Článek
Až donedávna se Donald Trump tvářil jako mírotvorce, jehož cílem je zastavit rusko-ukrajinskou válku. Dobře ale bylo vidět, že od počátku stranil Moskvě. Například tím, že nerozlišoval mezi ruským agresorem a jeho ukrajinskou obětí, nebo tím, že ponižoval Volodymyra Zelenského, zatímco Vladimir Putin od prezidenta Trumpa neslyšel kritické slovo, i když nechal bombardovat porodnici, dětská hřiště a obytné domy.
Přesto se alespoň na veřejnosti Trump pokoušel vypadat jako dospělý, který se snaží zastavit zbytečnou rvačku mezi dvěma kluky.
Zatím nevíme proč, ale předminulý týden tahle šaráda skončila. Trump si sundal masku a bez uzardění se světu představil jako spojenec Putinova Ruska. Nejprve si absurdně postěžoval, že Ukrajinci nesou zodpovědnost za strmý růst cen motorové nafty pro americké farmáře.
Vzápětí pochválil Putina za jeho – naprosto fiktivní – ochotu válku ukončit diplomatickou dohodou a zakázal Ukrajině bránit se útoky na ruské rafinerie, bez varování jí zastavil přístup k satelitním zpravodajským informacím a zpomalil družicový systém Starshield.
Vrcholem bylo, když řekl, že by si Ukrajinci měli pořídit nového prezidenta a později, že „Rusko se vůči Ukrajině chová v pořádku, moc toho nedělá“. Už tak vážná bezpečnostní situace bojující Ukrajiny a všech Ruskem zranitelných evropských demokracií se zhoršila.
V každé krizi lze najít něco pozitivního. Na té dnešní je dobré, že teď s jistotou víme, na čí straně současný prezident Spojených států stojí, koho si vybral za spojence a zda je na něj v nouzi spolehnutí. Kdo dřív nevěřil, že Donald Trump by byl schopen zradit západní demokracie a spolčit se s Ruskem, aby oslabil nebo i zničil transatlantické partnerství, to má teď těžké. Prezident svým příznivcům a omlouvačům jejich pozici zásadně ztížil, když před zraky světa provedl další ze svých politických veletočů.
V září Trump podepsal Grahamův zákon, který Senát odhlasoval v poměru 86:11 hlasům. Ten mu umožnil nasadit sekundární dovozní cla na zboží z Číny a Indie, tedy zemí, které ve velkém kupují ruskou naftu a zemní plyn. Ukrajinci vzápětí Trumpovi děkovali a apelovali na něj, aby zákon v plném rozsahu uvedl v život.
Neuplynuly ale ani tři týdny, prezident otočil o sto osmdesát stupňů a ukázal, že jeho srdce bije pro Vladimira Putina. Smyslem Grahamova zákona bylo trestat ty, kdo pomáhají Kremlu obcházet sankční režim. Trump obrátil zákon vzhůru nohama, stávající protiruské sankce zrušil a postavil se na stranu zemí, které měl trestat, protože Putinovu válku pomáhají financovat.
Více k tématu čtěte zde:
Washington teď s Moskvou kšeftuje, čímž jí umožní příliv peněz na další vraždění ukrajinských civilistů. Bílý dům drží v tajnosti cenu, kterou Trump s Putinem telefonicky vyjednali. Můžeme ale odhadnout, že za první zásilku 300 000 tun motorové nafty dostane Rusko okolo 400 milionů dolarů. Dohromady by měli kremelští mocipáni od Spojených států za 4,8 milionu tun motorové nafty získat 7 miliard dolarů. S takovým balíkem může Putin znovu směle vykročit do války.
Proč k tomu došlo právě teď? Odpověď je jednoduchá: Putin je v úzkých. V minulém roce Rusové na ukrajinském bojišti – pomalu a za cenu obrovských ztrát – postupovali směrem k opevněným městům západního Donbasu. Letos ukrajinská operace Vivaldi, která běží od května, situaci zvrátila. Velitelé NATO odhadují, že jen v září tohoto roku ztratilo Rusko na Ukrajině 50 000 vojáků, z toho 28 000 padlých, a 277 km2 okupovaného území.
Ještě významnější je, že se Ukrajincům podařilo najít Achillovu patu ruské válečné mašiny. Jsou jí ruské rafinérie. Ukrajinské útoky na ně jsou tak úspěšné, že způsobily nedostatek paliva po celé zemi.
Díky nim se podařilo dosáhnout toho, o co se západní sankce marně snaží už skoro pět let – zpomalit tok peněz do ruské státní pokladny. Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že ukrajinské útoky způsobily pokles produkce ruských rafinérií z běžných 6,5 milionu barelů denně na 3,8 milionu. To je nejnižší výkon za dvacet let a jen třetina toho, co Rusko vyrábělo minulý rok.
Přečtěte si také:
Studie IEA ze 17. září tohoto roku zjistila, že 92 procent oblastí Ruské federace hlásí nedostatek paliva, dvě třetiny zavedly na pohonné hmoty přídělový systém a u některých pump museli motoristé čekat až 40 hodin. Rusko je druhý nebo třetí největší producent ropy na světě a má třetí největší kapacitu rafinérií. Přesto už v dubnu 2026 musel Putin zakázat veškerý export paliva a v červenci a srpnu začal dovážet automobilový benzin z Maroka, Jižní Koreje, Indie a Turecka.
Podle ruského ministerstva financí musel stát vyplatit oligarchům, kteří energetické společnosti vlastní, 18 miliard dolarů – jako kompenzaci za to, že ropu a ropné produkty nemohli prodávat v zahraničí za vyšší světové ceny.
Putin samozřejmě předstíral, že se nic vážného neděje. Podle agentury Reuters (15. října) prohlásil, že ukrajinské útoky na ruské rafinérie „nezpůsobily vážné škody. Nic závažného se nestalo“.
Ve skutečnosti v Kremlu rychle pochopili, že se blíží domácí krize. A tak Putin běžel k telefonu a Trumpovi předložil nabídku: Rusko dodá na americký trh motorovou naftu, čímž se dva týdny před listopadovými volbami sníží její cena pro americké farmáře, klíčový komponent Trumpovy voličské základny. Výměnou za to dostane Rusko peníze amerických daňových poplatníků na rakety, klouzavé bomby a drony na další vraždění na Ukrajině.
Jako dosud pokaždé, Putin nad Trumpem jednoznačně zvítězil. Ruská motorová nafta se na americkém trhu ztratí jako bezvýznamná kapka v moři a republikánům ve volbách s velkou pravděpodobností nepomůže. Ukrajinu ale bolestně zasáhne Trumpem prosazované zrušení protiruských sankcí, ukončení tlaku na ruskou „stínovou flotilu“ a případné uvolnění ruských aktiv zmrazených v Evropě. Miliardy amerických dolarů, jež Putin dostane od Trumpa, budou jen třešničkou na velkém dortu, který mu jeho americký spojenec v uctivém předklonu přinesl.
Nastala chvíle si připomenout, že v únoru 2023, během vrcholící ruské agrese, přijel po dlouhé a nebezpečné cestě do Kyjeva prezident Joe Biden. Během setkání s občany a novináři Biden ocenil, že navzdory ruským plánům „Kyjev stojí. Ukrajina žije. Demokracie žije“. Pak se prezident obrátil přímo k ukrajinskému národu a řekl: „Američané jsou s vámi.“ A jejich podpora pro bojující Ukrajinu bude trvat, jak dlouho bude třeba, řekl Biden pevně. A svět mu věřil.
Jepičí život tohoto slibu odhalil nespolehlivost amerického spojence, snížil jeho hodnotu a je dalším darem pro Putinovo Rusko a ranou pro západní alianci.
Člověku se nezadržitelně derou na mysl verše Františka Halase z roku 1938 o zvonu zrady („Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon“). Na básníkovu otázku: „Čí ruce ho rozhoupaly?“ tehdy národ spolu s Halasem odpovídal: „Francie sladká, hrdý Albion / a my jsme je milovali.“ Předválečná devalvace západních demokracií přispěla v Československu k vítězství komunistů v květnových volbách roku 1946. Dnes se něco podobného děje na Ukrajině, jen místo Francie a Anglie jde o Ameriku a budoucnost západních demokracií.
Trumpova zrada Ukrajiny nebyla nečekaná, ale bolí všechny dobré lidi. Biblickou spoušť, kterou po sobě Trump v mezinárodních vztazích zanechá, budou jeho nástupci uklízet desítky let.
