Každý někdy vzal dítěti mobil. I matka Julii, když si psala s Romeem

Publikum sedí na obou stranách jeviště ohraničeného poloprůsvitným černým závěsem. Uprostřed leží chlapec, nad nímž se sklání dívka. Ona má na sobě historické šaty, z nichž vyčnívají rukávy trička, on kombinuje renesanční halenu se šedivými džínsy. Kolem rozmístěné pohřební voskovice připomínají LED svíčky z e-shopu. Zaznívají repliky ze závěrečné situace hry Romeo a Julie od Williama Shakespeara, jejíž protagonisté se otráví jedem a probodnou dýkou. Na jevišti však následuje ostrý střih a všechno je úplně jinak.

Ve známé tragédii milenci zaplatili životem za neústupnost a zaslepenost znepřátelených rodin. Nová inscenace nazvaná Romeo, Julie a rodiče, která měla nedávno premiéru v pražském kulturním centru Vzlet, rozvíjí vlastní, současnou variaci na toto téma. Autoři a režiséři Anna Klimešová s Petrem Erbesem se úvodní sekvencí hlásí k originálu, s nímž ale nakládají po svém. Odstrašující finále původní hry jim slouží jako odrazový můstek k úvahám o tom, že základem jakéhokoli vztahu je komunikace.

Romea, Julii a rodiče ve Vzletu uvádí soubor nazvaný Zapětdvanáct, který před 12 lety založil tehdejší absolventský ročník pražské DAMU. Jeho členové chtěli navázat na společnou autorskou tvorbu, k níž byli vedeni během studia. Pro jejich inscenace ještě na půdě školy byl charakteristický osobní přístup k tématům z vlastní perspektivy a zkušenosti.

V jednom z nejvýraznějších počinů, Regulaci intimity režírované jejich pedagogem Jiřím Havelkou, se prostřednictvím výpovědí o sobě samých i světě dotýkali mimořádně intimních, často až krajně soukromých témat. Generační blízkost tvůrců a v kontextu tehdejšího divadla neobvyklá odvaha k takové míře autenticity připomněly, co bývá v kolektivní paměti vytěsňováno či zapomínáno.

Od té doby se soubor značně personálně obměnil a několikrát změnil působiště. V jeho DNA ale zůstávají autorský a týmový přístup, společenská angažovanost a především důraz na osobní zakotvenost výpovědi. S postupným zráním členů se proměňují témata inscenací i generační perspektiva. Už nejde jen o tázání po vlastním já, ale stále častěji jeho konfrontaci s druhými, která nabývá podoby mezigeneračního dialogu. Toho se Zapětdvanáct dotkl pod vedením Anny Klimešové a Petra Erbese už v inscenaci První rána kapitána, kterou ve Vzletu uvedl před třemi lety. Tamtéž se mu teď věnuje v Romeovi, Julii a rodičích.

William Shakespeare vykreslil rodiče jako autority, jejichž rozhodnutí mají být bezvýhradně respektována a jejichž vůli se děti jen obtížně mohou vzepřít. Julie je pod tlakem otce Kapuleta, který ji nutí do sňatku s Paridem. Když dívka odmítne, otec reaguje hněvem a vyhrožuje, že ji zavrhne. Romeo se sice nedostává do přímého konfliktu s rodiči, i ti jsou však poznamenáni rodovou nenávistí a konfliktem s Montekovými.

Šestnácté století, kdy hra vznikla, bylo plné pevně daných společenských pravidel, rodových loajalit a autorit, v nichž individuální touhy jen obtížně hledaly prostor. Současná společnost je mnohem citlivější k osobním hranicím i potřebám jednotlivce bez ohledu na jeho věk. Mantrou dnešních rodičů je takzvaná respektující výchova. Co se ale s empatickými vychovateli stane, když jejich potomci dospějí a začnou se vymezovat vůči jejich představám i autoritě? Není to nakonec i tragédie rodičovského údělu? A jak najít cestu ven z rodinných zátěží, které se nevědomky propisují do každé následující generace?

Právě tyto nepříjemné otázky provokují tvůrce inscenace Romeo, Julie a rodiče. Na rozdíl od originálu, stavějícího do popředí náctileté, dává prostor k sebeobhájení i jejich zákonným zástupcům. Ukazuje, že to jsou také jenom lidé s vlastními strachy a nedokonalostmi.

Spolu s optikou tvůrci posouvají i žánr, od závažného k tragikomickému. Situace, jež v různých časových skocích rozvíjí motivy původního příběhu – ples, během něhož se ústřední dvojice seznamuje, a balkonová scéna jako moment milostného vyznání –, doplňují brilantně odposlechnuté, až modelově vystavěné dialogy mezigeneračních střetů ze současných rodin.

Matka zabaví Julii mobilní telefon, protože ho dcera odmítá odložit a nechce prozradit, s kým si dopisuje. V následující hudební pasáži nazvané Doznání – celou inscenací se prolínají pěvecké a instrumentální vstupy – zaznívá: „Všichni jsme někdy jednali přehnaně, možná agresivně / Ale důležitý je si v každej ten moment říct, raz, dva, tři / Ostatní to dělaj taky / Raz dva tři / Ostatní to dělaj taky / Každej někdy vzal dítěti mobil / Každej mu někdy zakázal kamarády / A každej mu někdy nacpal večeři násilím.“

Rodiče chtějí s Julií podniknout cestu do Říma, ona však touží po Romeovi, a proto v noci utíká z domova. Juliin otec propadá zoufalství a vypočítává v monologu, co všechno udělal, aby dceři zajistil bezpečné a bezstarostné dětství. „Nevím, kde jsi. Nejsi ve své posteli. Já jsem vždycky prošel kolem tvého pokoje a tys tam byla a teď tam nejsi,“ vypráví. „Když jsi byla miminko, měli jsme přístroj, který hlídal, jestli dýcháš, a já měl neustálý strach, že je rozbitý. A jednou jsem měl strach, že jsi snědla střep. A když jsi začala chodit, tak jsem zalepil okna izolepou. A když jsi šla poprvý do školy sama, tak jsem ti dal potají AirTag do baťohu a celej den koukal do telefonu,“ pokračuje.

Zprvu neutrální scéna na šachovnicové podlaze, odkazující k motivu světa rozděleného na dva znepřátelené tábory, se díky režijní invenci rychle a funkčně proměňuje v jednotlivé mikrosvěty postav.

Centrem rodinné nepohody je kuchyňský pult, u něhož se odehrávají veškeré hovory. Když Julie nechce být viděna a konfrontována rodiči, zachumlává se do vlastního vesmíru v podobě matrace s nebesy z IKEA. Když k jejím rodičům na večeři přichází Romeo, vzniká sama o sobě trapná situace. Každý ze spolustolovníků usedá na jednu stranu jeviště, které se tak proměňuje v jídelní stůl.

Možná až zbytečně tvůrci nadužívají mikrofony. V pěveckých pasážích i místech, kdy je třeba větší exprese, či naopak intimita, jejich nasazení působí ještě pochopitelně. Některé dialogy zejména v úvodu, kdy si herci s každou replikou podávají mikrofon, by však bylo možné řešit přirozeněji a bez použití zvukové techniky.

S postupným rozvíjením děje se princip i pozice všech zúčastněných stávají zřetelnějšími, byť by neškodilo některé pasáže krátit a motivicky semknout. Díky nasazení všech účinkujících si však inscenace udrží pozornost diváků až do závěrečného východu slunce.

Rodiče hrají s jistou dávkou excentričnosti, zato však smyslem pro sebereflexi postav Pavlína Balner a Michal Bednář, oba zakládající členové souboru Zapětdvanáct. V některých momentech jsou jejich figury doslova k politování. Role náctiletých připadly mladým hercům, patnáctileté Josefíně Krycnerové a Šimonu Ludvíčkovi, který letos absolvuje DAMU. Své postavy budují na přirozenosti a bezprostřednosti. Jejich civilní poloha záměrně kontrastuje s výraznější stylizací starších kolegů.

Romeo, Julie a rodiče se snadno může stát hitem zejména mezi rodiči a jejich dospívajícími dětmi. Nabízí pohled z druhé strany a otevírá prostor pro vzájemné porozumění. Zároveň zaplňuje dosud spíše opomíjené místo v dramaturgii českých divadel.