Čeští skláři vytvářeli modely rostlin i korálů. Dnes jsou pýchou Harvardu

Příběh sklářské rodiny Blaschkových pocházející z Českého Dubu je stejně křehký jako skleněné modely rostlin a mořských živočichů, které vyráběli. Je dobře, že ho zpracoval podobně nadaný autor.

Knihu nazvanou jednoduše Blaschka, kterou nedávno vydalo Nakladatelství Lidové noviny, napsal prozaik a novinář Štěpán Kučera. Pochází ze stejného kraje v podhůří Jizerských hor a na pozadí fascinujícího příběhu skleněných modelů zkoumá také příběh svého otcovství, zanikání přírodních druhů a neodvratného plynutí času, které pohltí i medúzy ze skla.

Jednačtyřicetiletý autor románů Projekt Gilgameš nebo Největší lekce dona Quijota ve své sedmé próze vypráví nejen rodinnou historii sklářské rodiny, jejíž mužští členové se tímto typem umění zabývali už od 15. století a pravděpodobně pocházeli z Benátek, ale také příběh našeho vnímání přírody.

Sklář Leopold Blaschka a jeho syn Rudolf, oba narození v 19. století, se z Jizerských hor přestěhovali do Drážďan, aby měli lepší přístup k vědeckému poznání přírody. Ta je fascinovala, a tak ji neustále co nejpřesněji ztvárňovali pro potřeby světových vědeckých institucí, zejména Harvardské univerzity, která dnes vlastní několik tisíc uměleckých modelů flóry a fauny značky Blaschka. Na webu je označuje za jeden ze svých nejcennějších pokladů. Naopak v pražském Národním muzeu máme pouze jeden skleněný model chobotnice od Leopolda a Rudolfa Blaschkových.

Další ucelená sbírka více než 500 jejich prací, „zázraku umění v oblasti vědy a zázraku vědy v oblasti umění“, se nachází na americké Cornellově univerzitě.

Blaschkovi vytvářeli trojrozměrné a naprosto přesné modely, které zachycují nejen rostliny, mořské korály, sasanky, medúzy nebo ovoce, ale také opylování hmyzem či projevy chorob. Skleněné skvosty jsou tak věrohodné, že jedna návštěvnice výstavy harvardské kolekce do návštěvní knihy napsala: „Máte zde krásné květiny, ale jejich skleněné modely se mi nepodařilo najít.“

Štěpána Kučeru však primárně nezajímá rodinná historie geniálních sklářů, spíš tehdejší nahlížení přírody, které dalo mimo jiné vzniknout estetice secese a jejím přírodním motivům.

Otec Leopold i syn Rudolf, kterým byl oběma dopřán vysoký věk, žili za dveřmi domku v Hosterwitzu nedaleko Drážďan naprosto soustředěni na své dílo. Dveře otevírali veřejnosti, jen když své modely vystavovali před odesláním do Ameriky, jinak bylo jejich obydlí opředeno tajemstvím. Což dokládá i zápis německé emigrantky, která opět do harvardské návštěvní knihy napsala v 60. letech, „že teď konečně vidí, co to její sousedi pořád vyráběli“. Musela odejít z Hosterwitzu do Ameriky, aby to zjistila.

V domě měli Blaschkovi velkou místnost plnou vodních nádrží s bezobratlými, které si nechávali dovážet z Terstu, Anglie a ze severního pobřeží, dále své přírodopisné sbírky, ale také zahradu s rostlinami dováženými z Ameriky. Tam na delší dobu odjížděli, přestože cestování nijak zvlášť nemilovali.

Otec Leopold, syn Rudolf a jeho matka Carolina společně tvořili svébytnou uměleckou jednotku. Žena byla neobyčejně vnímavá na barevné odstíny, muži neustále zdokonalovali nejen sklářské řemeslo, ale také „umělecký cit pro gestalt samotné přírody, její duše“. Leopold Blaschka byl přesvědčen, že tato vlastnost roste s každou další generací.

Všichni tři na sebe byli úzce naladěni a jeden bez druhého nemohli tvořit. Když Rudolfovi zemřeli oba rodiče, oženil se v 53 letech se svou mnohem mladší hospodyní Friedou. Manželství měli velmi šťastné a bezdětné.

Štěpán Kučera má ale děti dvě a na pozadí vztahu otce Leopolda a syna Rudolfa v knize ohledává i vlastní přístup k dětem, otcovství a s křehkým smyslem pro humor i své zakrslé mléčné žlázy, respektive to, jak Darwin předpokládal, „že u předchůdců dnešních savců byli i otcové schopní laktace“.

Kniha Štěpána Kučery je určitě román, přestože třeba knihkupectví Kosmas ji zařadilo do sekce Umění a věda. Próza čítající lehce přes 200 stran sestává z mnoha vrstev i úhlů pohledu. Přesto čtenáře nezahlcuje, nehrne na něj jen fakta. Nechává hodně prostoru třeba i dokonalému vyznění věcí, o nichž Blaschkovi ve své době neměli ponětí, a inspiruje se také dopisem americké mořské bioložky Drew Harvell. Ta o Blaschkových napsala před deseti lety knihu Moře skla – Hledání křehkého dědictví Blaschkových v ohroženém oceánu.

„Klimatická změna, která způsobuje oteplování všech světových oceánů, si vybírá obrovskou daň na obyvatelích mořského dna – korálech červených, laločnících i hvězdicích. Dopady, jaké bude mít oteplování a stoupání hladiny oceánů na lidi žijící na pobřeží v zemích jako Indonésie, jsou příliš smutné na to, abych vám o nich vůbec psala,“ vzkázala vědkyně ve fiktivním dopise Blaschkovým.

A Štěpán Kučera v kapitole nazvané Plastic People dodává: „Člověk sní týdně pět gramů plastu. Což odpovídá hmotnosti kreditní karty.“

Už ve svém románu Projekt Gilgameš z roku 2019 autor přesně pojmenoval nebezpečí, která nás čekají s rozvojem umělé inteligence a doopravdy začala společnost znepokojovat poměrně nedávno. V románu Blaschka nemoralizuje na téma klimatické změny a zhoršujícího se životního prostředí. Pouze konstatuje. Výsostně poetickým způsobem, křehce, ale přesně.

Tak jako Blaschkovi tvořili vlastní technikou, které říkali glasspinnen neboli předení skla, i Štěpán Kučera si pro vyprávění jejich příběhu vyvinul svou unikátní techniku, jak z faktů sestavit báseň v próze. A dokázal upozornit nejen na u nás nepříliš známou historii Blaschkových a jejich umění, ale také na to, že příroda, kterou oni tak dobře znali a obdivovali, je stejně rozbitá jako kdysi skleněný model chobotnice v Národním muzeu. Restaurátorka skla Eva Rydlová v knize podrobně líčí, jak složité bylo dát ji znovu dohromady.