Ženský fotbal: Muži nepochopí, proč holky nechtějí hrát v bílých trenýrkách

Ženský fotbal bude vždycky jiný než ten mužský. Protože zatímco v první lize jsou muži fotbalisté placení jako profesionálové, ženy v téže soutěži dostávají víceméně jen kapesné, ráno jdou do práce a po zápase k dětem psát úkoly. „Tohle je něco, co kritici ženského fotbalu, kteří na něj koukají v televizi a srovnávají ho s tím mužským, nevidí,“ říká bývalá trenérka české reprezentace žen v malém fotbale a současná šéftrenérka ženské Zbrojovky Brno Eliška Houšťová.

Kdy jste poprvé zaznamenala, že existuje ženský fotbal a řekla jste si, že je to něco pro vás?

Někdy na začátku tisíciletí, když jsem ještě chodila na základní školu, našla máma inzerát v novinách. Tehdy nejen, že nebyl tak dostupný internet, ale nebyl ani tak rozšířený a známý ženský fotbal obecně. Nechci říct, že u nás úplně začínal, ale oproti dnešnímu stavu je to neporovnatelné. Takže čistě náhodou v tehdejším Regionsportu jeden brněnský klub inzeroval, že hledají holky do týmu. Máma mě sebrala, jely jsme tam a bylo jasné, že už tam zůstanu, že je to přesně pro mě. Hned od druhého dne už jsem byla plnohodnotná hráčka - s kopačkami, s balónem, se vším.

Jak se na vás tehdy jako na holku, která hraje fotbal, dívalo okolí?

Tenkrát to byly buď reakce jako: „Wow, ty fakt hraješ fotbal, jo? Tak to je hustý.“ Nebo: „Jako proč? Jsou přece i jiné sporty pro holky.“ I dnes se s takovými reakcemi setkávám, nejenom u laiků, ale třeba i u některých trenérů. Asi to vnímají tak, že jim zasahujeme do jejich sportu, že fotbal nebo hokej je prostě mužská záležitost. Na druhou stranu přibývá trenérů a dalších skupin lidí, kteří ženskému fotbalu fandí nebo to berou jako normální věc. Tak uvidíme, za jak dlouho se zvládneme v naší společnosti posunout k lepšímu.

Jak se z vás, školní hráčky, stala trenérka fotbalu?

To byla podobná náhoda, jako to, že jsem vůbec začala fotbal hrát. Tenkrát, už to bude třináct let, jsem s dalšími dvěma holkami založila úplně nový ženský tým v Brně. Po roce fungování žen jsme se dostaly k myšlence, že by bylo dobré začít i s mládeží dívek. A protože se do toho nikomu nechtělo, ujala jsem se toho společně se spoluhráčkou. Začaly jsme si shánět informace, přihlásily jsme se na školení trenérských licencí a postupně se do toho čím dál víc ponořovaly. A pak před pár lety přišla nabídka ze Zbrojovky dělat šéftrenérku ženského fotbalu na plný úvazek, na kterou jsem kývla.

Je to tak, že ženy trénují ženy, nebo jsou u ženského fotbalu i muži?

Oboje. V každém realizačním týmu u dívek a žen by měli být muži i ženy, a to ideálně na trenérských pozicích - jeden z nich jako hlavní a druhý jako asistent. Vnímám to jako velký přínos a skvělé doplnění. A stejně tak by i u mužského fotbalu mělo být víc žen. V každém případě platí, že prosadit se jako profesionální trenérka je mnohem složitější než jako profesionální trenér.

Čím to?

Kvůli penězům. Je to takhle jednoduché. Do ženského fotbalu teče mnohem míň prostředků. Je to samozřejmě kvůli sledovanosti zápasů, televizním licencím, sponzorům, popularitě obecně a tak dále. U nás se pořád na ženský fotbal nedíváme jako na něco, co má nějaký význam nebo přínos. Zatím. Mužský fotbal je absolutně dominantní. Ale pokud v ženském fotbale nebudou peníze, tak vám dobré trenéry nikdo nezaplatí, pořád to budou dělat spíš nadšenci a nadšenkyně ve volném čase. Je to spíš taková brigáda pro trenéry. U prvoligových týmů žen už se situace zlepšuje a hodně se to posunulo v posledních letech, ale podmínky pro trenéry či trenérky u holek jsou pořád výrazně odlišné od podmínek v klučičím fotbale.

Kolik žen nebo dívek se vlastně věnuje fotbalu u nás?

Čísla vám neřeknu, ale řeknu příklad z nedávné zkušenosti se sestavováním nominace mládežnické dívčí reprezentace: u reprezentací nebo jakýchkoliv jiných výběrů vybíráte z úplně jiných počtů i kvality hráček než u chlapeckých týmů. A třeba u gólmanek je to v některých ročnících úplná bída. Když jsem dělala krajské výběry, v jednom ročníku jsme vůbec brankářky neměli. V celém Jihomoravském kraji nebyla brankářka, kterou bych mohla do krajské reprezentace vzít. Musela jsem tedy brát mladší ročníky. Ten holčičí fotbalový rybníček je opravdu maličký, přestože se pořád pomaličku zvětšuje.

Nemáte v takovém případě pocit marnosti?

Ten mi přichází ve vlnách. Občas si říkám: „Proč to vlastně všichni děláme?“ A pak přijde vlna: „Jé, to je super, ty holky se pěkně posunuly!“ Většinou se v tom propadu zašiju někam s dobrým filmem nebo knihou a sklenicí Nutelly a druhý den jdu dál.

Cítíte podporu třeba z Fotbalové asociace?

Ta se lepší, i když pořád bych tam viděla další možnosti. Pár let zpátky začala Česká televize vysílat zápasy první ženské ligy. To je na jednu stranu dobrá propagace ženského fotbalu, na druhou stranu je i nešťastná.

Proč?

Protože diváci mají tendenci porovnávat. A ženský fotbal je jiný a bude jiný. Takže když si někdo pustí v televizi mužskou první ligu a potom přepne na ženskou, nevydrží se na ty holky většinou dívat, protože na ně nahlíží očima mužského fotbalu.

V mužské první lize jsou všichni hráči i trenéři profíci, kteří mají fotbal jako dobře placenou práci, mají zázemí, podporu, všechno. Zatímco holky v první lize jsou pořád ve většině případů amatérky. Velmi malé procento z nich se tím zvládá živit, bavíme se především o holkách ve Spartě a Slavii, výjimečně jedna nebo dvě v jiném týmu, ale valná většina z nich dostává maximálně kapesné.

V reálu to funguje tak, že ráno jde hráčka do práce, po práci na trénink, následně domů, uvařit, některé mají děti, o které se musí postarat, nebo dodělávají seminárky do školy. A takové jsou podmínky pro většinu prvoligových žen. V mužských soutěžích by to bylo nepředstavitelné i pro druhou ligu, natož pro tu první.

Jenomže to je něco, co divák u televize neví, nevidí, nedokáže si možná ani představit, ale přitom po ženách chce, aby hrály stejně, jako hrají chlapi. A je zklamaný, že to tak není a tu svoji frustraci následně šíří kolem sebe a na sociálních sítích.

A k tomu ještě ženy řeší ženské zdraví, hormony, menstruaci.

To je další věc. Nedávno mě trošku pobavily příspěvky Sparty, že zařídili, aby jejich ženy hrály v černých trenkách místo bílých. Na sociálních sítích se to prezentovalo pomalu jako objev tisíciletí. V jednadvacátém století! Za mě by naopak toto mělo být samozřejmostí.

Já jsem po příchodu do Zbrojovky hned navrhovala, že bychom chtěli pro hráčky červené trenky, pokud by to bylo možné. A musela jsem několikrát argumentovat proč. Jenomže tady jde o psychologii. Když hrajete v bílých trenkách a máte dostat menstruaci nebo menstruujete, máte pořád v hlavě, že se musíte hlídat, kontrolovat, nesoustředíte se tolik na hru. Není to příjemné. Přitom stačí maličkost, jako je barva trenek, aby byly holky víc v klidu.

Muži pochopitelně nemají vlastní zkušenost s menstruací, a tak jí často nepřikládají takovou váhu. Ale právě v takových případech je potřeba, aby naslouchali těm, kteří tu zkušenost mají a brali tu jejich zkušenost vážně.

A to mluvím o dospělých ženách – a teď si vezměte, že trénujete dvanáctileté holky, které nemají ustálený menstruační cyklus a mohou to dostat kdykoli. Barva trenek najednou přestává být maličkost, ale je strašně důležitá. A už několikrát se mi stalo, že jsme to museli řešit i během zápasu, protože to prostě neovlivníte.

Jak to u vás dopadlo s novou barvou trenek?

Máme červené trenky od této sezony, to se povedlo a jsem za to ráda.

Jsou ženské týmy specifické co se týká komunikace?

Jasně, trenér nebo trenérka musí být mnohem empatičtější. Jde o to vycítit, jaká je v týmu nálada a jak je kolektiv soudržný. Psychika hráček, zejména těch dospívajících, je totiž velmi citlivá. Když hledám trenéra pro dívčí tým a přijde mi doporučení ve stylu: „Já jsem trénoval deset let dorost, tak ty holčičky zvládnu levou zadní“, je to pro mě spíš signál toho člověka nevzít. Trénovat kluky a trénovat holky je rozdíl a je potřeba k tomu tak přistupovat. Kolektiv dívek a žen neurvete silou, musíte být empatický. Nejde o to nebýt přísný a nechtít po nich výkony, ale vnímat, že u žen jsou vztahy složitější.

Jak je to s ženským fotbalem v zahraničí?

Skvělé podmínky mají v Americe, kde je fotbal vázaný na vysoké školy a stipendia. Tam je servis a propagace úplně jinde. Pro nás jiný vesmír. Pak jsou ale státy, kde to jde a nejsou nám tak vzdálené, třeba Rakousko, Německo, učit se můžeme i u severských zemí. Vlastně si myslím, že jediná země z okolí, která v oblasti ženského fotbalu vzhlíží k nám, je Slovensko.

Kdybyste měla vybrat nějaký milník vaší trenérské kariéry, kdybyste si řekla: Moje práce dává smysl, co by to bylo?

Jeden milník říct nezvládnu. Neměla jsem a ani nemám žádný milník nebo vysněný cíl. Vždycky ke mně přišla nějaká příležitost nebo výzva a já ji zvážila a případně přijala. Ale: jsem týmová hráčka a považuji za důležité i jiné momenty ve fotbale, než to, že se vyhraje zápas nebo získá pohár.

Pro mě jsou důležité i všechny další věci okolo: atmosféra na tréninku, soudržnost na zápasech, srandičky v kabině nebo třeba různé vánoční večírky a rozlučky. Když jsem trénovala juniorky, jely jsme v červnu na závěr sezóny na Vltavu. Bylo to skvělé, pořád mě překvapuje, že to opravdu proběhlo. Rády na takové společné výlety a dovolené vzpomínáme. Pro mě jako trenérku i hráčku jsou často víc než samotná výhra. A i v tom se možná lišíme od mužskému fotbalu. Je to sport, jasně, ale pro holky je ještě důležitější, jak tým funguje. A to i mimo trávník.