Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Čtvrteční pád liblických stožárů spustil další vlnu nostalgie a stížností. Očekávatelnou. Stožáry tu přece stály padesát let, byly nejvyšší stavbou v zemi, tvořily dominantu Polabí!
Lidé slzeli, podepisovali petice, nadávali na všechny strany, spekulovali o možném alternativním využití. Analýza reakcí na racionální technickou demolici ukazuje, jak (ne)flexibilně umí česká společnost reagovat na změny a jak nakládá s minulostí, když přestane dávat smysl.
Nostalgie je hlasitá a emocionální. Lidé smutní nad ztrátou krajinného symbolu, nad „technickým dědictvím“, nad tím, že „už nic nebude jako dřív“. To je jedna strana mince.
Druhou jsou veřejné náklady, které máme tendenci podceňovat nebo odsouvat mimo zorný úhel. A ty byly v případě liblických stožárů dost přesně vyčíslené. Minimálně 170 milionů na základní opravy (hlavně výměna kotevních lan, jejichž životnost končila letos), k tomu průběžná údržba, osvětlení, revize a bezpečnost.
To vše pro konstrukce, které už léta nic nevysílaly a žádný smysluplný provozní model nenašly. Ty peníze přitom nejsou abstraktní číslo, jsou to zdroje, které by jinak mohly jít na něco produktivního. Když je ale někdo musí zaplatit, najednou se o ně nikdo nehlásí.
Vlastník stožáry aktivně nabízel – veřejnou výzvou, jednáními se zájemci, oslovením státu včetně institucí, které by je teoreticky mohly využít třeba pro krizovou komunikaci. I za symbolickou cenu. Ale nikdo je nechtěl převzít a provozovat.
Nikdo nebyl ochoten nést ty náklady, o kterých se v nostalgických projevech mluví jen velmi obecně nebo vůbec. Dojímáme se nad minulostí, ale když se nabídne konkrétní příležitost tu minulost reálně udržet, tedy zaplatit ji, zájem mizí.
Emocionální vazba, ale zdarma
To není jen o Liblicích. Je to vzorec v našich hlavách: Silná verbální obrana statu quo, podceňování reálných nákladů a současně neochota tyto náklady nést, jakmile přestanou být rozpuštěné v nějakém anonymním rozpočtu.
Právě proto jsou ty stožáry dobrou ilustrací pro (ne)flexibilitu rozvoje České republiky. Ukazují, jak těžké je u nás něco zrušit, odstranit nebo nechat dožít, jakmile k tomu existuje emocionální vazba. Nefunkční, nákladná infrastruktura (dopravní, občanská, kulturní, sportovní – dosaďte si, co je libo) se má zachovat, protože „tu vždycky byla“ a „je to škoda“. Výsledkem je rigidita.
Záznam demolice stožárů v Liblicích.Video: ČTK
Zdroje zůstávají vázané v neproduktivních aktivech, změny narážejí na odpor, který neváží přínosy a náklady, a společnost si zvyká, že udržování minulosti je normální, zatímco její ukončení je skandální.
Když se proti zboření něčeho, co už nic nepřináší a jen zabírá příležitosti, zvedne takový odpor, jak můžeme být schopni něco zbořit a vystavět rychle novou výrobní halu? Nový dům pro seniory? Nové gymnázium? Nové byty? Jen velmi obtížně, vidíme to každý den.
Demolice byla racionální. Odstranila se neproduktivní konstrukce, která generovala náklady a rizika bez odpovídajícího užitku. Ocel půjde do recyklace, místo se uvolní. Nostalgie zůstane, ale peníze a pozornost nebudou dál téct do udržování něčeho, co už dávno přestalo dávat smysl.
Pokud chceme větší flexibilitu a schopnost se posouvat, a tím i bohatnout, budeme muset častěji přijmout, že některé věci končí. A že hlasité lpění na minulosti není totéž jako ochota za ni platit účtenku.
