Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Napínák je to od samého začátku. Algoritmus ostatně jinou možnost nepřipouští. „Takže, vy dvě, vylosujte si papírek, a ten rozhodne, kdo bude váš manžel,“ rozkazuje otec svým dcerám Natalii a Ellie v prvních vteřinách mikrodramatu s výmluvným názvem Zamilovat se do farmáře, který je svobodným tatínkem.
Popsat, co se děje dál, by trvalo déle než celá jedna epizoda formátu, který zaplavuje sociální sítě nevídanou rychlostí. Pokud slovo mikrodrama slyšíte poprvé, možná netrávíte dost času sledováním instagramových Reels nebo TikToku. Jejich algoritmy už totiž nějakou dobu protékají videa, v nichž se ovdovělý boháč převlékne za zahradníka a bojuje o srdce své nic netušící sousedky, a mladá žena má zase týden na to, aby se rozhodla pro jednoho ze snoubenců, jimž jedné divoké noci slíbila své srdce.
Jednoduché, zábavné kratičké filmy s minimální produkcí a primitivní zápletkou se podle časopisu Bloomberg staly nejrychleji rostoucím streamovacím formátem na světě. A nic nenasvědčuje tomu, že by se trend mohl v dohledné době zvrátit. Naopak.
„Budeš muset spát v pokoji se mnou,“ říká nemístně pohledný farmář Rhett o několik dvouminutových videí později. „V jedné posteli?“ ptá se trochu vystrašeně Natalie. Rhett přiblíží svou tvář k jejímu obličeji, jako by se ji chystal políbit. „Vždyť jsme se vzali,“ zašeptá.
Mikrodramata vznikla jako instantní zábava šitá na míru době, v níž naše soustředění ovládlo rychlé tempo sociálních sítí. Zatímco streamovací gigant Netflix (mimochodem tento týden oznámil propuštění tisíce zaměstnanců, nejvíc za mnoho let) nutí herce dokola popisovat zápletku, protože televizní diváci raději scrollují v telefonech, platformy produkující mikrodramata prostě vědí, že s telefonem v ruce propadáme podvědomým reflexům.
K tomu, aby si nás získaly, potřebují jen atraktivní protagonisty, rychlý spád, nulovou kognitivní práci – a na konci každé minutové epizody malý zvrat. Můžete sami sebe přesvědčovat, že mikrodramata jako Nesnáším tě, pojď randit sledujete ironicky. Ale nedivte se, pokud se po několika minutách hypnoticky primitivního příběhu s vysokou dávkou erotické tenze ocitnete těsně před platební bránou předplatného.
Žánr se kolem roku 2018 zrodil v Číně, kde loni podle americké CNN přinesl tamnímu trhu 15 miliard dolarů. Tedy dvakrát tolik, co celý zbytek filmového průmyslu. Mikrodramatům se ale začíná dařit i ve Spojených státech, kde by si letos podle odhadu New York Times měly vydělat až jeden a půl miliardy dolarů.
„Mikrodramata jsou – jak mi potvrdilo mnoho lidí – to jediné, o co se teď hraje,“ psal před pár dny americký novinář Daniel Kolitz, podle kterého se na trh takzvaných vertikálních filmů chystá vstoupit mnoho velkých hráčů zábavního průmyslu, od Fox Entertainment přes Disney až po Paramount.
Nabízí se otázka, co se stane se starými, dobrými filmy? Se seriály, jejichž stopáž na epizodu přesahuje dvě minuty a nabízí komplexní charaktery, příběhy či fikční světy? Optimistické hlasy, včetně Kolitze, tvrdí, že přežijí. „Telefonní zábava – alespoň dodnes – byla vždy doplňkem spíš než náhradou takzvaného horizontálního obsahu. Nic nenasvědčuje tomu, že početné publikum filmu či televize přestalo existovat, nebo že se tak brzy stane,“ píše novinář v reportáži pro New York Times. I on ovšem poněkud pochybovačně dodává: „Otázka je, jestli bude Hollywood ochotný takovému publiku vyhovět.“
Jiné hlasy zase předpovídají, že se formát instantní zábavy brzy vyvine do něčeho komplexnějšího. O tom, jak mezi příběhy o superbohatých kovbojích převlečených za bezdomovce propašovat ambiciózní díla, už lidé z filmového průmyslu uvažovali třeba v loňském textu deníku Guardian.
„Všichni, kdo tvoří mikrodramata, se snaží zvednout laťku,“ tvrdila Guardianu novinářka Natalie Jarvey, podle které se úvahy kolem zvyšování kvality týkají úrovně produkce nebo obsazování profesionálních herců. Jenže pak už netočíte mikrodramata, ale Quibi, naráží Jarvey na projekt spoluzakladatele DreamWorks Jeffreyho Katzenbergera, který se o přesun Hollywoodu na displeje chytrých telefonů pokoušel už před lety. Zachovával vysoké rozpočty, zval osvědčené hvězdy. A spektakulárně propadl.
Omylem při uvažování nad mikrodramaty je nejspíš už představa, že je jejich diváci sledují stejně vědomě, jako když chodí do kina. „Tenhle obsah se lidem prostě děje – jako otrava jídlem,“ uvažuje Kolitz, který tvrdí, že nejrychleji rostoucí streamovací formát na světě slaví úspěch díky podvědomým vjemům – perfektně odpozorovaným obřími technologickými společnostmi.
„Proč si každý myslí, že jsem AI?“ směje se na jednom ze svých instagramových videí Cayman Cardiff, hvězda vertikálních hitů Předurčená svému bezdomoveckému miliardáři, Ministrant nebo Stačí jediný polibek. Reporty z Číny tvrdí, že AI generovaná mikrodramata zatím boj o diváky drtivě prohrávají. Není ale jen otázka času, kdy umělá inteligence svět mikrodramat pohltí?
V debatách o budoucnosti umění tváří v tvář AI často zaznívá argument, že člověk se bez lidského rozměru v tvorbě neobejde. Při pohledu na mikrodramata se nejde ubránit dojmu, že se možná trochu přeceňujeme.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
