Článek
Krutost. Vidíme ji všude, kam se obrátíme. Je na sportovních stadionech i mezi řidiči. Stala se součástí zábavy a číhá na nás ve filmech a románech. Televizní stanice si už dávno ověřily, že diváky přitahují hlavně katastrofy. Zpravodajská studia se proto řídí pravidlem Co krvácí, to vede (If it bleeds, it leads).
Ve světě politiky krutost dominuje. V knize Le Mage du Kremlin od Giuliana da Empoliho si Vladimir Putin zoufá, že navzdory všem trikům moderní propagandy není v očích Rusů nejpopulárnější osobnosti dějin. Tou zůstává Josif Stalin. Rusové si ho váží, říká Putin, ne navzdory masovým vraždám, ale právě pro jeho čistky, popravy, hladomory a GULAG. Stalina milují pro jeho krutost.
Putin se tímhle zjištěním ke svému prospěchu řídí. Veřejnost ho vnímá jako hrdinu od roku 1999, kdy bombardováním civilistů zahájil druhou válku v Čečensku. Od té doby jeho popularita roste: 53 procent v roce 2000, 84 procent v roce 2024. Ani statisícové ztráty ve válce s Ukrajinou a kolabující ekonomika mu v očích voličů neublížily.
V říjnu tohoto roku Rusko ztratilo 54 000 vojáků a v tom samém měsíci, podle organizace Levada, s Putinovou prací v úřadu souhlasilo 77 procent dotázaných – to je číslo, o kterém se demokratickým politikům ani nesní. Rusové si nemyslí, že prezident vylepšuje jejich životy. Obdivují jeho stalinskou krutost.
V Německu dnes roste vliv politické strany, která evidentně přitahuje voliče, pro něž Adolf Hitler a nacismus nejsou negací německé kultury, již světu dali Immanuel Kant, Ludwig van Beethoven a Johann Wolfgang von Goethe. Voliči AfD mnohokrát slyšeli o Osvětimi, gestapu a SS. Přesto hlasují pro extremistickou stranu, která bolestnou minulost relativizuje a mnozí si ji možná vybrali právě proto.
V roce 1956 se Maďaři proslavili nerovným bojem proti ruským tankům, ale jejich potomci si pětkrát zvolili Viktora Orbana. Tento vynálezce neliberálního populismu, od něhož se učili i MAGA Američané, svou zemi zostudil proruskými manévry v Bruselu, krutostí vůči uprchlíkům a podlézáním Donaldu Trumpovi. Přesto – nebo díky tomu – vyšel z velké většiny volebních soubojů vítězně.
Ve Varšavě prezident Karol Nawrocki a čtvrt milionu extremistů pochodovali minulý týden s hesly za Polsko, které je bílé, křesťanské a etnicky výhradně polské. Nawrocki a jeho spojenec Jarosław Kaczyński jsou vzděláním historici a jistě vědí, že historické Polsko mělo od 14. století muslimské občany. Není třeba jim připomínat, že polští exulanti od Jana Dąbrowského přes Władysława Anderse až po Zbigniewa Brzezinského se zasloužili v boji za obnovení polského státu. I dnes žije okolo 20 milionů Poláků v cizině. Jak by se Nawrocki cítil, kdyby 250 000 Britů pochodovalo Londýnem s nenávistnými hesly vůči Polákům?
Kaczyński dává rád na odiv svou katolickou víru. Mnohokrát jistě v kostele slyšel pasáž z Matouše 25:31-40, kde čteme: „Byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě. … Amen, říkám vám, že cokoliv jste udělali pro nejmenšího z mých bratrů, to jste udělali pro mě.“ Přesto na vrcholu migrační krize Kaczyński zabouchl uprchlíkům dveře a varoval, že by s nimi do Polska přišli střevní paraziti, cholera a průjmy. Krutost vůči běžencům Kaczyńského kariéru nijak neohrozila. Soudě podle hesel v rukou lidí, kteří se modlí růženec, je tomu naopak.
Krutost je dominantní charakteristikou také současných politických kruhů ve Spojených státech. Od konce druhé světové války svět nezažil konflikt, který by byl morálně tak černobílý, jako je ruská agrese proti Ukrajině. Putin ji zahájil navzdory varováním z mnoha stran, po pěti letech boje ale ruská armáda dál trčí v zákopech. Rusové proto útočí na ukrajinské penzisty, školáky, osobní vlaky, nemocnice a elektrárny ze vzduchu. Reakce prezidenta Trumpa je krutost sama: Rusko se podle něj na Ukrajině „chová dobře“ a „moc tam toho nedělá“.
Ještě dál zašel Steve Witkoff, jeden z amerických vyjednávačů. Při své nedávné návštěvě Kremlu poděkoval Putinovi za jeho lichotky a dodal: „I vy jste humanista, pane, a za to vám vzdávám hold a vážím si vás.“ Humanista? Všichni víme, proč kdysi pionýři vzývali jako „humanistu“ Stalina. Ale proč takhle mluvit o Putinovi?
Někdo nad Witkoffovými rétorickými excesy mávne rukou. Byla by to chyba. Signalizují totiž, co můžeme očekávat od rusko-amerických jednání o míru na Ukrajině. Rusové v Abú Dhabí sice tolerovali přítomnost Ukrajinců, ale Evropany odkázali do čekárny mezi služebnictvo. (Přesně tohle zažil během konference v Locarnu v roce 1925 Edvard Beneš a čeští zástupci v Mnichově v roce 1938.) Šéf ruské delegace Vladimir Medinskij se radoval, že on a Američané nechali zástupce NATO Geoffreyho Van Leeuwena sedět v baru, kde prý byl k nerozeznání od turistů.
Samotná představa „vyjednávání“ nedává smysl, protože Medinskij předem varoval, že Rusko neustoupí ani o centimetr a hned po konci schůzky řekl ruské státní televizi, že kde byla vztyčena ruská vlajka, tam bude vlát navždy. Ve stejném rozhovoru též citoval Putina, že „kde jednou stál ruský voják, to nám patří“. Přesně takhle vysvětloval Chruščov ruskou agresi proti Maďarsku v roce 1956 a Brežněv okupaci Československa v roce 1968.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se chová, jako by už byla Ukrajina poražena, a říká, že po válce bude Rusko trvat na konferenci o „poválečném bezpečnostním uspořádání“ Evropy. Jinými slovy, Moskva chce s Trumpovou pomocí přinutit Ukrajinu ke kapitulaci a na jejím hrobě uspořádat novou Jaltu. Rusové už dokonce publikovali své požadavky na novou bezpečnostní organizaci. Navzdory velkorysým ústupkům, které Putin dostal od Trumpa před listopadovými volbami v USA, se ruské podmínky v ničem neliší od toho, co Rusové žádali před začátkem války v roce 2022.
Jedním z požadavků je ústup NATO do hranic z roku 1997. Znamenalo by to stažení Aliance z České republiky a dalších třinácti členských zemí. Dále je tam zrušení slibu, že by Velká Británie a Francie mohly použít své nukleární zbraně při obraně evropských spojenců. A pak je tu výhrůžka, že Rusko nedovolí Kyjevu vstoupit do Evropské unie, pokud neskončí západní vojenská pomoc Ukrajině. (To je jasný signál, že ruský hlad po cizím území Krym a Donbas neuspokojí.)
Bude-li v Bílém domě ještě Donald Trump, pak by z takové konference svět vyšel znovu rozdělený do „zón vlivu“. Byla by to renesance sovětské éry s mírně upravenou ideologií, návrat ruského impéria do střední Evropy, na Balkán a do střední Asie. Spolutvůrcem tohoto geopolitického paskvilu by spolu s Ruskem byli Trump a dva prodavači manhattanských nemovitostí, Steve Witkoff a Jared Kushner.
Je naivní věřit, že by vlivové zóny svět stabilizovaly. Rusové totiž, jak řekl americký rusista George Kennan, uznávají jen dva typy sousedů, „vazaly a nepřátele“. Jak dokazuje chování Ruska v Polsku (1772-1918) a v poválečné východní Evropě, vazalům Rusové vezmou kulturu, identitu, někdy i jazyk a ekonomicky je vysávají. Nepřátele a ty, kdo se nepodřídí, se pokusí rozdrtit.
Zdrojem naděje je dnes generál Alexus Grynkewich, vrchní velitel spojeneckých sil NATO v Evropě (SACEUR). Nedávno ve Varšavě vyslechl statečnou řeč Donalda Tuska, který ruské požadavky jménem Polska odmítl, a dodal: „Každý, kdo z jakéhokoli důvodu, ať už jde o zradu, hloupost nebo peníze, chce oslabit Ukrajinu v její obraně proti ruské agresi, zjevně jedná proti vlastnímu národu, bezpečnosti svého státu a jeho suverenitě.“ Grynkewich potom vyjádřil přesvědčení, že „Ukrajina může vyhrát“ a když se ho novináři zeptali, jak by NATO reagovalo na ruskou agresi proti členským státům, řekl: „Pokud dojde k válce, síly, které proti nám zaútočí, porazíme.“
Ale co když Trump, toužící po vavřínech mírotvůrce, Putinovi výměnou za mír na Ukrajině vyhoví a prosadí ústup NATO do pozic z roku 1997? My všichni máme „Mnichov“ zadřený pod kůži. Od školních let v nás přetrvává pocit, že nás spojenci zradili, když s Hitlerem jednali „o nás bez nás“. O to víc zaráží, že se dnes Česká republika tváří v tvář Putinovým plánům chová, jako by se jí netýkaly. Vojenská cvičení v baltských státech a teď nedávno v Polsku se konaly bez účasti české armády. Proč?
Evropské zájmy na konferenci o Ukrajině mají v budoucnu reprezentovat Velká Británie, Francie, Itálie, Německo a Polsko. Britové, Francouzi a Italové se Putina bát nemusí. A přece hlasitě protestují. Na Německo si Rusové netroufnou, ale stejně patří mezi největší dárce bojující Ukrajině. Poláci by se proti snahám znovu jim nasadit ruský chomout bránili do poslední kapky krve. I ten nejhloupější ruský lampasák ví, co by znamenalo s nimi bojovat. Ani Leonid Brežněv si na ně v roce 1981 netroufl – a stejně Tusk bubnuje na poplach.
V souladu s tradicí zní z oficiální Prahy ohromující ticho. „Oni, ti velcí, si to mezi sebou zařídí, my to přežijeme,“ říkají si politici a část jejich voličů. Kdyby, nedejbože, Česká republika znovu spadla do ruské zóny, viníkem by podle nich byla zrada Západu. Není to nemyslitelný scénář. Česká republika v očích ruských vojenských plánovačů patří mezi nejměkčí cíle. Je na čase se podle toho chovat.















