V Česku posiluje nový přístup ke smrti. I vnímání Dušiček se mění

Dušičky mohou sbližovat, vracet mrtvé zpátky do rodin skrze slova a vzpomínky. „Dřív jsme chodili na hroby spíše z povinnosti, protože o Dušičkách se to přece tak dělá. Dnes si stále více uvědomujeme i jejich další rozměr, který nám přináší, čili umožňuje dát prostor a čas pro truchlení,“ říká socioložka Světlana Nedvědová, která se společenskými normami spojenými se smrtí zabývá.

Jak dnes, v době longevity a snahy smrt co nejvíce oddálit, vlastně smrt prožíváme, když se nás dotkne?

Francouzský historik Philip Ariès tvrdí, že od středověku až do devatenáctého století byla smrt něčím, co je s lidmi vlastně pořád přítomné, každodenní. S čím přicházíme do kontaktu. Nazýval to „smrtí ochočenou“. Lidé umírali doma. Vlastně i tělo zemřelého tam zůstávalo. Blízcí k němu chodili už během umírání, umíralo se v komunitě, kde se žilo. Byl pozvaný duchovní, s tělem zemřelého přicházeli do kontaktu lidé, kteří ho omývali, balzamovali, oblékali. Pak chystali pohřeb, tradičně do země. To se všechno změnilo.

Jak a kdy?

S nástupem dvacátého století se smrt začala stávat čím dál více vzdálenou, schovávanou, vytěsněnou. Lidé neumírají doma, ale v domově pro seniory nebo v nemocnici. I tělo zemřelého zůstává někde schované, je vnímané jen jako jakýsi biologický materiál. Vztahují se na něj různé regule, jak je možné s ním nakládat, má ho na starosti někdo jiný než blízcí, místo nich jsou to zřízenci nemocnice nebo pohřební služby. To je ale něco, co se už dnes zase začíná měnit.

V jakém smyslu?

Vznikají různá hnutí, která se snaží zahrnout smrt zpět do běžného života, typicky třeba hospicová hnutí nebo alternativní pohřebnictví. I v Česku už fungují poradci pro pozůstalé, i když se o nich málo ví.

Co dělají poradci pro pozůstalé?

Existuje Asociace poradců pro pozůstalé, kde si můžete vyhledat právě takového poradce, který vám pomůže například s praktickými záležitostmi kolem pohřbu, projde tím s vámi. Nemáme manuál na to, co dělat, když někdo zemře, protože se s tím nesetkáváme běžně, prostě to řešíme teprve až ve chvíli, kdy se nás to dotkne. Kromě pomoci právě v souvislosti s praktickými věcmi, jako je zařízení pohřbu, vybrání rakve či hrobu, můžou poradci pomoci i s psychickými a emočními aspekty souvisejícími se smrtí a truchlením.

Vrátím se k tomu novému přístupu ke smrti. Jaký je?

V poslední době se objevuje větší tematizování smrti, ale mění se to pomalu. Navíc nám chybí pojmy, slova na to o smrti a zemřelých mluvit. Jak říct, že mi zemřel někdo blízký, jak mluvit o násilné smrti nebo o smrti v důsledku sebevraždy, jaká slova použít v případě ztráty nenarozeného dítěte? I tady nás svazují očekávání. Třeba ne nutně jen to, že „o smrti se nemluví“, ale máme třeba i pocit, že když už o ní někdo mluví, neměl by to dělat příliš dlouho nebo příliš intenzivně.

Je sice dovoleno truchlit, ale od pozůstalých se očekává, že se nebudou utápět ve smutku, že půjdou dál, nebudou to řešit příliš dlouho, nebudou tím kontaminovat každou konverzaci, i když zrovna ničím jiným nežijí. Máte se dát rychle dohromady. Přitom to, jak dlouho nebo jak hluboce truchlíme, je velmi individuální, a pokud máme smrt přijmout a zážitek s ní spojený nějak integrovat, potřebujeme čas.

Dušičky jsou přitom časem, kdy je naopak povoleno dávat smutek ze ztráty blízkého najevo.

Ano i ne. I Dušičky jsou nějakým způsobem institucionalizované, to znamená svázané tím, jak se „dělají“. A i to se mění. Ještě pár desetiletí zpátky bylo náplní Dušiček jít ve správný den na hřbitov, zamést hrob, dát na něj květiny, zapálit svíčku. Ideálně spolu s příbuznými. Ale ani to neznamenalo, že se téma smrti v rodině otevře. Na hřbitově je pohřbený strýc, kterého jsem sice neviděla mnoho let před jeho smrtí a nebyli jsme si blízcí, ale abych dostála rodinným pravidlům, pojedu na hřbitov a zapálím na jeho hrobě svíčku. To byly Dušičky, řekněme, z povinnosti. Na druhou stranu, čím dál tím víc pozoruji, že Dušičky dnes mají i umožňující charakter.

V jakém smyslu umožňující?

Jsou lidé, kteří smutnit potřebují a chtějí, ale nemají na to čas a prostor, jsou vytížení, mají práci, povinnosti. A když nadejde svátek Dušiček, je najednou možné si ten čas a prostor vzít legitimně zpátky. Třeba si vzít volno v práci a jet na hřbitov, setkat se tam s širší rodinou, na kterou obvykle v tom shonu nezbývá čas. A pak je tu ještě jeden aspekt Dušiček, ten svazující.

Jak svazující?

Ne každý je ve fázi, že má sílu jít na hřbitov zapálit svíčku. A přitom se očekává, že by to zrovna v tuhle chvíli měl udělat. Příkladem mohou být rodiče, kterým zemřelo dítě nebo kteří prošli ztrátou nenarozeného dítěte. Tam se stává i to, že jeden z páru má pocit, že ten druhý netruchlí dost nebo správně, že se v tom truchlení nepotkávají.

Zatímco s muži je obvykle spojený takzvaný instrumentální způsob truchlení, zaměřený na různé aktivity spíše než otevřené prožívání emocí, s ženami se zpravidla pojí takzvané intuitivní truchlení; emoční prožívání, touha mluvit o ztrátě. A když takový pár čelí prvním Dušičkám, může dojít ke konfliktu v tom, co by se mělo správně udělat, jak by se truchlení mělo správně projevit. Tady je důležité říct, že jediný správný způsob truchlení neexistuje. Nejenom v případě ztráty dítěte nebo nějaké neočekávané ztráty, ale obecně.

Proč máme pocit, že víme, jak má truchlení vypadat?

Už v šedesátých letech vznikl koncept pěti fází truchlení, to je to známé: popření, hněv, smlouvání, deprese, smíření. Jenomže už krátce potom, kdy vznikl, se setkal s kritikou. Fáze totiž nejdou vždy lineárně po sobě, můžou se různě přelívat, vracet. Ale přesto je ten koncept pořád velmi oblíbený v médiích i v popkultuře, je brán jako norma.

Dalším důvodem je právě to, že smrt nejsme zvyklí mít ve svém životě, dokud se nás nějak blízko nedotkne, takže nemáme zkušenost s vlastním truchlením a nějakým způsobem přebíráme očekávání – jaké by to asi bylo, kdybychom truchlili. Když pak člověk truchlí jinak, když je jeho truchlení nějak vzdálené od obvyklého modelu, může snadno získat pocit, že je s ním něco špatně, když truchlí mimo normu. Existuje i koncept sociálně neuznaného žalu.

Co to znamená?

Představte si situaci, že vám zemře milenec nebo milenka. Tedy někdo, koho nemůžete veřejně oplakávat, po kom nemůžete truchlit viditelně. Nemůžete si dovolit ztrátu prožít, nemůžete na pohřeb, nejste v celém tom procesu přítomní. Přitom je to velká ztráta.

Je možné takový rituál zažít, i když nemůžu na pohřeb?

Můžete si sama udělat rozlučkový rituál, například zemřelé osobě napsat dopis, ten následně spálit, nechat rozpustit ve vodě, pokud ho píšete na speciální papír, nebo uložit a každý rok na výročí smrti se k němu vracet. Může to být návštěva míst, která máte se zemřelým spojená. Je důležité zmínit, že nemusí jít vždy o ztrátu lidského života. Ztráta domácího mazlíčka může také čelit neuznání, protože to přece bylo „jen“ zvíře. To ale nerespektuje bolest, kterou člověk cítí.

V zahraničí už se rozmanité formy truchlení uznávají víc a pracuje se s nimi, protože když nemáte možnost si něco odtruchlit, má to výrazný dopad na psychiku a přeneseně pak i na lidské zdraví nebo vztahy. Emoce spojené s truchlením navíc mohou být dost protichůdné. Třeba když byl někdo nevyléčitelně nemocný nebo když byl během svého života někdo agresivní, můžete jako jeho blízcí cítit i úlevu, že zemřel, což je ale něco, co často doprovází pocit viny. Americká socioložka Arlie Hochschild přišla s konceptem takzvaných „feeling rules“.

Pravidla pocitů?

Tak nějak, nebo pravidla cítění. Jde o to, že jste ve vypjaté životní situaci, máte rozjitřené emoce, ale pořád vás svým způsobem svazují pravidla a očekávání toho, co máte a co nemáte cítit, jak dlouho, jak intenzivně. Někdo vám zemře a vy cítíte vztek. Jenomže máte cítit smutek; vztek nebo agrese jsou přece nepřijatelné emoce. Tohle všechno jsou témata, která mohou Dušičky pěkně otevírat.

Jakou roli hraje o Dušičkách hřbitov jako místo, kde se odehrávají?

Hřbitov symbolizuje materialitu. A skrze ni je možné otevřít téma smrti. Jdu s babičkou na hrob, zametám ho, umývám sklíčko dědovy fotky a u toho se ptám: Jaký děda vlastně byl, babi? Jaký byl, když byl mladý? Jak jste se poznali? To může být pro rodinné vztahy velmi utužujícím momentem. A bez toho hřbitova a bez Dušiček byste ho třeba nezažila, protože by chyběla právě ta materialita, kotva, hmota, skrze kterou se to téma dá otevřít. Díky hřbitovu můžete zemřelého nějak „vrátit“ do přítomnosti, když o něm budete mluvit. Tohle se v lidech často hodně pere, nechtějí téma smrti otevírat, protože nechtějí ublížit, ranit. Dělají to v dobré víře. Jenomže právě tím pak ztrácíme slova, kterými smrt zachycujeme.

Existují kultury, které to umí?

Ano, na první dobrou napadne každého asi Španělsko a jeho hostiny a barevné dušičkové připomínky mrtvých, tam je ten svátek skutečně oslavou života zemřelých. Ale nejenom Španělsko, v anglosaském prostředí se třeba pořádají takzvaná death café.

Co to je?

Lidé se sejdou nad kávou nebo čajem a povídají si o smrti.

Cizí lidé?

Ano, přijdou prostě všichni, kteří chtějí mluvit o smrti, nemusí jít jen o pozůstalé. I u nás jsme s kolegyněmi zkoušely takovou smrťáckou kavárnu uspořádat.

Jak to probíhalo?

Nejprve to bylo malinko rozpačité, ale pak se to moc hezky rozjelo. Bála jsem se velkých emocí, ale nakonec mě překvapilo, že lidé neměli ani tak potřebu plakat, jako spíš sdílet úplně praktické zkušenosti se smrtí, se zařizováním pohřbu a podobně. Nebo jsme došli k tomu, že když vám zemře babička, která žila sama, je třeba odhlásit plyn a elektřinu, popasovat se s byrokracií. Nad kávou a palačinkami jsme řešili to, že když vám přijde nezaplacená složenka za babičku, co je už půl roku mrtvá, může vás to vrátit zpátky do smutku, do těch pocitů, které byste měla mít přece odžité – a jsme zase u toho, že i truchlení svazují společenská očekávání a normy.