Hlavní obsah

Další porcování světa, tentokrát americko-čínsko-ruské? Těžko

Foto: Reuters

Navzdory úsměvům a červenému koberci, doba, kdy si pár mužů rozdělilo planetu, je pryč.

Jednání trojice Trump - Si - Putin na summitu zemí APEC ukázalo, že by si zmínění lídři možná přáli společně naporcovat svět. Jejich ambice ale nejsou rovny tomu, co mohou dosáhnout.

Článek

V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.

Zdálky to vypadá, že si Vladimir Putin, Donald Trump i Si Ťin-pching jednání Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC) vysloveně užívali.

Červené koberce, přesně připravené choreografie přátelských objetí, slova chvály i respektu kolují mezi lídry už déle. A nejinak tomu bylo ve čtvrtek , kdy si všichni tři poblahopřáli k „napsání historie“ a řekli si, že budou pokračovat ve velmocenských jednáních.

Z Evropy to může vypadat, že schůzka stvrdila nový globální řád, v němž malé státy nebudou hrát žádnou roli a chod světa si rozdělí velmoci. I proto se v komentářích objevují paralely s Jaltskou konferencí z roku 1945, na níž si Churchill, Stalin a Roosevelt rozdělili sféry vlivu v poválečném světě.

Taková očekávání ale nejsou na místě. Trump, Si a Putin se sice shodli na nutnosti konstruktivně diskutovat o světovém pořádku, jejich představy se však liší a schopnost je prosadit je značně omezená. Doba, kdy si pár mužů dělilo planetu, je pryč. A to ze tří hlavních důvodů.

Zaprvé, dnešní podmínky jsou radikálně odlišné od těch válečných. Americký prezident F. D. Roosevelt disponoval nejen mnohem větším mezinárodním kreditem, ale především stovkami tisíc vojáků rozmístěných po Evropě. Měl tedy i praktické nástroje, jak své představy prosadit. Podobně Sovětský svaz - disponoval obrovskou armádou, která postupovala Evropou a fakticky určovala budoucí sféru sovětského vlivu.

Dnes je situace odlišná. Spojené státy ztratily morální kredit napříč Evropou. Vojáky z kontinentu stahují nebo tím vyhrožují, pomoc Ukrajině omezily na minimum. V této situaci těžko mohou diktovat, jak má Evropa i Ukrajina definovat svoje bezpečnostní záruky.

Rusko z války na Ukrajině vychází čím dál hůře. Nedaří se mu dobýt několikanásobně menší zemi, musí trpět soustavné útoky na svoji civilní infrastrukturu, a ekonomicky už třetí rok strádá. Očekávat, že své vize dělení Evropy a Ukrajiny dosáhne diplomaticky, je liché. A Čína? Není a ani nechce být zdaleka tolik zavlečena do světových konfliktů.

Žádní nejlepší přátelé

Evropa je dnes navíc mnohem silnější, než byla před 80 lety. Je spojená, ekonomicky stále světově důležitá, a byť nesedí u všech jednacích stolů, tak se rozhodně nedá přehlížet. A nejen Evropa. Indie, Brazílie, Turecko, Japonsko nebo řada států jihovýchodní Asie dnes disponuje mnohem větším prostorem pro vlastní politiku, než jaký měly menší země v poválečném uspořádání světa.

Za druhé, byť jsou ruské snahy vyjednat si opět velmocenské postavení po dekádách potupy z jejich pozice pochopitelné, u ostatních členů summitu v Číně sou motivace odlišné a často protichůdné.

Přes všechny Trumpovy pokusy podlézat Si Ťin-pchingovi jsou USA a Čína strukturální rivalové, na čemž je široký konsensus napříč americkou politikou. Trump by možná rád - podobně jako Putin - maloval nové hranice napříč světem a zanechal tím svůj odkaz jako velikána světové politiky. Čínské zájmy jsou ale jiné.

Peking chce především stabilní svět otevřený čínskému obchodu a investicím, ne planetu rozdělenou do několika uzavřených mocenských bloků. To samozřejmě neznamená, že Peking nemá vlastní velmocenské ambice, zejména ve východní Asii. Ty se ale od ruských představ i Trumpovy transakční diplomacie výrazně liší. Průniky jejich zájmů sice existují, ke společnému překreslení světového řádu ale mají daleko.

Za třetí, ač se ze čtvrteční schůzky mohlo zdát, že Putin, Si a Trump jsou nejlepší přátelé, vztahy mezi nimi určitě nejsou idylické. Rusko-čínský vztah je zřejmě ten nejpevnější mezi nimi, ale i ten je extrémně nevyvážený a z ruské strany vůči Číně až vazalský.

Americko-čínské vztahy jsou poznamenány soupeřením i nedůvěrou. Už v lednu vyprší prozatímní dohoda o clech a očekává se další kolo tvrdých obchodních jednání.

Americko-ruské vztahy jsou pak podmíněny Trumpem. Jsou mnohem symboličtější než prakticky substantivní. I lodě s naftou, které Trump s Putinem „slavně“ dojednali v říjnu, stále bezcílně bloudí oceány poté, co je americké přístavy Trumpovi navzdory odmítly přijmout. Až Donald Trump odejde, dá se očekávat, že vztahy USA s Ruskem vezmou za své.

Přesto byla čtvrteční schůzka tří lídrů pro Evropu nežádoucí. Může oslabit ukrajinské pozice, dál utvrdit Rusko ve správnosti expanzionistického válečnictví, a Brusel i členské státy EU situovat do role spolujezdců světové politiky.

Těžko ale překreslí světové mapy. Přes všechna vzletná prohlášení existuje zásadní rozdíl mezi ambicemi, kterými zejména Putin a Trump hýří, a tím, co jsou schopni dojednat.

Doporučované