Článek
Pro část zejména mladých lidí je telefonování mnohem náročnější než psaní zpráv. Není jim příjemná komunikace v reálném čase. Pro tento fenomén se začalo používat označení „callergy“.
Není to ale zdaleka jen vlastnost generace Z, i mnozí starší lidé raději napíšou deset zpráv, než aby někomu zavolali. Právě to dokazuje diskuze pod článkem popisujícím tento trend. K takzvané alergii na telefonování se hlásí i podstatně starší čtenáři, zatímco jiní naopak preferují telefonování.
„Mám to půl na půl a záleží na situaci. Jsou věci, které se nedají napsat, a věci, které se nedají zavolat. Ale obecně rád telefonuju, je to rychlejší a stihnu toho víc,“ reagoval například Bronislav Gabryš.
Nejzajímavější příspěvky z diskuze zpracovala redakce Seznam Zpráv do Fóra čtenářů.
Přečtěte si původní článek:
Jaromir Zapletal: Nejsem GenZ, jsem GenX, ale radši píšu, než volám. Lidi se totiž neumí vyjadřovat stručně, jasně a věcně. Hovor, který by mohl trvat 20 vteřin, tak naroste do minut až desítek minut, protože druhá strana mele a mele a mele. Vysvětlíš mu problém, on se zeptá jinak na to samé a proloží to naprosto nesouvisejícími věcmi, jen aby se vykecal a mě obral o čas. SMS, MMS nebo e-mail, to je nejrychlejší a navíc to zůstane dohledatelné a nevypaří se to z hlavy. (redakčně kráceno)
- Vladimír Pekník (reaguje): Já sice nevím, co jsem za písmenkovou generaci (je mi 45), ale také raději píšu než volám. Natelefonoval jsem se pracovně dost a vím, že přes den je stejně většina lidí v práci a pro spoustu z nich není jednoduché telefon zvednout. Navíc přiznám, že jsem analytický typ člověka, takže si raději svou odpověď nebo i zprávu dobře promyslím a přesně formuluji a až poté odešlu. Nehledě na to, že většina lidí má v dnešní době obrovský problém zformulovat alespoň jednu souvislou větu - a je jedno, v jaké formě to je.
Veronika Brecklová: Za mě je teda rychlejší zavolat, než čekat x minut/hodin na odpověď. Dokonce zvedám i cizí čísla a když je to telemarketing, tak zavěsím. Dcera měla ve škole nehodu a volali mi z čísla, které jsem neznala. Kdybych to nezvedla, tak se snad ani nedozvím do odpoledne, až bych ji začala shánět, proč nepřišla ze školy, že je v nemocnici.
- Pavel Šimek (reaguje): To má přece jednoduché řešení... smsku: „Vaše dcera je v nemocnici, prosím zavolejte.“ Opravdu není důvod, aby dnes někdo někomu volal. Jakékoliv vyrušení v souhrnu snižuje efektivitu celé společnosti.
Daniel Tyč: Dříve jsme ve stavebnictví problém řešili po telefonu a vše fungovalo. Dnes se vše řeší přes e-mail a vše trvá násobně déle.
Kateřina Fischlová: Jsem mileniál a telefony taky nezvedám. Jen uložená čísla. Pokud někdo cizí něco chce, ať napíše co a já se podle toho rozhodnu, zda se ozvu, nebo ne. Možná to je tím, že když jsme měli jen pevnou linku a nešla jsem do školy, první pravidlo bylo: Hlavně nebrat telefon dopoledne.
Radim Kelner: Nechtějí nebo neumí komunikovat, ale jsou natolik sofistikovaní, že najdou tisíc důvodů, proč neumí telefonovat. Mimochodem to, že někdo něco řekne, neznamená, že to je pravda. Samozřejmě nikdo nepřizná, že se bojí v reálném čase promluvit s jiným člověkem, protože to prostě neumí. Raději si připraví sto pseudovýmluv.
Tomas Holik: Na konci 90. let většina lidí psala SMS hlavně proto, že telefonování z mobilního telefonu bylo tehdy nekřesťansky drahé a zavolat si jen občas byl při tehdejších cenách téměř luxus. Kdyby některý z operátorů nabízel tarif v podobě těch dnešních s neomezeným voláním, většina lidí by si místo psaní raději volala.
Dnes je to naopak. Já osobně dávám přednost telefonování, a to z časových důvodů. SMS „ping-pong“ často zabere mnohem více času než krátký telefonát a rychlé upřesnění všeho potřebného. Je to spíše o neochotě nebo strachu telefonovat. To ale respektuji a chápu. Ať si každý komunikuje způsobem, který mu vyhovuje. (redakčně kráceno)
Petr Jerman: Není to problém mladé generace, jen se o něm v souvislosti s touto generací mluví. Sám jsem na tom stejně, a to už mladý nejsem. Nesnáším hovory, telefonuji jen v nezbytných případech a sám ani nedokážu vysvětlit proč. Vše, co je možné, vyřeším přes SMS, chat nebo e-mail. Nesnáším dlouhé hovory, dokonce i když jde o blízkou osobu. Neznámá čísla zvedám jen naprosto výjimečně. K tomu nemusím být mladá generace…
Fórum čtenářů
Redakce Seznam Zpráv vybírá nejzajímavější příspěvky z diskuze čtenářů (některé mohou být redakčně kráceny). Zajímají nás vaše názory na aktuální témata a vážíme si diskutérů, kteří debatují slušně, k věci a dodržují kodex diskuzí SZ.
Své postřehy k tématu můžete redakci Seznam Zpráv také psát na e-mail forumctenaru@sz.cz.
Antonín Výborný: Před mnoha lety se roztrhl pytel s nevyžádanými hovory, nikdo s tím dlouhá léta nic nedělal a to lidi naučilo nezvedat neznámá čísla. Prodeje, podvody… Každého to jen otravuje. Lidé se tak naučili, že nezvedat je nejlepší řešení.
Lenka Bojanovská: Kdysi jsem pracovala v call centru a volala tolik, až to bylo na hlavu. Od té doby mám zvonění vypnuté nonstop. Zvoní mi pouze, když volá manžel nebo dcera. Ostatní holt musí počkat, až jim zavolám zpět, když mám od nich zmeškaný hovor (rodiče, úřady, práce). Když potřebuji něco já, taky volám, jen když je to akutní (úřad, lékař apod.). Jinak písemně. Dnes vesměs funguje vše písemně, objednání k lékaři, objednání na úřad, komunikace se školou atd.
- Renata Schreiterova (reaguje): Dělám to stejně. Někomu volám zpátky, ale málokdy. Považuju za neomalenost, když někdo volá, aniž by se zeptal. To může jen rodina. Automaticky předpokládat, že mám čas a náladu se vykecávat, je drzost. Objednávky naštěstí už většinou jdou všude přes e-mail nebo rezervační systém, tak vlastně s nikým mluvit po telefonu nepotřebuju.
Karel Kovář: Vyřešit či jen prostě ukočírovat (telefonní) rozhovor je třeba se naučit. Pak je to ale ten nejrychlejší způsob komunikace - jen opravdu dobrá stenografka totiž stihne zapisovat stejně rychle, jako lze hovořit. Jenže je to prostě náročnější na myšlení - musím vědět, co chci v hovoru vyřešit, musím dokázat jej nasměrovat, kam potřebuji, či vědět, jak jej ukončit, musím kontrolovat emoce své i druhé strany, musím si zapamatovat, o čem se jednalo a co se dojednalo. Musím zvládat improvizovat a rychle myslet.
Dnes je divná doba, kdy je neschopnost, neznalost či neochota mnohými považována za jedinečnou, obdivuhodnou osobnostní charakteristiku, kterou se nemusím snažit překonat, ale kterou musí všichni okolo akceptovat a respektovat. (redakčně kráceno)
Babeta Káňová: Divný způsob komunikace. Přece když volám, je to proto, že chci slyšet druhou stranu. Když jde o problém, jde mi o to jej ihned vyřešit. Odmítám zdlouhavé a hloupé vypisování zpráv. To se pak protáhne třeba na dvě hodiny, zatímco hovor vše vyřeší do minuty. Navíc ty chyby v psaném, pravopisné, to je děs sám o sobě.
Petr Hrbek: Nedivím se. Psané slovo je psané slovo. Telefonní hovor člověku neumožňuje rychle a vhodně reagovat. A důležitá věc: bez neověřených telefonních hovorů by nebylo podvodů s telefonáty. Telefonní provoz má smysl jen mezi dobrými známými. (Telefon je svým způsobem zařízení jen pro zlost dobré.)
Václav Moudrý: Člověk má dar řeči, proto by měl komunikovat apriori (pokud tomu nebrání třeba odlehlost nebo technické problémy) naživo. Ne se schovávat za písmenka a považovat „živou“ komunikaci za obtěžování nebo něco nadstandardního. Pak se člověk nediví, že spousta lidí se rozchází přes zprávy v mobilu, neumí se vyjadřovat, nedokážou improvizovat, nemají slovní zásobu, jsou emočně placatí. Jsou to vlastně chudáci. (redakčně kráceno)
Michael König: Hloupost, nemají úzkost z telefonování, jen nechtějí skákat, jak líný volač píská. Mám to úplně stejně - a to už jsem postarší. Vždycky, když mi někdo volá, tak se rozčiluju: „To ti lidi jako neumí psát??“ Protože když vám někdo volá, tak vám sobecky naznačuje: „Všeho nech a věnuj se mi!“ Proč bych to dělal? Budu se tomu věnovat – tedy odepíšu -, až sám budu chtít - resp. až bude čas. On si to taky může přečíst, až bude chtít. Čas nám chybí, zato jalových keců je hromada. A když musíte psát, často ty jalové kecy dokážete zredukovat.
Tomáš Pavelka: Vždyť telefon přece není na telefonování, tak proč by to zvedali? Tato nedůležitá historická funkce je tam tak nějak navíc…
