Hlavní obsah

Fotbalová náhoda. Ušmudlaný gól zničil rekord Petra Čecha

Foto: Profimedia.cz

Faul! Marcel Melecký, záložník Bohemians, letí vzduchem po skluzu brněnského Jana Poláka. Rok 2002.

Namíchá syrové hovězí maso, přidá sůl, papriku, olej a koření podle citu. „Tatarák musí být vymazlený. Zvlášť, když je na objednávku,“ říká Marcel Melecký, který před 25 lety ukončil rekord legendárního brankáře Petra Čecha.

Článek

Byla to žblabuňka. Náhoďák. Střela nazdařbůh, kterou fotbaloví brankáři při tréninku chytají do jedné ruky, když chtějí pořádně frajeřit. Jenže před čtvrtstoletím Petr Čech pochybil. Rána mu sklouzla po dresu, proplula mu nešikovně mezi nohama a ukončila rekordní sérii bez inkasovaného gólu. Trvala 903 minut! Matematicky deset zápasů a ždibec k tomu.

„Nemrzelo mě to kvůli přetržené sérii, ale vadila mi porážka, kterou ten gól způsobil. Pro mě osobně to bylo poučení, že nic podobného už se mi nesmí stát,“ vyprávěl Petr Čech o chvíli ze sedmnáctého listopadu 2001.

„Zato já mám každý rok na co vzpomínat,“ usmívá se Marcel Melecký. Ze šesti gólů, které během kariéry vstřelil v české lize, je tenhle výjimečný. Pomohl Bohemians k nečekanému vítězství 2:1 nad Spartou a drobnému záložníkovi zařídil místo ve fotbalových kronikách.

Přesně o pětadvacet let později se Melecký v zimní bundě brouzdá s kočárkem kolem Hlučína. Nosí pěstěný vous a delší vlasy učesané dozadu. Dávno už nesportuje. Dcera ho zrovna poprosila, jestli by neuspal nejmladší vnučku, aby se sama mohla věnovat klientům v tetovacím salonu. Do Martinova, kde dcera bydlí, to má Melecký autem deset minut, ale on raději jde pěšky přes kopec hodinku a půl: „To je moje nejoblíbenější cesta. Strašně mě nabíjí, když je všude klid.“

Vnučky má tři, jmenují se Bianca, Sofie a Natalie. Už ve dvaceti si našel Renátu a vyženil syna: „Všichni mě tehdy varovali, ať neblbnu, že mi skončí život, ale já bych neměnil ani vteřinu. Dýchám pro rodinu. Čím je větší, tím víc mě to těší.“

Vybavíte si příjmení Melecký?

Na přelomu tisíciletí přesně pasovalo do mužstva Bohemians, které péroval nekompromisní kouč Vlastimil Petržela. Zrovna takové fotbalisty, jakým byl Melecký, si pořizoval. Nezkušené, poslušné, levné a převážně z menších moravských klubů. A nejlépe aby byli bez manažera, protože tím pádem měl přestupy sám pod dohledem. Na jaře 2002 s Bohemkou slavně došel ke čtvrtému místu.

Z hráčů dřel kůži, ale zároveň kdekomu otevřel dveře za lepším. Do Zenitu Petrohrad, který pak Petrželu zaplatil zlatem, si vzal z Bohemky postupně brankáře Čontofalského, obránce Mareše, Flachbarta, Horáka, křídelníka Šírla, útočníka Hartiga. Věděl totiž, že budou spolehlivě makat a nereptat nad koňskými dávkami, které bolely.

Foto: archiv

Děda Marcel a tři jeho princezny.

„Pamatuju, jak nám při soustředění v Liberci nechal vyfrézovat dráhu na zasněženém atletickém oválu. Všude kolem byl metr a půl sněhu. Petržela držel stopky a měřil časy. Křísili jsme tam budoucího reprezentanta Martina Jiránka, který omdlel únavou. Úplně vypnul a táhli jsme ho v bezvědomí na pokoj,“ oklepe se padesátiletý děda Melecký nad kočárkem.

Rychle zkontroluje, jestli nejmladší vnučka dál cumlá dudlík, a pokračuje ve vzpomínkách na tréninkové galeje: „Dopoledne pětatřicet kilometrů na běžkách, po obědě dalších patnáct. Kdo mezitím nestihl oběd, nežral a šel rovnou zpátky do stopy. Přišel jsem z Frýdku-Místku, který v té době zkrachoval, a nebyl na tak šílený skok připravený. Kolikrát jsem si říkal: Kamaráde, tohle nemůžeš přežít.“

Přežil a zahrál si za Bohemku skoro sto zápasů.

Neprůstřelnost brankářů | Sport SZ

1. Petr Čech (Sparta – 01/02) 903 minut

2. Ondřej Kolář (Slavia – 19/20) 788 minut

3. Jaromír Blažek (Sparta – 09/10) 762 minut

4. Petr Čech (Sparta – 01/02) 720 minut

5. Martin Vaniak (Slavia – 07/08) 689 minut

6. Jan Stejskal (Slavia – 94/95) 658 minut

„Měl jsem třeba problémy s kotníkem nebo se svalem, k tomu papír od doktora, že jsem out. Trenér papír zmuchlal a povídá: Melda, nezájem, ovážeš si to a o víkendu hraješ.“

Zpětně by litoval, kdyby o sváteční zápas proti Spartě přišel. Profláklý rozhodčí Liba si nejprve vymyslel faul na útočníka Kincla, což z penalty potrestal Labant. Mistr ligy vedl. Jenže rozparáděná Bohemka se v úžasné bitvě vzepjala. Melecký po přestávce vypálil z téměř třiceti metrů doprostřed a vyrovnal: „Jen jsem do toho plácnul. Nevěděl jsem, co s míčem.“

Slabá střela se po jednom odskoku opřela o hrudník Petra Čecha a zaplula do sítě.

„Já už si předem představoval, jak držím balon v ruce a vyhazuju ho do pravého křídla na Libora Sionka. Podcenil jsem situaci. Myslel jsem o krok napřed,“ litoval Čech. Bylo mu devatenáct, na zádech číslo 17. Měl za sebou vydařené zápasy v Lize mistrů proti Spartaku Moskva nebo Feyenoordu Rotterdam, nicméně z miniaturního stadionu Bohemky odcházel se sklopenou hlavou. Když svůj kiks vysvětlil hloučku novinářů, přešel mostek nad potokem Botič a zaplul do klubového autobusu.

A Melecký? Ten šel na pivo. Bylo mu pětadvacet. Jako kluk ani nedoufal, že by se někdy živil fotbalem. Když k tomu došlo, tajně doufal, že by si někdy mohl kopnout za eura v cizině. Ale po Bohemce už nic většího nepřišlo. Toulal se po nižších soutěžích a postupně se jako Prajzák vracel domů, do Hlučína. Jednou oklikou to vzal přes Rakousko, kde se chtěl jako milovník masa uchytit v řeznictví: „Byl jsem zvyklý trénovat hodinku a půl a najednou jsem stál dvanáct hodin u pásu. Nevydržel jsem, přiznávám se bez mučení.“

Skončil v ostravské bezpečnostní službě.

Foto: archiv

Voňavý vzkaz z Hlučína. Made by Melecký.

Narodil se v Bělé kousek od polských hranic. Spíš než dobře česky uměl průměrně německy, polštinu ovládal díky televizním programům, které doma chytali. „Moje slovíčka byla často německo-polská, takže ze slohové práce jsem ve škole sice dostával jedničku, ale za pravopisné chyby pětku. Trápil jsem se.“

Zatímco vrstevníci po revoluci s nadšením a pro inspiraci hleděli do daleké Prahy, jemu stačilo zajet do Chuchelné nebo za babičkou do Kravař, kde se cítil nejlépe. Oba Meleckého dědové byli za války nasazení, takže Marcel má německé občanství.

A ve třiatřiceti mu lékaři odhalili srdeční vadu a tetanii, syndrom zvýšené nervosvalové dráždivosti. „Celou kariéru jsem neměl problémy s koleny, s kotníky, ale najednou se mi začaly trhat svaly. Lékaři to nakonec zdůvodnili tím, že se na mě podepsal stres. Hlava s tělem nevstřebává hořčík, takže mi naprali tabletky, které někdy fungují až jako antidepresiva. Sportovat nemůžu, leda rychle chodit. Ale stává se mi, že po 200 metrech dostanu křeče a mám utrum. Stačí, když se ochladí. Sám už vím, kdy bude zle.“

A kdy to je?

„Když se mi začnou kroutit ruce. Za chvíli ležím na zemi a manželka musí spěchat pro lék Magnosolv, největší dávku hořčíku, která existuje.“

Nestěžuje si. Ani jediná výčitka na osud. Snad i proto si na hrudník nechal smířlivě vytetovat: Vaya con dios – Bůh s vámi.

Za den nachodí klidně dvanáct kilometrů s kočárkem a pak spěchá domů za staršími vnučkami, aby si s nimi do večera hrál. Snad ještě radši má, když jim může připravit grilovanou laskominu. Těžko kolem Hlučína najdete nadšenějšího kuchaře-amatéra. Lidé si u Meleckého objednávají grilovačky, kolena, kýty, utopence, tvarůžkové tataráky. Jakmile je potřeba rožnit prase, ví, jak na to. Ostatně si na zahradě vedle pergoly vyrobil letní kuchyň: „Kdybych mohl vařit od rána do večera a ještě se u toho starat o vnučky, byl bych ten nejšťastnější člověk na světě.“

Jen kdyby u toho nepřibíral přes osmdesátku, to mu vadí. S váhou měl coby fotbalista problémy od dorostu. Když dorazil jako profík do Bohemky, rovnou ho poslali na váhu, na což byl trenér Petržela obzvlášť pedant. Melecký nesměl překročit 71 kilogramů. Za každé kilo navíc by podle interního sazebníku platil deset tisíc do kasy: „To byla tehdy víc než půlka výplaty, ale přísahám, že si nevybavím nikoho, kdo by platil.“

Kolikrát hráči ještě v upocené šusťákovce po tréninku spěchali do rozhicované sauny, aby vypotili poslední zbytky vody, jen aby navážili správně.

Už dávno se Melecký krotit nemusí, ale samotnému mu vadí, když nosí kila navíc. Tím spíš, když se nevzdal myšlenky, že se jednou vrátí k fotbalu. Pochopitelně jako trenér. Naposledy vedl Darkovičky v páté lize, ale před rokem si dal pauzu: „Došlo mi, že nastal čas, aby dostala přednost rodina. Pořád se mi přizpůsobovala. Oslavy se řídily podle toho, kdy jsem neměl zápas. Když se moje sestry vdávaly, vždycky jsem na svatbu dorazil se zpožděním. Všichni se pro mě obětovali a teď je čas, abych se obětoval já. Ale až mě začnou svrbět nohy, poohlédnu se.“

Doporučované