Šedesát let fotil zanikající památky v Česku. Příběh neznámého cestovatele ožívá

F = focení, foceno. Mě = město, městem. AB = autobusem. V = vlakem. T = traktorem… I takové zkratky používal Jiří Fiedler ve svých strohých záznamech z cest, během nichž pořídil v letech 1951–2013 celkem 42 tisíc černobílých fotografických záběrů památek, většinou v různém stádiu rozpadu.

Vystudovaný lingvista a překladatel, redaktor nakladatelství Albatros a později pracovník Židovského muzea, objížděl veřejnou dopravou, stopem i na kole Československo, aby dokumentoval mizející stopy minulosti. Své výpravy podnikal ve volném čase, za nekonečné trpělivosti své rodiny.

Ukázky textů a fotografií z šedesáti dvou cestovních záznamů lze nyní zhlédnout v Klausové synagoze v pražské čtvrti Josefov. „Vybral jsem jeden výlet z každého roku a měl bych radost, kdyby si to někdo vzal třeba i jako inspiraci k vlastním výpravám,“ říká kurátor výstavy Martin Jelínek.

První zdokumentovaný únik z každodennosti do světa dobrodružství podnikl Jiří Fiedler ve třinácti letech: „Dopoledne autobusem ze Zvíkovského Podhradí do Písku. Návštěva muzea, prohlídka celého města. Nocleh v noclehárně ve škole. Druhý den ráno pěšky Sedláčkovou stezkou po Otavě do tábora. U mlýna Smetiprachu převoz na druhý břeh řeky a pod Zvíkovem zpět na pravý břeh.“ Stalo se tak v létě 1948.

O tři roky později vzal poprvé s sebou fotoaparát a od té doby dokumentoval místa a památky, které ho po cestě zaujaly. Postupem času se začal nejvíce soustředit na židovské stavby a hřbitovy. Ovlivnil ho jeden moment z dětství. „Vyprávěl mi, že když mu bylo deset let, ubytovali v jeho škole přeživší z koncentračních táborů,“ zavzpomínala na Jiřího Fiedlera vnučka obětí holokaustu Helena Epsteinová.

Český dokumentarista jí pomáhal po roce 1989 nalézt stopy po osudech zbytku rodiny. Po jeho smrti v roce 2014 o něm sestavila knížku Archivář na kole. „Mnohokrát prozkoumal svůj rodokmen a pátral po židovském předkovi, ale nikoho nenašel,“ dodala Čechoameričanka a přidala zprostředkovanou historku, jak v patnácti letech Fiedler narazil na staré noviny psané v jidiš: „Luštil hebrejská písmena, jako by to byly hieroglyfy, naučil se v tom číst. Zhruba tehdy se začal zajímat o místní historii, což byla jedna z mála intelektuálních činností, které mohl člověk za komunismu nerušeně provozovat.“

Správce fotoarchivu Židovského muzea Martin Jelínek se k dílu Jiřího Fiedlera dostal díky nabídce jeho synů. „Věděli jsme, že hodně fotil, od roku 1994 dával pro muzeum dohromady encyklopedii židovských obcí. Takže když nás pozvali do panelákového bytu v pražských Stodůlkách, něco jsem tušil. Množství negativů mi ale vyrazilo dech, stejně jako relativní pořádek – na to, kolik tam toho bylo.“

Do roku 1962 fotografoval Jiří Fiedler na negativy formátu 4,4 × 6 cm, těchto políček jsou čtyři stovky. Poté přešel na velkoformátový negativ o rozměrech 6 × 9 cm, zachovalo se 12 tisíc záběrů. Třetí a poslední éru reprezentuje kinofilm (24 × 35 mm). „Našli jsme šest set smotaných ruliček, což obnáší zhruba 28 tisíc záběrů,“ doplňuje Martin Jelínek, který nechal negativy zdigitalizovat a bezpečně uložit do pergamenových fólií.

V prvních letech používal Jiří Fiedler aparáty Exacta, Exa a Moskva. „Nejvíc se rozjel, když si v roce 1981 pořídil Praktiku,“ připomíná správce fotografické pozůstalosti populární přístroj vyráběný ve východním Německu a dodává: „To pak za čtyři dny nasekal třeba patnáct kinofilmů.“

Větší oříšek než uspořádat negativy, rozstříhat a zdigitalizovat stovky ruliček, představovalo rozluštit a přepsat deníkové záznamy. „Hodně mi pomohlo, že přes polovinu zápisků stihl ještě přeťukat do počítače sám. Ale i ten zbytek mi trval čtyři měsíce a zdaleka nejsem u konce, teď přepisuji rok 1990,“ přibližuje Martin Jelínek a dokládá strohost zápisků jedním příkladem:

„Ráno na kole z Prahy kolem ruzyňského letiště do Lidic. Prohlídka základů zbořené obce, hřbitova, památníku, nově budované obce na kopci. Po silnici k Buštěhradu přes městečko (foceno) k rybníku a dále do Kročehlav a Kladna. Prohlídka města a oběd. Zpátky přes Lidice k večeru do Prahy. 50 km.“

Tak zní zápis z roku 1951, kdy Fiedler na svých cestách začal i fotografovat. Součástí výstavy je i velký stůl s devíti stovkami negativů. „Chtěl jsem, aby si návštěvník udělal představu o rozsahu díla – jsou to necelá dvě procenta, kompletní pozůstalost by tvořilo čtyřicet takových stolů,“ říká kurátor výstavy Martin Jelínek. Stránek Fiedlerových zápisků je 1 200, dvaašedesát výstavních panelů kombinuje obojí. „Přišlo mi fajn to propojit: najít hezký text a podívat se, jestli je k tomu pěkná fotografie.“

Ve zmíněné knize Archivář na kole vzpomínají na Jiřího Fiedlera jeho přátelé a kolegové. „Důvěřoval jsem mu, protože mi jej doporučili lidé, kterých jsem si vážil, a protože byl tak otevřený a upřímný,“ píše historik umění Arno Pařík. Na některé výpravy vyráželi společně. „Hodně riskoval. V té době se většina lidí vyhýbala rozhovorům s cizinci o čemkoli – zejména o Židech. Jirka byl jediná osoba, kterou jsem znal, s tak hlubokým zájmem o židovskou minulost a ochotou o ní mluvit,“ připomíná Pařík nezištnou Fiedlerovu pomoc potomkům židovských rodin, kteří hledali například hroby svých blízkých.

„Jeho příběhy z cest svědčily mimo jiné o podezíravosti lidí, udavačství a nepřejícnosti,“ přidává Leo Pavlát, který s Fiedlerem sdílel kancelář v nakladatelství Albatros. „Někdy musel z místa svého zájmu utíkat, jindy podat vysvětlení policii.“ Netrvalo tudíž dlouho a zvěst o muži potloukajícím se po městech a vesnicích s fotoaparátem se donesla Státní bezpečnosti. „Jirka vůči ní zachovával pravidla hry, na níž postavila svou činnost i Charta 77: nečiní přece nic nezákonného, naopak projevuje zájem o památky, což by mělo být i v zájmu státu. A byl při tom nesmlouvavý.“ Když StB ani při největší vůli nenašla proti Fiedlerovi nic průkazného, po roce jeho svazek ukončila.

„Ráno rychlíkem do Žatce, vyzvednuto kolo, vázání zavazadla, do města, zajištěn hotel, focena synagoga, v poledne na kolo Libočany (synagoga je zbořená, focen zámek), obtížnou necestou, hledání hřbitova, tápání, vracení, nenalezen. Ráno snídaně v automatu na náměstí, v 9 hod. výjezd: Čeradice (focena židovská ulička), Kličín (focena zdevastovaná kaplička), Kněžice (foceny hrázděné aj. domy, sousoší Trojice, zvonička), Mory (focen kostel, domy na návsi), Široké Třebčice (trialog s debilem – tajemníkem MNV o focení jeho domu), Zlovědice (focena ruina kostela).“ Tak vypadá zápis z roku 1982 svědčící i o konfliktech s lidmi, kterým jeho počínání připadalo podezřelé.

Postupně přešel od amatérského nadšení v promyšlené bádání, při kterém se obracel na muzea a archivy, pátral v kronikách a leccos zjistil i při rozhovorech s místními obyvateli. Jak se mu to podařilo skloubit s rodinným životem (v roce 1969 se manželům Fiedlerovým narodila dvojčata), nastiňuje Mark Talisman, americký představitel židovských organizací, který s ním byl v kontaktu. „Když jsem se Dagmar zeptal, jak Jiřího vášeň vnímá, odpověděla: ‚Marku, a co bych podle tebe měla dělat? Když se vrací ze svých toulek, je vyrovnaný a spokojený. Když nemůže jet, je nešťastný.‘ Zkrátka pochopila, že kdyby se ho snažila odradit, uvnitř by odumíral jako tolik lidí kolem něj.“

Výstava v synagoze v uličce U Starého hřbitova, která potrvá do dubna příštího roku, má název Městem, lesem, polem, kolem. A stejně se jmenuje i báseň, která pro tuto příležitost vznikla. Dal ji dohromady kurátor expozice Martin Jelínek, který s pomocí umělé inteligence vybral z textových záznamů 280 slov končících na dvojici písmen E a M a sestavil z nich - už vlastním důvtipem - následující verše:

Městem, lesem, polem, kolem

Chvátá Fiedler čerstvě holen, na hrad – vstup však nepovolen, chleba s vejcem lehce solen.

Vichrem, deštěm, sněhem, blátem, defekt boty spraven drátem, focen zámek aparátem, potom templ s rabinátem.

K Langrům, placky se špenátem!

Opět lesem, rychle, klusem, chytit vlak, pak autobusem. Zase ujel, marným stopem, nocleh v mlází za příkopem.

Znovu lesem, polem, kolem, cesta přerušená dolem, tedy kopcem… za vrcholem, při focení konflikt s volem.

Stopem zase, osobákem, náklaďákem se sedlákem, pod Špičákem i s foťákem, zdržen starým esenbákem.

Křížem krážem, letem světem, svižným tempem domů k dětem. Volá ženu pod balkonem: „Hoď mi klíče, prosím, honem!“

Pro vernisáž v Klausové synagoze připravil Martin Jelínek raut sestavený z občerstvení, které si Jiří Fiedler dopřával při svých cestách. Nechyběly obložené chleby, kofola a pivo ve skleněných lahvích či tatranky. Při úvodním proslovu připojil narážku na zákaz konzumace vepřového: „Měl jsem silnou touhu koupit i pár plechovek lančmítu, ale to by mi tady asi neprošlo.“

„Seděl v jedné z kanceláří nakladatelství, které vydávalo literaturu pro děti. Bylo mu 56, měl útlou postavu a znatelně zadrhával. Připadal mi skromný jako vázička s pampeliškami, kterou měl na stole,“ napsala Helena Epsteinová do nekrologu, který v roce 2014 vyšel v deníku New York Times.

Jiří Fiedler kromě své redaktorské práce překládal i knihy pro dospělé ze srbochorvatštiny a polštiny, po pádu komunismu mu vyšla kniha Židovské památky v Čechách a na Moravě, jeho Encyklopedie židovských obcí v Čechách a na Moravě má 1 670 hesel… Ve svém úctyhodném díle pokračoval i po odchodu do penze, přerušila jej až tragická událost: v únoru 2014 našel jeden ze synů oba rodiče v jejich bytě zavražděné.

Pachatel byl po roce zadržen a dostal osmadvacet let, jeho motivy zůstávají neznámé. Mohlo jít o majetkový zločin, jelikož z místa zmizela hotovost, či náhlé vyšinutí mysli. Jiné důvody nebyly prokázány, zjistila se jediná okolnost: útočník se s Jiřím Fiedlerem znal, několikrát se osobně sešli.

V e-mailu, který neúnavný cestovatel a dokumentarista odeslal pár týdnů před smrtí, stojí: „Především se teď doma pokouším v 78 letech o jakousi předkremační inventuru. Můj pokoj vypadá jako sběrna odpadových surovin v hrabalovských filmech: knihy, šanony, kartotéční krabice a na podlaze stohy utříděných i neutříděných papírů (korespondence, xeroxy, výstřižky), takže pro chodidla zbývají jenom úzké chodbičky.“

A takto dopis končí: „Jsme s manželkou na prášcích, tabletách, granulích, tinkturách a mastích, abysme eště nějaký ten měsíc nebo i rok vydrželi. Naši kluci-dvojčata dosáhli plnoletosti – 45 let. Máme tři vnučky a 3letého vnoučka. Doma nás hřeje kočka Minda. Kuchyňské bylinky si pěstujeme na balkoně.“