestat? Došlápnout si na kapitánku Věru Sukovou? „Taky za to přece nemohla, co měla dělat? Měla Martinu přivázat k posteli?“ říká Bendlová-Koželuhová.
Ano, absurdní myšlenka. Ještě absurdnější ale bylo pohanit ji, která v USA ani nebyla. „Provinila“ se tím, že s Navrátilovou společně vyhrály Pohár federace. Neoficiálně šlo o jiný motiv: „Museli na někoho udělat bu bu bu. A já to jako Koželuhová měla odjakživa špatné. Hodilo se jim to do krámu.“
Desetiletí pádí, ale některé vzpomínky jsou až příliš živé. Nemizí.
„Hrála jsem o finále ligy tady na Štvanici. Byla jsem v háji, bolelo mě rameno a říkám si: Mám to zapotřebí? Oni mě vyhodí a ještě mám za ně hrát ligu? Tak jsem trucovala tamhle u Vltavy a řekla si, že nenastoupím do debla. A nenastoupila jsem. Dali mi distanc.“
Bez pasu, bez práce, bez angažmá. Zachránili ji v Přerově, kde se za Koželuhou-Bendlovou zaručili. Narodila se jí první dcera, dostudovala po večerech pedagogii - a jelikož Koželuhové mají tuhý kořínek a sport milují, předvedla nejlepší tenis svého života krátce poté, v roce 1978, kdy se z předkvalifikace dostala až do čtvrtfinále Roland Garros - než se vůbec dostala do hlavní soutěže, musela v tehdejším modelu turnaje vyhrát osm zápasů. Možná by došla i dál, kdyby jí maminka neposlala zprávu, že dcerku trápí šílená hnisavá angína, což ji rozhodilo. Ale výhra byla už to, že zase hrála.
„Ale já dobře věděla, proč mě od roku 1978 už zase pouštěli ven. Došlo mi, že jsem doma nechávala dítě. Věděli, že neuteču,“ říká.
V tenisu si dál udržovala skvělé renomé, i jistý mládenec jménem Ivan Lendl za ní tenkrát přišel: „Prosím tě, mně moc nejde bekhend, naučíš mě ho?“
To vše i přes to, že jí soudruzi přiřkli cejch: 26 let, neperspektivní. Pokoj jí nedali, ne a stokrát ne. Už proto, že do Prahy znovu přijela Martina Navrátilová.
„Nedivím se, že jsi utekla“
V dějinách místního sportu se rok 1986 vymyká. Navrátilová, ta opovrhovaná emigrantka, která oficiálně zmizela ze zemského povrchu, se vrátila do Československa na zápas Poháru federace v barvách USA. „Hrozně zvláštní to bylo,“ říká Bendlová-Koželuhová.
Ona na Štvanici dělala rozhodčí, Navrátilovou nonstop hlídala ochranka, ale neuhlídala všechno. „Šla kolem mě a já zavolala: Marti, ahoj! Přiběhla a objala mě, obě jsme měly slzy v očích. Tím to skončilo,“ vybaví si bleskové setkání.
Martina Navrátilová na Spartě. Vzpomínky na časy před její emigrací.
Skončilo - i neskončilo. „Ani kafe si nás spolu dát nenechali. Kafe si přišli dát k nám domů o půlnoci estébáci. Vyčachrovali celý byt,“ otřese se i dnes nad posluhovači režimu: „Drtili nás už předtím, ale tehdy poprvé před dětmi. Byly z toho úplně vyjevené. To na tom bylo nejhorší.“
Jen proto, že si její kamarádka Martina dovolila utéct a ona si ji dovolila na Štvanici pozdravit a obejmout. Tolik ústrků, tolik ponižování, i proto se jí Navrátilová v roce 2016 nejdřív raději vyhnula. Náhoda byla už to, že se vůbec tehdy v Paříži potkaly. Bendlová-Koželuhová dlouho netušila, že jako čtvrtfinalistka turnaje může na Roland Garros kdykoli přijet na náklady pořadatelů. A sešlo se to.
„Chtěla jsem s ní mluvit,“ přiznává. Ne aby vyčítala, vůbec ne, když tlumočí: „Martino, někomu se to hodilo. Potřebovali dostat přede mě holky, jejichž tatínkové byli velcí komunisté. Byla to jen záminka. Vždyť já jsem nemohla za to, že zdrhla. Sama vím, že ani ona to v Americe neměla na začátku zrovna lehké. Nedivím se, že to udělala. Jenom to udělala tak, že to nejvíc poškodilo mě.“
Paní Miroslavu zpětně souží hlavně to, jak trpěli její rodiče, msta na dětech je špinavost. Zároveň ví, že možnost emigrovat měla i ona.
„Ale nemohla jsem. Šíleně by to odnesli rodiče, ségra. I Karel Koželuh se nakonec vrátil, protože se mu stejskalo. A já jsem taky takovej ustejskanec. Vltava, můj byteček, máma, táta, kamarádi,“ zadívá se na řeku protínající Prahu. „Vždyť bych je třeba už nikdy v životě neviděla. Přesně to jsem řekla i Martině: Já jsem neměla odvahu jako ty. Mohla jsem to udělat taky - a neudělala. Nemůžu ti nic vyčítat.“
Ať zůstane na Západě, to od příbuzných slyšela často. Od strýce v Miami ještě v 70. letech. Od tety ve Švýcarsku o dekádu později… Kvůli dětem zůstala, neemigrovala.
Martina Navrátilová to udělala. Její odkaz je ohromný, v tenisu i mimo sport. Že jí je dnes už sedmdesát? No a?
„Dřív mi přišla nervózní, roztěkaná. Když jsme spolu mluvily letos, zdála se mi smířená, v pohodě,“ líčí Miroslava Bendlová-Koželuhová. „Žije úplně jiný život než kdokoli z nás, je to vidět, ale přišla mi spokojená. Vypadala dobře. A hlavně se dvakrát vyhrabala z rakoviny. Proto jsem jí popřála především zdraví.“
Navrátilovou oslavuje svět, její dávná spoluhráčka žije jinak, klidněji, v ústraní. Tolik skvělých tenisových osobností přitom ovlivnila, z nové generace mimo jiné wimbledonskou šampionku Lindu Noskovou, juniorskou reprezentantku Terezu Heřmanovou nebo Nelly Kněžkovou, která díky tenisu hraje elitní NCAA a studuje psychologii v New Yorku. Od dětských krůčků zná Tomáše Berdycha, Radka Štěpánka nebo Barboru Strýcovou. Pořád vede tenisový potěr v Neratovicích. Nenudí se.
„V úterky se na Štvanici většinou potkáváme s Honzou Kodešem,“ vzpomene jinou legendu a celoživotního kamaráda, který jí v roce 1978 zaplatil hotel v Římě, kam přijela a zjistila, že ji komunisté na truc do turnaje nepřihlásili. A také dál pečuje o rodinnou památku, o odkaz Karla Koželuha i mnoha dalších výjimečných příbuzných. Dělá čest generaci, která staví skromnost nad okázalost, skutky nad slova.
„Můj táta mi vždycky říkal: Nečekej od nikoho vděk. Měj sama dobrý pocit z toho, že někomu můžeš pomoct a že na jeho výsledcích bude vidět tvoje práce. A je to velká pravda,“ uzavírá žena s mimořádným osudem. „Já se na sebe můžu každé ráno do zrcadla podívat s čistým svědomím.“
