Julie Goetz v říši za zrcadlem. Violistka a herečka vydala výjimečné album

Podobná slova, kterými skladatel Ivan Acher před osmi lety charakterizoval svou operu Sternenhoch pro pražské Národní divadlo, by teď mohl vyslovit i nad albem písničkářky Julie Goetz.

Nahrávka nazvaná latinsky Non Te Audio, již Acher produkoval a dotvářel, je „putováním od nízkých forem k vysokým a hledáním krásy ve všech jejích spektrech, ve kterých se dá objevit“. Julie Goetz ví, jak tu krásu najít v obyčejném popěvku i sofistikovaných smyčcových pasážích vlastní komorní hudby, jež na albu Non Te Audio zní osudově, někdy až pohřebně. Ostatně v podcastu časopisu Reportér řekla, že většina písní na desce vznikla z pocitu tíhy.

Činoherní herečka, absolventka brněnské Janáčkovy akademie múzických umění, violistka, houslistka a klavíristka Julie Goetz už 17 let vystupuje a nahrává s písničkářem Jakubem Čermákem, známým jako Cermaque. Coby sólová hudebnice, zpěvačka i autorka však debutovala na albu teprve letos, v roce svých čtyřicátin.

Vlastní písně začala psát před osmi lety a hrála je pod pseudonymem Zhilee, který prý ne každý posluchač uměl správně vyslovit jako Žilí – tak jí říkali spolužáci z akademie.

Ivan Acher, jenž píše divadelní hudbu a Julii Goetz poznal při zkoušení Bratrů Karamazových v ostravském Divadle Petra Bezruče, ji přesvědčil, aby první desku zveřejnila pod vlastním jménem. Možná tím sejmula pomyslnou masku, za kterou se jako Zhilee ukrývala. Podobně jako když před lety skutečnou masku Kittchena sundal hudebník Jakub König a začal působit pod svým jménem. Především s raným kittchenovským hudebním blouzněním se ostatně místy potkává i album Non Te Audio.

Také Julie Goetz mluví v rozhovorech o „schovce“. A to v souvislosti s první písní, kterou kdy složila a teď ji pod názvem Jestem (Jsem) zařadila na Non Te Audio, což v latině znamená Neslyším tě.

„Bylo mi hodně těžko, nevěděla jsem, jak dál, jak přežít. Slova, která se mi začala tvořit v hlavě, mi utkala ochrannou síť,“ vysvětlila v Českém rozhlasu. „Polština byla pro mě schovka, jak věci říct naplno, a přitom tomu nebudou všichni, které znám, rozumět,“ dodává.

Možná měla na mysli verše jako „do niczego się nie nadaję / tylko do cierpienia“, v překladu „k ničemu se nehodím / jen k utrpení“.

Polštinu se Julie Goetz naučila při ročním studijním pobytu v Krakově a je jedním ze čtyř jazyků, jimiž na albu zpívá. Vedle češtiny ještě francouzsky a anglicky. Také jejím prostřednictvím v kompozici Cells vyjadřuje hudebnice jisté trápení, když „vypráví“, jak pod polštářem, pod střechou, pod kůží, plícemi, kostmi i tkáněmi má plno pavouků, umírající zpocené ruce, mrtvolu, jež zhluboka dýchá, zhulenou princezničku a tuny stříbrné kyseliny.

Na posluchače se to valí jako hororový Vetřelec deroucí se z protrženého lidského hrudníku. Podobně také z písně Kontinenty: „Rukama boříš se pod mojí kůži / proplétáš se kolem nervů, chrupavek, cév / z vlásečnic, které rozhrnuješ, vychází zpěv.“

Písně Julie Goetz jsou spíš na straně černé noci než jasného dne. Přesto vyvolávají pocity libosti z toho, jak jsou zpěvné i aranžérsky dobrodružné, krásné a zároveň zvukově zraňované.

Třeba teskné smyčce v kompozici Kráter z člověka tahají emoce silou vyprošťovacího tanku. Je to nádherné a zdrcující zároveň. A viola, hlavní nástroj Julie Goetz, to svou hlubinnou melancholií zdůrazňuje. Jako by hudbu Julie Goetz dávno předtím, než vznikla, charakterizoval symbolista Karel Hlaváček na konci 19. století, když v básni Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji napsal: „Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, / co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.“

Album Non Te Audio se řadí k zásadním českým nahrávkám, které hudbu posouvají za zrcadlo, do říše divů, kde se dějí nevídané věci. Podobně to například z kolegyň Julie Goetz dokázalo violoncellové duo Tara Fuki hned na svém debutu Piosenki do snu, Iva Bittová se skladatelem Vladimírem Godárem na nahrávce Mater, houslistka a zpěvačka Jitka Šuranská albem Nězachoď slunečko nebo Lenka Dusilová titulem Řeka.

Julie Goetz, která se jinak hlásí k inspiraci islandskou hvězdou Björk, přiznává, že právě zážitek ze sólového koncertu Dusilové ji přiměl začít vystupovat s vlastním repertoárem. Doprovod si obstarává sama hrou na violu a s pomocí looperu, který jí umožňuje v reálném čase zaznamenat zvuk, pak ho vrstvit ve smyčkách a tím vytvářet až dojem plnohodnotné kapely.

Stejně tak album Non Te Audio, na kterém účinkují čtyři instrumentalisté, zní díky elektronice a samplům místy orchestrálně. Jindy ale zase nejprostěji, nakolik je to jen možné: třeba v Oh, Dear Boy, zprvu jednoduchém folkovém popěvku jako z pastviny zapadlého ranče. Jenže pak se zhruba po minutě a půl objeví takty, které snad Beatles zapomněli zařadit na album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, aby si to následně skladba namířila k až psychedelickému rocku a zase se vrátila k výchozímu nápěvu.

Z prostého lidového motivu vychází také Jahoda (volání milého), kterou Julie Goetz rozšiřuje vlastním textem i hudbou a dodává jí velebnou nadstavbu. Třeba dvojhlasem s Terezou Maxmilián Marečkovou, členkou souboru Divadla Husa na provázku a čarodějkou Kuhmist z uvedení Sternenhocha v pražském Národním divadle.

Každá z písní alba Non Te Audio je pro Julii Goetz dramatickou rolí. Přirozeně přesvědčivě působí v úloze šansoniérky z Kráteru stejně jako melodramatické vypravěčky v Astronautovi. Tato kompozice vznikla v reakci na kóma, do něhož upadl divadelní režisér Jan Kačena, s nímž violistka spolupracovala. Teď požádala jeho přátele, aby jí nahráli volání „haló“. Do skladby ho zakomponovala, jako by věřila, že jej kamarád uslyší.

„Mám to většinou hodně promyšlené. Každá skladba je pro mě ucelený svět, který má vlastní jazyk, vlastní výraz a většinou i vlastní kód, způsob vyjadřování,“ přiblížila Julie Goetz v rozhlasu nejednoznačnost desky.

Její posluchač nemůže osobní kódy rozšifrovat jinak, než že si je překóduje podle sebe. Album Non Te Audio tak může mít tolik podob a významů, kolik lidí ho uslyší. Takhle inspirativní dokáže být málokterý tvůrce.