Článek
„Ruská federace a všechny strany, které byly členskými státy Severoatlantické aliance k 27. květnu roku 1997, nerozmístí vojenské síly na území jiných států v Evropě nad rámec sil umístěných na tomto území k datu 27. květnu 1997.“ Tolik výňatek z nepřijaté smlouvy, kterou Kreml předložil Spojeným státům zhruba dva měsíce před zahájením plošné agrese proti Ukrajině.
Složité? Kdeže. Moskva od takzvaně starých členů aliance vyžadovala, aby neposílali vojáky a zbraně do zemí, které se k organizaci připojily až po uvedeném roce. Těch je dnes šestnáct: kromě Česka (1999) třeba i země Pobaltí, zbytek Visegrádské čtyřky, postkomunistické státy východního Balkánu (Bulharsko, Rumunsko) či nadpoloviční většina států bývalé Jugoslávie. Nejnověji pak přibyly Finsko a Švédsko.
A co že se onoho jarního dne před bezmála třemi desetiletími stalo? Aliance s Ruskem podepsala dohodu, která měla zmírnit napětí ohledně jejího rozšíření. Dokument nicméně neříká, že NATO nikdy nesmí jednotky k východním spojencům přesunout, jak tvrdí Kreml. Píše se v něm, že zdrženlivost v regionu je správná v situaci, kterou lze označit za předvídatelnou, stabilní. Což po ruském napadení Gruzie (2008) či Ukrajiny (2014) o Evropě opravdu tvrdit nelze.
Píše se 11. listopad roku 2026. Moskva během jednání s USA a Ukrajinou v Abú Dhabí umanutě oprašuje starou tezi o aliančním návratu k roku 1997. „Rusko již několikrát nastolilo otázku nutnosti vytvořit v Evropě nový bezpečnostní systém,“ řekl kremelský vyjednavač Vladimir Medinskij s tím, že příslušné návrhy Kreml poslal Američanům i Evropě už v roce 2021. Málokdo přitom pochybuje, že jí jde o dominanci nad východem starého kontinentu.
Online z jednání v Abú Dhabí:
Jak ruský postup číst? Předně: Moskva se dobrovolně vrátila do rudých časů. Je znovu ekonomicky chatrným, politicky totalitním impériem s neukojitelnou touhou dobývat, drancovat, ovládat. Takovým, před kterým do NATO, jež má nyní 32 členů, uprchli nejen obyvatelé postsovětského Pobaltí, ale také všechny bývalé sovětské satelity. Včetně Slovenska, jehož současný premiér Robert Fico na Moskvu viditelně trpí.
Přidaly se Černá Hora, Chorvatsko, Severní Makedonie a Slovinsko. Kosovo o přijetí usiluje s vervou, kterou například Bosna a Hercegovina kvůli vlastním, proruským srbským předákům postrádá. Stranou zůstává jen Bělehrad, jehož čerstvá, svobodnější vláda údajně o dialog s aliancí v tuto chvíli neusiluje.
Co je klíčové: pokud by NATO - rozuměj Amerika - na kremelská přání kdy přistoupila, vydala by evropský východ ruskému vlivu. Jak jinak interpretovat skutečnost, že by Moskva dostala šanci kontrolovat, ba určovat spojenecké svazky někdejších poddaných?
Na počínání hospodářsky nevýkonného, k Číně servilního Ruska je vysloveně dojemná snaha vystupovat coby globální velmoc, kterou Sovětský svaz býval. A to jak převzetím bolševických symbolů, tak diplomatické praxe. Jenže právě komunisté ve studené válce prohráli. A současné Rusko je sotva stínem bolševického molochu, který dokázal - byť pouze ve vybraných odvětvích - Spojeným státům konkurovat.
Okázalé pohrdání Evropou, jíž Kreml odmítá přijmout u jednacího stolu, demonstruje velkopanskou zpupnost, nikoli reálný výkon. Samotná EU disponuje (co do výše nominálního HDP) osmkrát rozsáhlejší ekonomikou, měřeno paritou kupní síly je větší přibližně čtyřikrát.
Co je ovšem nejabsurdnější: na moskevskou hru přistupuje Washington. Jak je možné, že nehorázná prohlášení slabého Ruska rovnou nesmete ze stolu?
Bývalo pragmatickým zvykem, že při vyjednávání měli navrch vítězové. Tím vymírající Rusko není: podle amerického institutu CSIS přišlo od roku 2022 v bojích až o 450 tisíc lidí v produktivním věku, přičemž po zahájení plnohodnotné invaze získalo sotva dvanáct procent ukrajinského území.
Pro srovnání: v Afghánistánu (1979 až 1989) padlo asi 16 tisíc, v obou čečenských válkách pak dohromady možná 20 tisíc sovětských, respektive ruských bojovníků. Izolovaná říše upadá do závislosti na Pekingu, který její slabost bez okolků využívá. Náklady konfliktu ochuzují už tak podrozvinuté regiony.
Co tedy vede Donalda Trumpa, jeho příbuzné a přátele k tomu, že s Kremlem jednají jako se sobě rovným?
Nabízejí se výhradně nemravná vysvětlení: Imponuje poživačnému, se vkusem zápolícímu nájemníkovi Bílého domu třpytivý carský luxus, kterým se jeho ruský kolega Vladimir Putin obklopil? Obdivuje ho pro autoritářský způsob, jakým Rusku vládne?
Nebo snad mají moskevské tajné služby na washingtonského lídra skutečně tolikrát zmiňované kompro, jehož existenci však nikdo nikdy věrohodně nepotvrdil? Nebo se prezidentovi vyslanci snaží potěšit šéfa a uzavřít konečně skutečný mír ve východní Evropě, jakkoli tak činí bez rozmyslu a zkušeností?
Pravda zřejmě bude ještě tragičtější: Trumpovi a jeho partě se podle všeho jedná výhradně o peníze, zisk. Pro něj zradí kohokoliv, kdykoliv. Nehledě na svobodu, lidské životy, zničené osudy.
Pecunia non olet neboli peníze nesmrdí.
