Šampionka Nosková: V Africe jsem spala na palandě, kvůli penězům nehraju

Na centrkurtu v All England Clubu jí gratulovala princezna Kate, na Hradě na ni pěl chválu prezident Petr Pavel, stylově ve wimbledonské kšiltovce na hlavě. Tančila na bále šampionů po boku světové jedničky Jannika Sinnera. Její tvář svítí z reklam. Ze slečny ze Vsetína se najednou stala tenisová celebrita.

Linda Nosková, největší sportovní skokanka roku 2026. Když vyhrála české finále Wimbledonu proti Karolíně Muchové, dotkla se nejvyššího bodu svého sportu.

„Myslíte?“ usměje se jednadvacetiletá dívka a v tomto rychlém opáčení jako by se skrýval celý její přístup k tenisu i k životu.

Věří, že samotná cesta je cíl. A ví, že svět je pro ni mnohem víc než jen bekhendy a forhendy.

„Nejlepší i nejhorší věcí na tenisu je, jak vás může změnit. K dobrému – i k horšímu,“ vypráví v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který vznikal před jejím slavnostním defilé před zaplněnou Štvanicí, kde vrcholil turnaj Prague Open. Nosková má za sebou perné období plné oslav i mediálních povinností. Tentokrát ale místo sportu hovořila hlavně o svých hodnotách, o knihách, zvířatech, cestování. A také o tom, proč se loni vydala na Zanzibar jako dobrovolnice, což od té doby označuje za jeden ze svých nejformativnějších zážitků.

Jak vás napadlo jet po minulé sezoně pomáhat do Tanzanie?

Byl to spontánní nápad. Vždycky jsem měla na bucket listu, že chci dobrovolničit, hlavně v zahraničí. A našla jsem si stránku, která mi vyhovovala v tom, že jsem někam mohla letět jen na týden. Také jsem si mohla vybrat destinaci – super, jako by to bylo ušité na mě. A tam mě čekalo víceméně samé překvapení.

Jak dostane jednadvacetiletý člověk na seznam svých přání dobrovolničení?

Vždycky jsem měla k takovým věcem blízko. Dávala jsem finanční prostředky na česká zvířata v nouzi, na adopci na dálku. Takže jsem si to pak chtěla vyzkoušet také na vlastní kůži, nejen na internetu.

Ale proč?

Mám to v sobě, ani jsem k tomu proto nemusela nacházet kdovíjakou extra cestu. Nestalo se nic, co by mi změnilo styl myšlení nebo celkový přístup k životu. A když jsem pak sledovala dokumenty o lidech, kteří tohle dělají, inspirovalo mě to ještě víc.

V čem je taková zkušenost přínosná pro někoho vašeho věku a vašich sportovních úspěchů, když jste si mohla po sezoně odpočinout na pláži?

Vždycky jsem si to chtěla zkusit a věřím, že když už jsem se touhle cestou vydala, tak to budu podnikat v životě ještě mnohokrát. Je to určitě něco, k čemu mám blízko a čemu bych se chtěla věnovat hlavně po tenisové kariéře. Mám to v nátuře a chtěla jsem to se sportem skloubit. Mohla jsem si říct: Je to nebezpečné, je to kdovíjaké, takové a makové, měla bych to udělat až po tenise. Což mi hodně lidí říkalo. Ale přece jen, já když si někdy něco usmyslím, tak se mi to prostě musí povést (úsměv).

A jaké to tedy bylo? Nebezpečné? Dobrodružné? Pestré?

Jiné, strašně moc. Úplně jiný svět. Člověk vidí jiné standardy než v našem normálním životě. Bydlela jsem se třemi spolubydlícími v jednom pokoji na palandách, sdíleli jsme koupelnu a kuchyň, místní slečny nám tam vařily snídani a večeři. S dětmi, které nemají rodinu ani žádné finanční prostředky, jsme strávili celý den; tolik hodin, kolik jsme mohli. Jdete na ulici, a když se dívají na vás jenom kvůli tomu, že nemáte stejnou barvu pleti, je to také nepříjemné. Bylo tam spoustu momentů, kdy jsem si říkala, že nejsem úplně ve svojí kůži. Ale o to silnější zážitek to byl.

Nechci znít pateticky, ale může vám to prospět i ve sportu? Že si někdy řeknete: Vždyť je to jenom tenis?

Stoprocentně. Myslím, že mi to pomohlo v mnoha momentech, když jsem si v normálním životě řekla: Tak já tady řeším, jestli se mi povedl forhend, nebo ne – a tam řeší, jestli budou mít něco na jídlo. Jelikož jsem tohle zažila, můžu si na to vždycky vzpomenout.

Poletíte zase?

Tuším, že pokud bych se měla vracet do Afriky, tak spíš příští rok. Letos plánuju něco buď hodně studeného, nebo hodně teplého. Ještě nevím.

Na dovolenou, nebo dobrovolničit?

Uvidím. Je možné, že obojí.

Na vašem instagramu jste k sobě přiřadila řadu slov, která jsou pro vás důležitá, pojďme na ně. Třeba že jste na 99 procent optimistka – co to jedno procento?

No, tam jsem realistka (směje se). V tomto směru mě tenis hodně ovlivnil, zároveň mi hodně pomáhá myslet optimisticky, snažím se to skloubit dohromady. Vím, že nemůže být všechno vždycky růžové – a že nikdy není nic tak krásné, jak se na první pohled zdá. I můj život je takový. Na první pohled to může působit: titul, sláva, peníze. Jenže to není středobod mého života. Nehraju tenis proto, abych byla slavná nebo měla extra hodně peněz. To je třešnička na dortu, ale ne důvod, proč to dělám. Normální starosti mám stejné jako každý druhý člověk.

Dále tam máte: animal mom. Zvířecí máma.

Já jsem prostě na zvířata! Věřím, že ať už po tenise budu dělat cokoli, bude to se zvířaty. Mám to tak odmala, i proto, že jsem vyrůstala na venkově, kde jsme měli spoustu koček, psů a dalších zvířat. Můj táta je strašně na kočky, mamka vyrůstala u koní a já na nich jezdila jako malá.

Dále preferujete ticho před hlukem. To máte zrovna náročné období při všem zájmu o vás, ne?

Já si vždycky to ticho najdu. Když už je toho hodně, tak se prostě zavřu do sebe a moc lidí mě z domova nedostane. Ale to už jsou fakt nouzové případy. Hlavně na kurtu mi ticho pomáhá. Ať je tam kolik chce lidí, ať fandí mně, nebo soupeřce, vždycky jsem tam nakonec sama. A vlastně diváky ani neslyším.

Jako když jste si ve finále Wimbledonu za krizové situace dala ručník přes hlavu?

Ano, tam už bylo trošku vynuceného ticha potřeba.

Také se vidíte jako milovnice knih. Co zrovna čtete?

Stephena Kinga, skvělý autor. Horory miluju. Nebo životopis Michelle Obamové, její story pro mě byla hrozně inspirativní. A také knížku o Wimbledonu.

Vážně? Letos před titulem?

Už loni. Padesát nejlepších zápasů Wimbledonu. Svůj nejoblíbenější literární žánr si ještě pořád hledám.

Vaše další vlastní charakteristika: aktivistka. Co to pro vás znamená?

Určitě ne to, že si někam jen stoupnu s papírem a budu hlásat, o co se zajímám nebo s čím souhlasím a nesouhlasím. Pro mě je důležité dostat se do veřejnosti se svými názory nejen na sport, ale i na normální život. A myslím, že díky tenisu bude můj hlas víc slyšet.

Tak do toho, máte příležitost.

Určitě jsou pro mě důležité všechny věci ohledně ochrany zvířat a přírody. Také pomáhat slabším. Pomáhat zemím, které nejsou v tak dobré situaci jako třeba Česká republika. Pomáhat dětem, ať už je to v jakékoliv situaci.

Souvisí to podle vás s tím, že nejste ze zámožné rodiny a na poměry Česka 21. století jste vyrůstala velmi skromně?

Stoprocentně ano. Zároveň na druhou stranu znám spoustu hráček, které nevyrůstaly tak jako já a mají dobré srdce, dávají finanční prostředky na charity, pomáhají dětem. Takže recept na to, jaký by chtěl člověk v dospělosti být a o co by se měl starat, neexistuje. Víc je to o charakteru a samozřejmě o výchově.

Váš tatínek dojemně popisoval, jak někdy musel sbírat staré železo, abyste měli peníze na turnaje. Jak na tyto časy vzpomínáte vy?

Něco si pamatuju jen velmi matně. Samozřejmě je fakt, že jsme na tom nebyli úplně extrémně finančně dobře, že moje tenisové začátky přišly zničehonic, byl to pro mě jen koníček, skoro bych řekla, že jsem na těchto turnajích nikdy ani neměla hrát. To si vybavuju velice dobře. Ale neumím zpětně říct, co byl ten hlavní krok, díky čemu tohle celé vzniklo.

Berete to fatalisticky, že to tak mělo být?

Asi ano. Vždycky si říkám, že tomu předcházelo spoustu věcí, spoustu let dřiny a odříkání, spoustu pomoci z mého týmu. Myslím si, že čím divnější celá ta story je, tím lepší je si ji prožít.

Když jsme u zvláštních věcí, další charakteristika: crazy ideas. Šílené nápady.

No, tu Afriku do toho můžu dát, podle mých trenérů určitě. Dále určitě tohle (ukazuje na piercing v nosní přepážce). Také trochu šílené dovolené. Jednou jsem vzala neteř, která předtím nikdy neseděla v letadle, a letěly jsme hned do tří zemí. S kamarádkou, kterou jsem ani moc neznala, jsme vyrazily do Řecka a já pokračovala na Srí Lanku. A také adrenalinové zážitky. Skok z padáku. V plánu mám, že si brzo s pár bláznivými kamarády skočíme bungee jumping. Uvidíme!

Ráda si sbalíte batoh a jste sama ve světě?

Ano, dělá mi to velice dobře. Hlavně to, že je všechno na mně – zážitky, ale i organizování a cestování samotné. Člověk si musí poradit sám. Možná mi to i v určitém duchu pomáhá potom i na kurtu. Když se na to ptáte, uvědomuju si, že jsem v tomhle trošku po tátovi, on je velký dobrodruh. Daleko větší než já. Já už jsem trošku zkažená tímhle krásným životem, takže budu upřímná, pěkný hotel potřebuju.

A vidíte, v Africe se vám spalo dobře i na palandě.

Jo, to bylo skvělé. Dostala jsem se mimo svoji komfortní zónu – a o to to bylo lepší.

Když jsme u úkroků mimo komfortní zónu, co vás na tenise nejméně baví? A v čem je naopak nejhezčí?

Obojí spočívá v tom, že dokáže člověka změnit. Když chce, tak k dobrému, na to je tenis skvělý: V disciplíně, v tom, jak se dokážete neskutečně starat o sebe a svoje tělo, jak dokážete rychle hodit špatné věci za hlavu, a mnoho dalšího. Na druhou stranu sláva dokáže člověka samozřejmě změnit k horšímu.

Nějaké další nevýhody?

Cestujeme 11 měsíců v kuse, rodinu a přátele nevidíme, osobní život je vlastně úplně nulový. Jenom tenis, tenis, tenis – a potom skončíme ve třiceti a normální život jsme naposledy zažili v pěti letech, než jsme začali s tenisem. To je také trošku negativní stránka.

Jste s tím smířená?

Chápu to, už vím, co mi tenis přináší a co mi bere. Na druhou stranu si myslím, že tohle bude asi můj celoživotní boj, abych našla balanc mezi tenisovým a normálním životem. Pořád ho hledám a pořád se mi to úplně nedaří. Někdo mi říká, že se mám stoprocentně soustředit jen na tenis. Jiný zase, ať nejsem tak seriózní, ať se tak nesoustředím. Hlasů je kolem mě spoustu, ale vždycky si nakonec musím cestu najít sama.

A vy to osobně cítíte jak? Soustředíte se na váš sport moc, nebo málo?

Sama nevím. Nedokážu přesně říct, jak já na tom jsem.

Triumf ve Wimbledonu je nejvíc, co jde dokázat. Výš už to nejde.

Myslíte?

Dobrá protiotázka.

Já se totiž necítím jako na nejvyšším vrcholu. Upřímně, výhru jsem si uvědomila až teď ve čtvrtek, kdy mi to celé tak nějak kliklo. Za mě platí, že vyhrát Wimbledon nebo jiný grandslam – kdekoliv, proti komukoliv a jakkoliv – není nejvyšší hřeben toho, co se dá dokázat. Ani když je člověk první na světě. To zní krásně, když to máte na papíře černé na bílém, ale já si tak nepřipadám.

Nejvyšší meta je tedy cesta samotná?

Pro mě ano.

Za wimbledonský titul jste získala 100 milionů, byť polovinu z toho vezmou daně. Co pro vás znamenají peníze? Prostředek na oné cestě? Možnost odměnit ty, co vám pomáhali dříve?

Stoprocentně. Finanční jistota byla pro mě určitě z jisté stránky důležitá, hlavně kvůli tomu, jak jsem vyrůstala. Ale zároveň to nikdy nebyla hlavní věc, kvůli které hraju tenis. A doufám, že ani nikdy nebude. Lidem, kteří mi pomohli na mé cestě, vždycky nabízím, že jim to můžu aspoň takto nějak vrátit. Všem, kdo mi pomohli v nejhorších finančních dobách, jsem moc vděčná. Vím, že právě díky nim jsem tam, kde teď jsem. Ale nedělám a nikdy nebudu dělat tenis jenom kvůli tomu, abych viděla nějaké číslo na účtu.