Žít a nechat ten vztah zemřít. Rockeři natočili ideální píseň k nové bondovce

Příštího představitele agenta 007 podle médií v těchto dnech vybírají producenti ze tří finalistů. Hudbu k novému filmu o Jamesi Bondovi však hledat nemusí. Nová deska irské kapely Fontaines D.C. obsahuje ideální bondovskou píseň. Duet nazvaný Where is Gone? zpívá frontman Grian Chatten barytonovým hlasem, k němuž skvěle pasuje soprán španělské popové hvězdy Rosalíe. Temný milostný song o nezdařilé lásce se od zvuku akustické kytary rozvíjí do majestátně orchestrální šíře. Dramaticky klesající a stoupající smyčce propůjčují jednou sladké, podruhé spíš výhrůžné vyznění téměř kýčovitým metaforám deštivého dne a zarámovaných fotografií.

Skladba vrcholí mnohoznačnou úvahou o konci vztahu i života a smíření se s myšlenkou, že „není nic špatného na tom / nechat to zemřít“. Dvojice to zpívá slovy foneticky evokujícími anglický název bondovky Live and Let Die, česky Žít a nechat zemřít. Dojem neoficiálního bondovského songu podtrhuje zvolená harmonická posloupnost a kresba zvuku elektrické kytary.

Skladba, která někomu připomíná soundtracky Ennia Morriconeho a jiným duety Leeho Hazlewooda s Nancy Sinatra ze 60. let minulého století, patří k vrcholům právě vydané páté studiové desky dublinských rockerů Fontaines D.C. Album nazvané Dopamine Chamber zároveň ukazuje, jak daleko se dostali od debutu z roku 2019.

Pětice spolužáků z dublinské hudební školy zprvu hrála syrovou kytarovou hudbu označovanou nálepkami post-punk nebo alternativní rock. Skupina vedená dnes jednatřicetiletým Grianem Chattenem si postupně vybudovala komunitu posluchačů a zaujala celebrity od Harryho Stylese přes Johnnyho Deppa po Eltona Johna. Její skladby mají stovky milionů přehrání na platformě Spotify a zněly ve filmech Gangy z Birminghamu: Nesmrtelný muž nebo seriálu Země gangů. V letech 2023 a 2025 byli Fontaines D.C. na cenách Brit Awards vyhlášeni nejlepší zahraniční sestavou roku.

Už na předloňském albu Romance, nominovaném na dvě americké Grammy, více zapojili elektronické klávesy. Ještě zřetelněji je teď využívají na novince Dopamine Chamber, která tento týden debutovala v čele britské hitparády. Fontaines D.C. ji naživo představí 30. října v pražské Sportovní hale Fortuna. Koncert je téměř vyprodaný.

Úvahy o pomíjivosti života v „bondovském“ songu nesouvisí se smrtí jejich manažera Trevora Dietze, který v červnu zesnul ve věku 47 let. Staral se o ně od začátku, frontman má jeho jméno vytetované na prstech a muzikanti ho označují za šestého člena. Dietz trpící psychickými problémy spáchal sebevraždu v době, kdy už bylo album natočené, texty tedy jeho odchod nereflektují.

Co přesně znamenají, nevědí vždy ani sami Fontaines D.C. Muzikanti přiznali deníku The New York Times, že si to frontman někdy nechává pro sebe. „Bývá tajnůstkářský,“ podotkl kytarista Carlos O’Connell.

Intelektuálně založený zpěvák Chatten v rozhovorech vypráví, že před koncerty poslouchá audioknihy Jamese Joyce, líčí návštěvu přímořského domu básníka Dylana Thomase ve Walesu nebo jako inspiraci zmiňuje kamaráda, environmentálního sociologa Nikolaje Schultze. Jedna z jeho knih napsaná s vlivným Brunem Latourem vyšla také v českém překladu.

Název alba Dopamine Chamber zaznívá v písni One Man. „Až ex post jsme zjistili, že do takových testovacích komor strkají krysy, když na nich zkouší různé chemikálie,“ popsal Chatten deníku Los Angeles Times. Obratem se prý snažil pojmenovat generační pocit jakéhosi nechtěného či vnuceného štěstí. Kdy je člověk, bezmocný tváří v tvář současnému světu, nucen předstírat spokojenost.

V jednotlivých písních fanoušci či recenzenti nacházejí narážky na politiku, ekologickou krizi, zahlcení z digitálních služeb nebo úniky z reality. Na více místech se vrací motiv bezútěšné společnosti, která se jako drogově závislá žene za další dávkou instantního uspokojení až do jámy lvové, jíž může být jednou náruč populisty a podruhé umělá inteligence předstírající, že zná všechny odpovědi.

Právě s tímto tématem přitom skupina musela brzdit. Algoritmy na sociálních sítích označily její videoklip k singlu Marianne jako vytvořený pomocí AI, což zpěvák v interview přiznává. Byť na klipu „dělalo více než 110 lidí“, část triků vygenerovala umělá inteligence. „A nám to nikdo neřekl. Ani našemu managementu a vydavatelství. Šokovalo mě to,“ lituje Chatten a slibuje, že si zákaz používání AI napříště prosadí do smlouvy. „Nesouhlasím s ní a nepodporuji ji,“ ujišťuje hudebník zpívající o tom, jak člověka vysávají moderní technologie.

Jeho charismatický, přitom záměrně odcizený hlas provází deskou, která se hudebně pohybuje v rozmezí od balad po syntezátorový rock. Původně kytarová kapela Fontaines D.C. dnes primárně používá klávesové nástroje. Zní uhlazeněji, melancholičtěji a melodičtěji. Skladby mají pevnější tvar.

Kytary nezmizely zcela, zapamatovatelným riffem se vyznačuje třeba song Happy for You, který kytaristé Conor Curley a Carlos O’Connell v závěru gradují skoro jako položku z repertoáru britských The Cure. Ironická píseň o závisti začíná hádkou s partnerkou a rozpadem vztahu, jejž má naoko zmírnit pugét. „Ale cestou pryč / Ti poškrábu auto klíčem,“ dodá temně zpěvák, načež jí ve druhé sloce ještě ukradne šperky.

Zvukově má část nových skladeb blízko kapelám jako Depeche Mode, The Cure, Joy Division či New Order. Jejich člen Peter Hook proslul podobnými basovými linkami, jakou zde slyšíme v songu o psychickém vyčerpání a vnitřní prázdnotě Mimesis. „Všichni jsou deprimovaní / Točíme se v kruhu,“ zpívá Chatten.

Hned úvodní skladba Six Shot Morning o depresi a ranním přehlcení obrazy ze sociálních sítí stojí na výrazném použití studiových efektů a starých syntezátorů. Kromě muzikantů je stejně jako na předešlé nahrávce Romance ovládá producent James Ford, známý spoluprací s kapelami Pet Shop Boys či Arctic Monkeys.

V průběhu třičtvrtěhodinového alba postupně dojde na tucet analogových syntezátorů od modelů ze 70. let přes přístroje značky Buchla, Moog či Roland až po libůstky jako kanadský nástroj zvaný therevox. V kompozici s půlvteřinovou pauzou před úderem do kytar nazvané Demolition, která může připomenout alternativní rockery The Smashing Pumpkins, zase zní klávesový Mellotron.

Kapela natáčela na anglickém venkově. „Bylo to intenzivní, plně jsme se soustředili na hudbu. Z těch asi 30 metrů čtverečních ve studiu jsme prakticky nevytáhli paty. Ve městě jsme za celé tři týdny byli dvakrát,“ zmiňuje zpěvák v aktuálním čísle časopisu Mojo.

Slova k písním nicméně Grian Chatten vymýšlel při cestách po Vídni či Benátkách, kde prý s paláci a katedrálami za zády přemýšlel o pádu civilizací. „Určitě jsem tam nasál nějakou tíhu, kterou jsem tam jel hledat. Je šílené stát v opulentním, zachovalém a zbožňovaném kostele, kde se dochovaly jedny z nejkrásnějších maleb, jaké kdo kdy vytvořil, a vědět, jak vysoko včera večer vystoupala voda,“ řekl zpěvák deníku The New York Times v narážce na dlouhodobě se potápějící město.

Výlet završil v sicilském Palermu, kde se k němu připojil producent. V bytě pronajatém přes Airbnb, improvizovaně odhlučněném matracemi a polštáři, natočili vokály do zasněné písně One Man. Začíná a končí ruchem ulice s dětmi hrajícími si před katedrálou.

Temnota napříč deskou Dopamine Chamber převažuje, byť ji vyvažují vysloveně krásné momenty. K nejpovedenějším patří indie-popový singl s poutavou basovou linkou Marianne. „Letos bys měla přijet a zůstat / Můžeš to udělat jako já / Můžu ti pomoct zmizet,“ nabízí v ní vypravěč zdánlivě pomocnou ruku. Ve skutečnosti ten únik pravděpodobně přinese ještě víc problémů, tak jako každé zavírání očí před realitou, naznačuje zpěvák. Skladbu inspirovala předloňská minisérie Ripley od Netflixu.

Povedený je i song Tongue připomínající žánr trip-hop a jeho hvězdy z 90. let minulého století. Po vzoru kapely Massive Attack se tu po minutě a půl rapovaného textu ozve smyčka s klavírním riffem. Zkreslená výška tónů v závěru může naznačovat nepovedený trip stejně jako dobu vymknutou z kloubů.

V poslední části desky zaujme zasněná balada o toxickém vztahu Japan nebo song o závislosti a touze po uznání You Miss Me, evokující zase producentovu momentálně nečinnou skupinu The Last Shadow Puppets.

Rozpitý zvuk kytar v závěrečném Intimate jako by oklikou naznačoval, jak dalekou cestu Fontaines D.C. ušli. Právě díky tomu, nakolik je každá jejich deska jiná.